Milan Šlechta a Marko Zahradníček se měli do podzemí vydat ještě se dvěma kamarády, ti však svou účast odřekli. Na čtyřdenní plánovanou výpravu tak vyrazili sami. A ačkoli to nebyli žádní začátečníci, denní světlo viděli oba v sobotu 29. srpna 1970 naposledy.
„Ten den byl vyšší stav vody, ale nebylo to ještě za hranicí. Srpen byl prostě deštivější. Závažné to začalo být, když v sobotu za desítky minut padl metr srážek. Srážky byly extrémní a náhlé, ve žlebech plavala auta, tak prudká ta průtrž byla,“ líčí neobvyklé počasí speleolog Petr Zajíček ze Správy jeskyní Moravského krasu.
 |
Amatérská jeskyně tehdy ještě zdaleka nebyla tolik probádaná, přístup tam vedl jen přes Povodňovou chodbu a sifon. „Právě tam to bylo nejkritičtější, což se pak klukům stalo osudným. Mohli se tam dostat jen potápěči, i proto se dolů nespouštěli moc často. Bohužel měli smůlu na to, jaký čas si pro výpravu vybrali,“ poukazuje Zajíček.
Čtyři metry vody navíc stačí
Mimořádně vysoké a náhlé bouřky zasáhly především severní část krasu, rozvodnila se povodí Bílé vody i Sloupského potoka. Podle dobových záznamů se oblastí tak zběsilá voda nehnala několik desetiletí, případně vůbec neměla pamětníka. V oficiální zprávě o tragédii vyčíslili její autoři vzedmutí vody o dva a půl, jinde až o čtyři metry.
Šlechta se Zahradníčkem komunikovali s ostatními na povrchu polním telefonem. O zvýšené hladině se bavili podle zprávy ještě v 17:30 hodin, pak už se týmu na povrchu neozvali. Záchranné práce se nakonec rozvrstvily do několika dní. Ještě v neděli však tým i příbuzní doufali, že oba kamarádi průtrž přežili.
„Situace ve večerních hodinách vylučovala jakékoliv proniknutí do prostor prolongace Amatérské jeskyně. O osudu účastníků panoval názor, že se uchýlili do vyšších prostor nad hladinou vzdutých vod a tím, že mají s sebou dostatek jídla, spací pytle i další výzbroj, jsou v relativně příznivých podmínkách,“ stojí ve zprávě.
Dnes už zesnulý speleolog a přítel obou nešťastníků Vojtěch Gregor v jedné ze vzpomínek potvrdil, že počasí záchranné práce nedovolovalo. „O tom, že kluci sfárali do Amatérky, jsem se dozvěděl až další den (v neděli). Přesto se do hlubin nešlo pořádně dostat. Dveře do jeskyně byly otevřeny, a tak jsme mohli provést první popřívalový sestup do Amatérky. Nikdy předtím jsem v ní nebyl. Zjistili jsme jeden důležitý fakt: vertikální přístupové propasti a šachty byly průchozí, srážková voda je nepoškodila. V řečišti pod Dómem Objevitelů jsme však zastihli rozběsněnou Bílou vodu, která znemožňovala další postup,“ popisoval Gregor.
Později na místo dorazily i potápěčské a záchranářské týmy. V úterý potápěči našli za sifonem části Milanovy a Markovy výstroje. „Pro extrémní podmínky, fyzické vyčerpání a nedostatek vzduchu v láhvích museli potápěči vystoupit,“ konstatoval Gregor.
Čtyři dny po posledním telefonátu se konečně podařilo oba nešťastníky najít. Bezduchá těla ležela asi sedmdesát metrů za sifonem, vzájemně spoutaná lanem. „Otec Marka Zahradníčka byl celou dobu na místě, viděl jsem ho vybírat vodu z postranních vrtů. Usilovně hledal v tom nečase jinou cestu, jak se za svým synem dostat. Ale bylo to marné,“ vybavuje si pamětník tragédie a někdejší ředitel krasových jeskyní Ladislav Slezák.
Smutnou pravdu nakonec příbuzným sdělil lékař. „Pro rodinu Šlechtových to musela být hrozná rána, protože v jeskyních našel smrt už jejich druhý syn. Jirka Šlechta zemřel o pět let dříve v jeskyni 13C, která je po trase,“ doplňuje Slezák.
Vyprošťovat těla se navzdory nebezpečí vydali kamarádi utonulých. Báňští potápěči nejdříve protáhli těla sifonem a následně 800 metrů dlouhou Povodňovou chodbou. „Uložili je, uzavřená ve spacích pytlích, na břehu Bílé vody pod Dómem Objevitelů. Poté celá skupina vystoupila na povrch. Následně, po téměř deseti hodinách fyzicky i psychicky vyčerpávající práce se nám podařilo dopravit obě těla dostat na povrch, z věčné tmy Amatérské jeskyně do bezhvězdné noci nad ránem pátku 4. září,“ vzpomínal Gregor.
Jedinou útěchou pro všechny byl lékařský verdikt, který oznamoval, že oba speleologové zahynuli už první den své výpravy.
Jeskyni objevili speleologové Plánivské amatérské skupiny teprve rok před tragédií, právě po nich dostala své jméno Amatérská. „Amatéři měli základní tahy zmapované, ale odhaduji, že věděli o pětině toho ohromného areálu, který Amatérka skýtá. Bylo náročné se spustit dolů,“ přemítá Zajíček.
Exkurzí do podzemí se sedmadvacetiletý Šlechta i šestadvacetiletý Zahradníček účastnili pravidelně. Kvůli dalšímu prozkoumání a zdokumentování se do jeskyně vypravili i osudného 29. srpna 1970. „U zásahu pomáhaly stovky lidí, z nichž většina už mezi námi bohužel není,“ vybavuje si ještě Zajíček.
Amatéři samostatně do jeskyně nemohli
Přesto, anebo právě proto, mezi jeskyňáři stále kolují i jiné pohledy na celou tragédii a spekulace o tom, na čí straně byla vina. Jednou verzí je podle informací MF DNES třeba touha Milana Šlechty po vlastním průzkumu. Do podzemí se údajně vydal jen o den dřív, než byla naplánovaná skupinová výprava. Jinou ze zpochybňovaných skutečností je bdělost těch, kteří obsluhovali polní telefon na povrchu a jejich nedostatečné varování kolegů pod zemí.
Jisté však je, že po tragédii do Amatérské jeskyně na dlouhých 23 let amatéři samostatně bádat chodit nesměli. „Později už další expedice řídila Akademie a amatérům přístup odepřela. Bylo to zčásti kvůli bezpečnosti, ale řekl bych, že to bylo částečně i politické rozhodnutí. Amatéři se sice přidávali jako členové týmu, ale nikdy si už průzkumy neřídili sami,“ vysvětluje Zajíček s tím, že nyní je už Amatérská jeskyně bezpečná. Zajistila to uměle proražená jiná přístupová cesta, štola.
V den tragédie si speleologové každoročně v Moravském krasu připomínají všechny, kteří v podzemních chodbách zahynuli. I letos se pieta uskuteční u jeskyně 13C v sobotu v 17 hodin.
