A za sebou zanechává spoustu historek, které ho coby tramvajáka za čtyři desetiletí potkaly.
„Začínal jsem jako klasický řidič, to jsem při zaučení měl plat 1 400 korun. Potom jsem dělal instruktora, chvíli revizora a s historickými tramvajemi jezdím šestnáct let,“ vyjmenovává milníky svojí kariéry šestašedesátiletý tramvaják.
Jak říká, jezdil se všemi starými vozy, které Dopravní podnik města Brna má. Vozil v nich svatebčany, narozeninové oslavence, jednou dokonce i pohřeb.
„I zásnuby jsem tu měl. Pronajal si mě takový mladý pán a prozradil mi, že uvnitř hodlá požádat svoji přítelkyni o ruku. Tak jsem jim na náměstí Svobody zastavil, oni si koupili zmrzlinu a asi hodinu jsme tam ještě stáli, aby si to vyříkali,“ líčí jednu z mnoha historek usměvavý muž v uniformě.
Právě tento příběh měl šťastné pokračování. „Před dvěma lety jsem šel náhodou nakoupit a zastavila mě nějaká paní, jestlipak nejsem pan Živný. Říkám, že jsem, a ona na to, a víte, že jste nám vezl zásnuby? Dvě malé děti s sebou měla, tak jim to asi přineslo štěstí,“ směje se.
Z historické tramvaje rozdával betlémské světlo
Ačkoli ze všeho nejraději řídí svoji oblíbenou starou plechovou tramvaj, ani nejnovější vozy dopravního podniku mu nedělají problém. Vyzkoušel všechny, které podnik vlastní, na tu „svoji“ historickou má ale nejkrásnější vzpomínky.
„Jednou jsme z ní udělali vánoční tramvaj. V kostele jsme nabrali betlémské světlo, vozili jsme ho po městě a lidé chodili dovnitř a ten věčný plamínek si zapalovali,“ popisuje nejkrásnější zážitky.
Nerozlučnou dvojici utvořil s Jaroslavem Bartošem, který mu v tramvaji dělal průvodčího. Jezdí spolu už od roku 1986. Bez něj by se Aleš Živný v historické tramvaji neobešel. „Historická tramvaj nemá venkovní zpětná zrcátka, takže se řidič musí spoléhat na pokyny průvodčího,“ vysvětluje Bartoš.
Některé z jejich vtípků by se už dnes pravděpodobně s úspěchem nesetkaly. Třeba když v létě řídili zavlažovací tramvaj, která kolem sebe rozstřikovala vodu, aby zchladila okolí.
„To jsme takhle jeli kolem slečny v minisukni, která se zrovna opírala o patník. Tak jsem zapnul vodu, abych ji trochu osvěžil, jenže kolega, který řídil, zastavil, místo toho, aby jel rychle dál. Takže ji to zkropilo celou od pasu až dolů,“ vypráví jeden z mnoha zážitků Bartoš.
O školitele pro historické tramvaje je nouze
Slečna ale měla pochopení. „Ona se smála, my jsme se taky smáli. Dnes už je jiná doba, tenkrát bývala samá sranda,“ vypráví.
Jejich společné vzpomínky se nevážou jen na pracovní docházku, zahráli si spolu i v kultovním českém seriálu Četnické humoresky.
„Jezdili jsme dvacetkrát tam a zpátky, než se to povedlo dobře natočit. Po filmování jsme si pouštěli ukázky na obrazovkách a já si všiml, že jsem zapomněl rozsvítit světla, ale přitom v předchozím záběru svítí. No, tak jsem je šel rozsvítit a točilo se to celé znovu,“ vzpomínají shodně herečtí i pracovní kolegové.
V Aleši Živném odchází z dopravního podniku i jeden z mála odborníků na řízení historických tramvají. Na ty je potřeba speciální rozšíření řidičského průkazu a desítky hodin jízd. O školitele je ale nouze. Poslední tři, které dopravní podnik měl, odcházejí do důchodu, mezi nimi právě i Živný.
