Bez jeho fotografií by Concentus Moraviae nebyl úplný. Atmosféru mezinárodního hudebního festivalu prostřednictvím svých snímků přibližoval poslední roky. „Předtím jsem fotil koncerty popové hudby, country a folku, ale že se mě tak výrazně dotkne vážná hudba a strávím s ní překrásné období, jsem na začátku netušil,“ vyznal se fotograf.
Jaký byl tehdy, když vás organizátoři poprvé oslovili, váš vztah ke klasické hudbě? Patřila do vašeho života, nebo jste ji objevil až prostřednictvím Concentu Moraviae?
Trošku patřila, jako žák jsem chodil asi pět let do houslí. Teď na ně zrovna koukám, mám tady jedny po dědečkovi. Ale protože holky na housle moc neletěly, vystřídalo je poměrně brzy období kytary a táborových ohňů. (usmívá se) S příchodem Concentu jsem se k vážné hudbě hezky pokorně vrátil.
Jak se vůbec klasická hudba fotí?
Člověk se do ní musí ponořit, aby ji chápal a rozuměl jí. Není možné zároveň fotit a vnímat hudbu, to prostě nejde dohromady. Řeším to tak, že nějakou dobu fotím, pak musím aparát odložit, zavřít oči a poslouchat. A pak zase, až dozraje čas, tvořím další záběry.
U popu, country nebo folku je kulisa při koncertech hodně živá, naopak vážná hudba je o komorní atmosféře. Jak je složité pro fotografa, aby byl u všeho zajímavého a zároveň do koncertu rušivě nezasahoval?
Mým prvotním cílem je opravdu nerušit, nedělat hluk a nebýt viděn, což je docela obtížné. Takže se vyhýbám světlému oblečení, před koncertem si najdu místo, ze kterého bych mohl pořídit vypovídající záběry, a potom už se snažím příliš nepohybovat, nebýt nápadný.
NekrologZemřel brněnský fotograf Jiří „Klásek“ Sláma Jiří Sláma podlehl ve svých osmašedesáti letech těžké nemoci, se kterou poslední roky statečně bojoval. Dlouhá léta byl předsedou Klubu moravských fotografů, který funguje přes třicet let. Za svůj život ovlivnil mnoho začínajících fotografů, kterým pomáhal najít cestu, také inspiroval profesionály, se kterými se navzájem rozvíjeli. Za svůj život uspořádal desítky svých autorských či klubových výstav, které budily pozornost. Působil ve svém ateliéru v Hybešově ulici a později na Úvoze. Z ateliéru a obchodu vytvořil místo setkávání, které navštěvovaly stovky fotografických nadšenců. Lidé za ním přicházeli s náměty, historkami či prosbou o opravy svých přístrojů. Poslední roky pak pracoval ve studiu Filmondo. Jeho srdcovými tématy bylo balónové létání, ohňostroje, folkoví hudebníci, svatby a ženský portrét. Pro své skromné, přátelské a empatické vystupování získal (nejen) v Brně řadu přátel. Se zesnulým fotografem Jiřím Slámou se mohou lidé přijít rozloučit v pondělí 17. července ve 12.30 do krematoria v Jihlavské ulici. autor: syn Jiří Salik Sláma |
Jak reagují interpreti? Stalo se někdy, že by vám některý dal najevo, že jste, kde být nemáte?
Někdy umělci nemají rádi, když se kolem nich fotografové nebo kameramani pohybují, protože ruší jejich soustředění. Ale že bych s nimi měl nějaký konflikt, to ne. Spíš jsou překvapení výsledkem mé práce. Říkají, že mě ani neviděli, a přitom vznikly tak zajímavé fotky.
Zdaleka nefotíte jen hudební produkce, co vás tedy nejvíc naplňuje?
To je stejné jako v životě – přicházejí a zase odcházejí různé etapy. Proto mě postupně naplňovala černobílá fotografie, ateliérové práce, práce s modely, akty, pak přišly reportáže, portréty... Ale pokud mám vybrat jednu věc, která mě teď baví nejvíc, bude to reportáž.
Když se vydáte na procházku, dokážete se na svět nedívat očima fotografa? A jdete někdy bez fotoaparátu?
Čím jsem starší, tím snadněji se dokážu oprostit od techniky a aparáty odložit. Volné ruce si tedy udělat umím. Ale čeho se nezbavím nikdy, je právě ten výtvarný nebo fotografický pohled. Kompozici, skladbu obrazu a barvičky, ty mám v hlavě pořád...
Teď je doba, kdy fotí všichni všechno, nejlépe mobilním telefonem. Jak vnímáte takový vývoj jako profesionální fotograf? Také někdy použijete k pořízení snímku mobil?
Ano, použiju. Technice a jejímu vývoji se pochopitelně nebráním, i když je velmi překotný. Ale výrobci jen produkují to, co vyhovuje drtivé většině lidí.
Zásadně se posunul i přístup – dřív se šetřilo materiálem, v době digitální fotografie se dělají stovky i tisíce snímků, z nichž se vybere pár…
Máte pravdu, takhle to je. A trošku to svědčí o bezradnosti fotografa. Místo toho, aby přemýšlel nad kompozicí, spustí motor a vytváří deset snímků za vteřinu. A pak hodiny zoufale vybírá nějaký slušný záběr, který se mu náhodou povedl. Tohle nemám moc rád.
Kolik snímků uděláte na jedné akci vy?
Z každé chci mít aspoň 20 fotografií, které jsou reprezentativní. A k tomu, abych je získal, potřebuju asi čtyřnásobný počet záběrů. Tedy kolem 80.
Fotograf přivezl dechberoucí snímky Alp z koše balonu, podívejte se |
Tak jako vy jste lásku k fotografování zdědil po svém otci, máte následovníky ve svých dětech. Jste na dceru a syna pyšný, že jdou ve vašich stopách?
Tak ješitný jsem samozřejmě taky… (usmívá se) Ale hlavně jsem rád, že k tomu dozráli sami od sebe. Že nahoře dostali nějaké schopnosti, našli si svoji cestu a věnují se tomu, co není jen práce, ale také forma seberealizace. A dělá mi velkou radost, že si rozumíme mnohem líp než kdykoliv dřív.
Když jste zmínil schopnosti, co by měl mít správný fotograf?
Člověk asi musí nejprve dozrát do nějaké úrovně poznání – nejprve sebe sama a potom světa – i kritiky vůči tomu, co se kolem nás děje… A pojmout nějaké schopnosti. Aby pak, až tohle všechno dá dohromady a předloží někomu dalšímu, mohl říct: Hele, takhle ten svět vidím já!
