Petr Kubín je ředitelem Regionálního muzea v Mikulově, které spravuje i...

Petr Kubín je ředitelem Regionálního muzea v Mikulově, které spravuje i unikátní archeopark v Pavlově. | foto: Marie Stránská, MAFRA

Venuše asi nebyla standardní vzorek populace, říká vedoucí archeoparku

  • 3
Právě v této lokalitě před více než 90 lety badatel Karel Absolon objevil legendární Věstonickou venuši. Před desítkami tisíc let ji tu zanechali lovci mamutů. Jak žili, vypadali a co uměli, prezentuje unikátní archeopark v Pavlově na Břeclavsku, z velké části skrytý pod zemí.

Projekt z dílny architekta Radko Květa letos získal titul Stavba roku. A od konce května atrakci navštívilo okolo 45 tisíc lidí.

„Očekávali jsme tak polovinu. Archeopark vzbudil velký ohlas. Teď musíme vymyslet program pro další sezony, abychom si přízeň návštěvníků uchovali,“ plánuje Petr Kubín, ředitel Regionálního muzea v Mikulově, které archeopark spravuje.

Byl to i pro vás projekt roku?
Rozhodně, nic většího muzeum ve své historii nedělalo, pominu-li obnovu mikulovského zámku po válce. Stavba archeoparku je opravdu výjimečný počin. Zároveň je to jakási splátka dluhu vůči veřejnosti za ta dlouhá léta výzkumů v této lokalitě. Výsledky byly sice průběžně prezentovány třeba v expozici v Dolních Věstonicích, ale přece jen tam ten způsob už byl hodně zastaralý. A vzhledem ke světovému významu lokalit kolem Pavlova, Dolních Věstonic a Milovic bylo žádoucí, aby zdejší nálezy měly adekvátní prezentaci, která bude odpovídat jejich světovému významu.

Proč jste vybrali tak neobvyklý architektonický návrh?
Možná je pro někoho extravagantní, ale do této lokality se velmi hodí. Každý má představu o tom, že beton je něco těžkého, hutného a těžkopádného. Ale ukázalo se, že jde o materiál, který umí být tvárný a elegantní. Domnívám se, že kouzlo archeoparku je právě v tom spojení s mimořádnou architekturou. Nedovedu si představit, že bychom tady postavili nějaký hangár.

Věděli jste od začátku, že stavbu chcete umístit do země?
Nebyl to primární cíl. Ale museli jsme dodržet podmínky památkové péče i ochrany přírody v CHKO a nenarušit vizuálně krásný svah od hradu Děvičky až dolů k novomlýnským nádržím. Navíc jsme chtěli archeologické nálezy, hlavně skládku zvířecích kostí, prezentovat v autentické poloze. A protože byly čtyři až pět metrů pod zemí, nezbylo nám nic jiného než stavbu zahloubit a nechat světlo vstupovat dovnitř jen věžemi, zbytek pak nechat osvětlit světlem umělým. Když člověk navštíví archeopark, tak zjistí, že slunce, jak se během dne točí, osvětluje interiér různě. Vždy je akcentována jiná část expozice. A je to moc hezké.

Berete stavbu také jako osobní úspěch, který nelze překonat?
Nedávám sám sobě laťku. Je jasné, že archeopark je výjimečný. Ale pro mě bude nějakým pocitem satisfakce to, když úspěchem neskončí jen jeho otevření, ale že se po deseti dvaceti letech ukáže, že ten projekt funguje, bude se dále rozvíjet a udrží se nebo zvýší návštěvnost.

Stavba tedy stojí, co bude dál?
Máme archeopark, ne kamenné muzeum. Abychom dostáli názvu, je třeba vymyslet spoustu dalších projektů a dotvořit tu živou část. Pro příští rok plánujeme otevření archeostezky, která propojí Dolní Věstonice s Pavlovem. Do ní zapojíme lokality, které mají vztah k době lovců mamutů. Aby se návštěvník mohl projít po místech, kde se skutečně nacházela lovecká sídliště, kde se našla Věstonická venuše. Aby zkrátka mohl na vlastní oči vidět ta místa, na která odkazují informace v expozici.

Když se řekne Věstonická venuše, lidé se domnívají, že patří do Věstonic. Proč tedy nakonec našla místo v Pavlově?
Že venuše patří do Věstonic, už dávno není pravda. Ostatně originál se už řadu let nachází v trezoru v Moravském zemském muzeu v Brně. A kdybychom vzali tuto větu do důsledku, musely by se všechny věci, které jsou ve světových muzeích a galeriích, vrátit na místo svého vzniku a nálezu. Narážím třeba na britské muzeum a jeho antické památky nebo muzeum v Berlíně a celou řadu dalších. Možná je dobře, že tam jsou, což ukazují události letošního roku v Sýrii nebo několik let zpátky v Afghánistánu či v Iráku, kde jsou tato muzea i samotné archeologické lokality zničené. Takže bohu díky, že se ty věci dochovaly někde v Berlíně a v New Yorku.

Co je v pavlovském archeoparku nejvzácnější?
Vytáhnout jednu věc je strašně těžké. A my jsme ani nechtěli prezentaci postavit na jednom nejcennějším nálezu. Spíš jde o průřez kulturou lovců mamutů. V originále je tu drtivá většina kosterních artefaktů a samozřejmě skládka mamutích kostí. Nejcennější věci, jako je právě venuše, jsme vystavili v kopiích. Ale připravujeme ve spolupráci s archeologickým ústavem krátkodobé výstavy vzácných originálů.

V Česku existuje na tucet archeoparků. V čem je tento jiný?
Věnuje se pouze jednomu konkrétnímu tématu, a to lovcům mamutů. Ostatní jsou buď zaměřené jinak – na Slovany či Kelty –, nebo naopak cílí na průřez celým pravěkem. Většina archeoparků vzniká na zelené louce a jsou to prosté kopie. My jsme se zaměřili na lokalitu, kterou lovci mamutů skutečně obývali. Využíváme její autenticity, skvělé architektury i vědecké spolupráce s Archeologickým ústavem Akademie věd v Brně. Prolíná se tady složka vědecká i populárně-naučná, autenticita místa i muzejní prezentace. Vše v jednom.

Odborníci už zmiňují, že archeopark by si zasloužil i zápis na seznam UNESCO. Co vy na to?
Těžko spekulovat o takovém potenciálu, ale fakt, že tato lokalita patří ke světovému kulturnímu dědictví, je naprosto nesporný. Z Pavlova a Dolních Věstonic jsou nejstarší doklady užití konkrétních technologií na světě – ať už je to znalost pálení hlíny, či výroby textilu. A máme tu i obří soubor kosterních pozůstatků člověka moderního typu, které se nashromáždily za několik desítek let archeologických průzkumů. Tak velký je v celé Evropě ojedinělý. Díky němu se můžeme dozvědět mnohem více o tehdejší populaci. O chorobách, barvě vlasů, očí, o původu, o příbuznosti v dnešní populaci. Takže potenciál lokality opravdu není jen v ikonické venuši.

Jak tedy podle dosavadních zjištění vypadali lovci mamutů?
Ženy byly zhruba 160 centimetrů vysoké, muži tak 180, čili v podstatě podobně jako dnešní populace. Měli spíše tmavší vlasy, tmavší oči, což odkazuje na místo původu v severní Africe.

A ženy byly opravdu tak kypré jako venuše?
Tu bych bral spíše jako symbolické vyobrazení. Není vyloučeno, že předobrazem mohla být nějaká konkrétní žena. Ale asi to nebyl úplně standardní vzorek tehdejší populace. (smích)

Zpět k archeoparku, který se plánoval čtrnáct let. Proč to k jeho postavení trvalo tak dlouho?
Ano, prvopočátek byl někdy v roce 2002. Vznikla studie, která si kladla za cíl navrhnout způsob prezentace archeologických památek v regionu. Především těch spjatých s dobou římskou na Mušově a paleolitem – dobou lovců mamutů – u Pavlova. Tam poprvé padl nápad na stavbu archeoparku. Pak to na nějakou dobu usnulo, řešila se spíše ta mušovská část. Až v roce 2008 jsme začali pracovat na architektonické studii dnešního archeoparku. Pak už to nabralo celkem svižné tempo. S první žádostí o evropskou dotaci jsme neuspěli. Ta, díky níž jsme stavěli, byla druhá v pořadí.

Projekt se zdržel i kvůli tomu, že při archeologickém průzkumu nebyly kosti pro zamýšlenou prezentaci nalezeny tam, kde se čekalo. Zatrnulo vám v tu chvíli?
Zatrnulo. Celý harmonogram byl totiž velmi napjatý. Byla to poslední dotační výzva, takže jsme měli jasný termín, ke kterému musíme peníze využít a vyúčtovat. Zároveň jsme se pohybovali na území národní kulturní památky a museli jsme splnit přísná kritéria. Nemohli jsme uspíšit ani technologické lhůty, třeba pro zrání betonů. A pak přišel nález kostí jinde, než jsme předpokládali. Museli jsme předělat celý projekt a to vedlo k nějakému zdržení. Opravdu jsme měli nůž na krku, aby se vše zvládlo v nějakém rozumném termínu. Ale všichni dělali, co mohli, takže nakonec se výsledek podařil. Celá stavba včetně archeologického výzkumu trvala rok a tři čtvrtě.

Probíhá tady ještě nějaký archeologický výzkum?
V tuto chvíli ne, ale archeologové se sem ještě vrátí. Takže lidé se budou moci za provozu podívat, jak takový průzkum vypadá.

Nahlédněte do pavlovského archeoparku: