Pamatovat si jej budou jako architekta, jenž po sobě zanechal nesmrtelné stavby a hlavně miloval Brno, v němž celý život bydlel a snažil se jej měnit k lepšímu. A stále bude, protože právě podle jeho návrhu město zrevitalizuje nábřeží řeky Svratky.
„V Brně jsem se narodil a zůstal mu věrný. Nikdy bych odsud neodešel, i když těch příležitostí bylo opravdu hodně,“ prohlásil Ruller u příležitosti svých devadesátin.
Vitální architekt měl záběr jako málokdo, jeho dílo čítá přes 500 položek. Zahrnovalo interiéry, rodinné domy i malé stavby, jako třeba hrobku básníka Jana Skácela, i obří veřejné projekty – sportovní halu Rondo, pavilon E na brněnském výstavišti či Janáčkovo divadlo, pro něž vytvářel společenské interiéry.
A kromě toho vychovával studenty, působil v řadě architektonických sdružení, publikoval. „Všem nám bude moc chybět jeho vitalita, nadšení a nápady. To, jak mistrně dokázal organizovat sebe a své okolí a přitom přátelsky a s úsměvem,“ říká bývalý děkan fakulty architektury a Rullerův dlouholetý přítel Vladimír Šlapeta.
Komunisté mu zakázali učit i publikovat
Znali se od 60. let minulého století. „Pamatuji se, že když jsem v létě 1968 přijel do Brna, visel tam plakát, že by měl tehdejší rektor VUT a představitel stalinistické éry Vladimír Meduna svůj post opustit. Za brněnské architekty ho podepsal Ivan Ruller. Už tehdy se postavil do čela obrody,“ popsal Šlapeta.
A komunisté mu jeho angažovanost rozhodně nezapomněli. Musel opustit Svaz architektů, nemohl učit ani publikovat, takže se začal specializovat na interiéry, nad kterými úředníci příliš dohled neměli. A zapojoval vynikající výtvarníky, kteří byli také v nemilosti – například Vladimíra Preclíka, Olbrama Zoubka či Bohumíra Matala.
Ostatně angažovanost Rullerovi zůstala po celý život. Ve sporu o polohu vlakového nádraží v Brně se jednoznačně stavěl proti odsunu k řece. „Rozvrátí to historickou paměť našeho města. Udělám všechno, abych tomu zabránil,“ tvrdil.
Na studii nádraží pod Petrovem s Rullerem pracoval i dnešní hlavní brněnský architekt Michal Sedláček. „On v Brně s týmem důchodců, kteří moc neholdovali novodobým způsobům komunikace, já se svým týmem v Los Angeles. Ale nakonec se to díky neuvěřitelné Ivanově houževnatosti povedlo dotáhnout do cíle,“ vzpomíná Sedláček.
Fakultě architektury vrátil prestiž
I když pak dospěl ohledně polohy nádraží k jinému názoru, nesmírně si Rullera váží jako osobnosti, která se podepsala na tváři Brna. „Jeho prosklená energeticky úsporná administrativní budova Ingstavu ve Vídeňské ulici je nadčasová a bude zrát jako víno a její cena stoupat,“ nabízí příklad Sedláček.
Přiznává, že je jedním z těch, kterým Ruller převrátil život. Právě on ho totiž přivedl z Los Angeles do Brna. „S nápadem, abych se ucházel o post městského architekta, přišel jako první. Zavrhl jsem to jako nesmysl. On to ale nenechal a tak dlouho mě přesvědčoval, až jsem do toho šel,“ usmívá se Sedláček.
Zdůrazňuje, že to byl Ruller, kdo opět zvedl prestiž brněnské fakulty architektury, do jejíhož čela se postavil po roce 1989. „Byla to šťastná volba. Díky jeho morálnímu kreditu a erudici mohl navázat na své velké učitele Bohuslava Fuchse i Bedřicha Rozehnala a vrátit fakultě její jméno,“ doplňuje Sedláček.
Ruller i v pokročilém věku stále pracoval a vyhrával soutěže – třeba na revitalizaci nábřeží řeky Svratky v Židenicích. „Byl jsem v porotě, a když se rozlepily obálky a zjistili jsme, že vyhrál pan Ruller, padli jsme do kolen. Jeho návrh byl prostě úžasný,“ líčí židenický místostarosta Petr Kunc (TOP 09).
Spojoval generace
Tato městská část má před sebou ještě jeden úkol spojený se jménem Ivan Ruller – opravu jím navržené smuteční síně. „Jsem moc rád, že se povedlo odvrátit hrozbu zbourání a sehnat 230 tisíc na opravu střechy. Už ve jménu památky velkého architekta jsem rozhodnutý to dotáhnout do konce,“ slibuje Kunc.
Podle architekta Petra Pelčáka byl Ruller absolutně nenahraditelný ve spojování generací.
„Pocházel z rodiny stavitele a znal jak prvorepublikové architekty, tak později jako pedagog i všechny další generace architektů až dodnes. Navíc se v jeho krásném ateliéru vybraní studenti scházeli za komunismu nejen k poslechu Havlových her, ale právě tady vznikl i brněnský profesní odboj včetně spolupráce s Chartou 77, pro niž jsme zpracovávali zprávu o stavu českého stavebnictví a architektury,“ vyzdvihuje Pelčák.
