Na budovu brněnského nádraží se v sobotu 23. 10. vrátily zrestaurované sochy nahých žen.

Na budovu brněnského nádraží se v sobotu 23. 10. vrátily zrestaurované sochy nahých žen. | foto: Monika Hlaváčová, MF DNES

Ať té soše neurazíte ruku! znělo nad nádražím v Brně

  • 5
O mrazivém sobotní ránu byla silnice před hlavním nádražím uzavřená. Uprostřed ní stál několikatunový jeřáb s třicetimetrovým výsuvným ramenem, kolem se hemžili dělníci. Velí jim restaurátor Jindřich Martiňák, který poslední rok opravoval tři sochy nahých okřídlených žen a kolo, které řídí.

Jejich úkol zněl dostat sochy jeřábem nahoru na průčelí budovy, ukotvit je, navařit na železné čepy a vrátit tak nádražní budově tři symboly.

Tento víkend se sochy objevily na pravé straně, příští víkend čeká restaurátora a jeho tým to samé, jen nalevo.

brno z výšky 25 metrů

"Můžu nahoru?" ptám se Martina Číhalíka. Usměje se na souhlas. "Podávám vám ruku, chcete?" říká z prvního patra lešení.

Tvářím se, že novináři nedělají celé dny nic jiného, než že lezou po lešení a ruku odmítám.

První patro, i to druhé je ještě v pořádku. Na páté plošince od země se poprvé zadívám dolů. Lidé i tramvaje jsou menší a menší, závrať větší a větší. Výhled svrchu však stojí za to.

Míjím nápis Hlavní nádraží Brno a lezu ještě výš, až k soklu s kolem, kolem něhož mají dělníci sochy žen upevnit.

"Jak jsme vysoko?" ptám se Číhalíka. Shodneme se na pětadvaceti až třiceti metrech. (klr)

Na devítipatrové lešení restaurátora sleduje několik dělníků i Martin Číhalík z památkového ústavu. Jeřáb zvedá okřídlené kolo nahoru na budovu.

"Zapomněli jsme vysílačky, tak to celé musíme řídit posunky svrchu dolů do kabiny," vysvětluje Číhalík. Jeřábník vysune rameno stroje, kolo se zhoupne, dělníci jej přitáhnou, až dosedne na čep nahoře na střeše. První, ten jednodušší úkol, je hotový.

Lana na nahotinky

První sochu podvázali přímo pod prsy, lana vyložili filcovou dekou, aby zinek nic neprodřelo a rameno jeřábu už sjíždí.

Martiňák posunky ukazuje jeřábníkovi, kam má sochu složit. "Jsem jako ten ruský architekt Odokatin, od oka tvrdím, že to kolo sedí rovně," směje se.

"Pozor, ruka!" křikne jeden z dělníků. Při pohybu jeřábu může snadno ruka sochy narazit na umístěné kolo a poškodit se. Rok práce by mohl snadno přijít vniveč.

Dělníci posouvají podlážku lešení a sochu o ni opírají, aby ji mohli vyháknout z jeřábu. Pak však zjistí, že čep, na který má svojí nohou dosednout, nepasuje do toho správného otvoru v noze, soše navíc vadí sokl.

Přichází na řadu plamen, jeden z dělníků nataví zinek ve spodní části sochy a odchlípne ho tak, aby vytvořil místo vedle soklu. "Nohy soch se ještě budou během týdne zaplášťovávat, teď je musíme hlavně nasadit," říká Číhalík.

Pak tři muži sochu nadzvednou, servítky si rozhodně neberou, drží ji pod prsy jak se dá a s klením a hekáním ji dosadí, kam patří.