Do souboru činohry Národního divadla Brno přišel před třemi lety a hned se stal jeho výraznou tváří. Vojtěcha Blahutu mohou diváci vídat v mnoha rolích, nejnověji jako Anatola ve stejnojmenné hře.
„Anatol je promiskuitní člověk, nedá se říct, že by byl sňatkový podvodník, ale střídá ženy, které ovšem vždycky miluje. Snažím se ho celou dobu obhajovat. Zkoušení byla jakási sonda do hlavy lehkomyslného melancholika, který rád zažívá to nejhezčí ze vztahů, ale protože je vychytralý, v nejisté situaci z nich velmi rychle vycouvá,“ vykresluje „hrdinu“ Blahuta.
Vztahy však prý bere velmi vážně, což prý mají společné. „Na rozdíl od něj jsem ale mnohem větší romantik, snílek a takové střídání vztahů mi není blízké. Nepoužívám při ‚balení‘ ani stejné principy jako on,“ zasměje se při srovnávání sebe s postavou Anatola.
Musíte si postavu vždy obhájit?
Ano, vždy je nějak zvláštně obhajuji. V Čapkově Matce hraju jedno z dvojčat – fašistu, který je zlý a jde proti svému bratrovi, jenž je na druhé straně barikády. To bylo těžké, ale pracoval jsem s tím tak, že je o své pravdě přesvědčený a nikdo s ním nemanipuluje.
Matka se svým uvedením až neuvěřitelně trefila aktuálností do dnešní doby. Co může dnešnímu divákovi přinést Anatol?
Jde o šest aktovek, které ukazují určitou fázi vztahu. A ten průběh, nesmělost na začátku, rutina uprostřed či velké emoce při rozchodu, to vše je stále stejné. Ať se to stalo před sto lety ve Vídni, nebo včera na České. Spousta lidí, kteří hru viděli, mi pak říkala, že je to přesně jako u nich doma. Mimochodem – tím, že jde o krátké úseky, musím do každé scény vcházet s jinou energií – žárlivě naštvaný, hned melancholicky smutný – a na přehození myšlení je fakt málo času, což pro mě byla velká herecká výzva.
Vojtěch Blahuta (37)Pochází z Frýdku-Místku. K divadlu ho přivedla maminka, která hrála v ochotnickém souboru. Do Národního divadla Brno přišel před třemi lety. Aktuálně hraje v Anatolovi, Kdo se bojí Virginie Woolfové?, Mirandolíně, Matce nebo Večeru tříkrálovém a zkouší Lháře (premiéra 23. června). Předtím působil v Městském divadle Brno, kde ještě dohrává představení Noc na Karlštejně, Anna Karenina a Splašené nůžky. |
Zahrajete si raději ve velmi známém kusu třeba od Shakespeara, nebo v novince napsané přímo pro brněnský soubor?
Já to až tak nedělím. Nové věci člověk může uchopit po svém, být originál, který dá novince její první podobu. Zmiňovaný Shakespeare zase dokáže trochu svazovat veršem, ale i tím, že je pravděpodobné, že ho někteří diváci už minimálně jednou viděli. A mohou mít očekávání: „Já Hamleta viděla v roce '94 a to byla skvělá inscenace. A ten Hamlet, jméno herce bych si musela najít, ten mě rozplakal. Tak mě překvapte!“ To je samozřejmě odpovědnost a zároveň výzva. A myslím, že je jedno, jestli se klasika odehraje v riflích, či dobových pumpkách. Důležité je pochopení významu díla a jeho přenesení na diváka. Baví mě ale obojí a rád to střídám.
Prý jsou pro vás nejtěžší komedie. V čem?
Jsou těžké v tom, že od diváků máte okamžitou odezvu. Smích, nikoli výsměch, vám dá okamžitou zpětnou vazbu a může hercům dodat další energii a představení nabírá větší grády. Kdežto u tragédie můžete trpět a říkáte si, jak to krásně trpím, ale vlastně nevíte, jestli divák pláče a utírá si slzy, nebo smrká, protože má rýmu. Na komediích a představeních pro děti se vždycky hned pozná, jestli jsme to herecky zvládli. A potom mě to o to víc baví. Když se divák zasměje, moc mě to nabíjí energií.
Taková hra je třeba Goldoniho Mirandolína, kde vystupujete v roli sebestředného hraběte d’Albafiorita?
Rozhodně. Mirandolína je pro mě osobně trochu předchůdkyně Anatola, protože jednak ji u nás připravil stejný režisér Peter Gábor, druhak bych řekl, že i když jde o jiný žánr, jsou si hry v něčem podobné. Mirandolína téma vztahů rozebírá více z pohledu ženy, Anatol se na ně dívá mužskýma očima.
Všechny tyto role hrajete v Redutě. Máte raději toto komornější jeviště, nebo velkou Mahenku?
Rád to střídám. Když jsem ale nastoupil do angažmá Národního divadla Brno a poprvé vkročil na jeviště Mahenky a dlouze jsem se zakoukal do hlediště, vzalo mi to dech. Samozřejmě na velkém jevišti musíte mít jinou techniku, mluvit hlasitěji, protože jste od diváků daleko. V Redutě můžu být mírnější, realističtější. Nejspokojenější tak jsem, když můžu hrát pro děti v Redutě. Teď v Edisonovi zpíváme, hrajeme na hudební nástroje, pracujeme s loutkami a děláme vědecké pokusy, do kterých se mohou samy zapojit, to je moc baví. I když nemáte náladu, před dětmi to nesmíte dát najevo. Ony vám to moc hezky vrátí a neuvěřitelně vás nabijí.
Když zůstaneme u diváků, jak z jeviště vnímáte, že si někdo ve druhé řadě vypíná mobil až těsně po začátku? Mám taky pocit, že snad při každém představení aspoň jednou telefon zazvoní...
Na to jsme už zvyklí a otrlí. Minimálně jeden divák si vždy zapomene vypnout telefon. Další častý nešvar je, že někteří mají moc rádi bonbony a bohužel podléhají dojmu, že když ho budou rozbalovat pomalu, bude to míň slyšet. Není tomu tak. (směje se) Občas přijde někdo, kdo věří, že je doma v obýváku, ale zase na druhou stranu se mi známí svěřili, že v nich hlediště Mahenova divadla vzbuzuje takovou úctu, že se ostýchají smát nahlas, i když je to baví, což je škoda.
A nenaštve vás to? Když zvoní mobil, nemáte chuť zakřičet, že ruší?
Kdybych vyskočil z postavy, strašně obtížně bych se do ní zase dostával. Navíc nemůžeme zaútočit na diváky, protože by pak už třeba nikdy do divadla nepřišli. (směje se) V Mahenově divadle jsme od nich poměrně daleko a vše, co se děje v hledišti, ani nestíháme vnímat.
Neposouvá se ta hranice? Nebudou tam diváci za chvíli chodit jako do kina s popcornem?
To by bylo děsivé, doufám, že to nenastane.
V Redutě hrajete hodně. Jak jste vy a kolegové vnímali návrhy brněnské primátorky Markéty Vaňkové (ODS), že by Národní divadlo mělo polovinu hrací doby přenechat Divadlu Bolka Polívky?
Samozřejmě jsme to všichni sledovali a snažili se pomoct. S panem Polívkou jsem několikrát hrál a moc si ho vážím jako umělce, ale všichni jsme viděli, že podmínky ze stran obou divadel jsou takové, že tento plán zkrátka není možné naplnit. Obě divadla tam nejsou schopná se vystřídat. Myslím, že to naše se snažilo hodně vyjít vstříc, a mrzelo mě, že to pak někteří kolegové z jiných divadel vnímali tak, že nechceme pomoct. Snažíme se napříč institucemi tmelit vztahy, chceme spolu vycházet, máme různé společné sportovní akce a něco takového vám ty vztahy naruší.
Na velkém jevišti hrajete v Kdo se bojí Virginie Woolfové. To je asi náročné, když čtyři herci prakticky neslezou z jeviště.
Pro mě bylo nejtěžší zkoušení, protože jsem měl problémy s kolenem a byl o berlích. To pro představení, kde se scéna postupně naklání a vy balancujete doslova na hraně, není úplně dobré. Když to slyšel můj ortoped, zděsil se. Ale je to výborná hra, jsme čtyři na jevišti, jsme na sebe napojení. Je to náročné, musíme se hodně koncentrovat, reagovat na sebe. I proto se hraje bez pauzy, aby se děj nerozbil, i když jsme tím možná někoho naštvali, že nemá prostor na chlebíček. (úsměv)
Dost herců se věnuje hudbě, i vy?
Odmalička rád hraju na piano. Dospěl jsem do fáze, že jsem takový jukebox – už ve školce jsem hrával za bonbony, později za pivo. Umím zahrát prakticky všechno, co jsem slyšel. Hudba je pro mě výborný únik z reality. Když si chci odpočinout, klapu do piana, taky mě baví malování a jsem sportovní fanoušek. Přestože pocházím z Frýdku-Místku, už se ze mě stal brněnský fanda Komety i Zbrojovky. A s hezkým počasím se moc těším do přírody, bez ní nemůžu být.
Pořád na piano hrajete za pivo?
Už ne. (směje se) Je to nevýhodné, protože dáte čtyři písničky a pak už nezahrajete vůbec nic.
22. prosince 2016 |
