Autory během pěti dnů čekají přejezdy, jež dohromady dají asi 1 300 kilometrů, a každý večer čtení. To je děsivá štace. Neodmítl vám kvůli tomu někdo?
Možná těch kilometrů bude i víc, ale neodmítl. Je jasné, že někteří autoři jsou víc unavení. Ale paradoxně to líp zvládají starší ročníky. Třeba když jezdíval Pavel Kohout, tak to miloval, i v 86 letech si to užíval. A třicátníci byli unavení. Ale cesta je pro ně zajímavá, jede spolu vždy dvojice – zahraniční a domácí autor.
Z logistického hlediska to musí být masakr.
To ano, kombinujeme několik dopravních prostředků a musíme překonávat absenci dálnic. Myslel jsem si, že nejhorší ostuda je, že neexistuje po 28 letech od revoluce dálnice do Vídně, ale to není nic proti Wrocławi, kam se nedá hromadnou dopravou dostat za míň než devět hodin. Z Brna se tam jezdí vlakem, letos parádně z dolního nádraží, což nikomu z Gruzie ani od nás nevysvětlíte, takže nakonec to asi bude autobusem. V Ostravě na ně počká polský řidič, který je dopraví do Wrocławi. Pendl máme i mezi Košicemi a Lvovem, protože tam taky nic nejezdí. Ti chlapi se prostě 31krát otočí.
Ztratil se vám už někdo?
To naštěstí ne. Řešili jsme ale jiné věci. Třeba v běloruském ročníku umřela jednomu autorovi maminka, takže se čtení rušilo a on se musel vrátit. Tak to jsou takové blbé věci. Měli jsme mezi Wrocławí a Ostravou bouračku, ale nic vážného, auto se opravilo a jelo se dál. Pak jsme řešili víza jednoho Ukrajince, který dvakrát vstupoval do schengenského prostoru a měl – proč, to nevím – jen jedno vízum. Takže ho zadrželi v Polsku – a taky jen tady se může stát, že ředitelka knihovny zavolá na ministerstvo zahraničí, najdou spolu paragraf o nějaké výjimečné situaci a umožní Ukrajinci přijet do Wrocławi bez víza. A pak jsme měli třeba spisovatele, který popíjel na hotelovém baru a nebyl schopen tři dny vylézt. Ale nic hrozného se za celou historii MAČ nestalo a doufám, že ani nestane.
Když spolu jedou dva cizí lidé, mají překladatele?
Ne, musí si pomoct sami, rukama nohama. A i to pro ně může být zajímavé. Stejně jako fakt, že MAČ cíleně míjí hlavní města. Jsme festivalem druhých měst, jak říkáme. Autoři se tak dostanou do míst, kde třeba nikdy nebyli. A která mají co do sebe, ať industriální krása Ostravy, východní Košice, nemluvě o exotice typu Lvov či výstavnosti Wrocławi. A pak taky doufám, že na tom spisovatele baví ta večerní čtení.
Spolucestující autory se snažíte nějak sladit?
Tak je jasné, že by bylo nejlepší dát dohromady mladou holku a staršího chlapa, ale to fakt nejsme technicky schopní zajistit. (smích) Občas se snažíme dát třeba básníka s básníkem a tak, ale potřebujete sladit 62 oken krát pět, no. A pokud si náhodou nesednou, nikdo je nenutí být celou dobu spolu. Ale co vím, tak jsou nadšení.
Kolik lidí se o festival stará?
Přesný počet nevím, v partnerských městech si to řídí sami. Odhadl bych to tak na 30 až 40 lidí, kteří se samozřejmě střídají. Počítám, že v jeden moment jich může být dvacet. Během roku je to jen malý tým tady v Brně, jsme tři až čtyři.
A tak to není moc...
Tak hlavně to neděláme poprvé, i když teď už jde o obří akci. A pak se s literaturou táhne taková pověst, že je to lowcost. Filmový festival o stejném počtu lidí by měl padesátinásobný rozpočet. Ten zvyk, že literatura nic nestojí a člověk si knížku píše sám doma, to se pořád nese. Přestože dosáhneme na větší peníze z dotací, na držení celoroční přípravné kanceláře to není.
Z čistě brněnského festivalu se „cestovatelským“ stal postupně.
Opravdu cestovat jsme začali až v roce 2009, a to do Ostravy, kam nás tehdy pozval Čestmír Kopecký, který měl na starosti kandidaturu Evropského hlavního města kultury. O rok později jsme MAČ rozšířili do Wrocławi a Košic a od roku 2015 jsme taky ve Lvově.
Pětice měst je top stav?
To nevím. Já si dovedu představit i to, že MAČ bude zase jen v Brně, nemusí být pořád v takových velkých městech. Neznamená to, že musí být větší a větší. Na druhou stranu, kdyby byl třeba v Rakousku, tak by to vzhledem k nějaké středoevropské návaznosti mělo logiku. Je nesmysl, aby byl MAČ někde v Patagonii.
Když se podívám na program, tak už i domácí linie je pomíchaná s partnerskými autory.
Ale je dominantně česká, 18 autorů je našich, sedm z Polska, Slovenska a Ukrajiny je takovou ozdobou.
Máte nějakého rezidenta, který konkrétně v Brně četl na všech ročnících?
To ne, ale hodně četl Michal Viewegh, který tu bude i letos, Pavel Kohout, ten ale teď nepřijede, Arnošt Goldflam. To jsou stálice.
Podle čeho se vybírají autoři do domácí linie?
Ta má představovat novinky, tedy průřez tvorbou za poslední rok.
A do zahraniční?
Tam je to úplně naopak. Protože se k nám autoři už třeba nikdy nevrátí, je potřeba představit nejreprezentativnější dílo, byť bylo vydáno před 15 lety, ale je klíčové.
To všechno čtete?
Ó, to ne. Na vytipování máme odborníky a dramaturgy. To nejde, abych byl jeden rok odborník na Španělsko a hned druhý na Ekvádor. Na začátku je seznam třeba stovky jmen, který dají dohromady naši a zahraniční experti, a pak se ořezává, až jich zůstane 31.
Fakta MAČ v Brně
|
Jak dlouho se zahraničí řeší?
Tak rok, maximálně rok a půl. My už třeba teď víme, že příště bude Turecko. Minulý týden už jsme byli v Istanbulu a měli schůzky s lidmi z tamních literárních agentur nad seznamem zdejších turkologů a řešili, nakolik to odpovídá odrazu současné turecké literatury. Ten ročník je specifický tím, že se v něm asi nebude moct počítat s participací tureckého státu. Budou tam autoři oficiální, polooficiální, taky lidé žijící v emigraci. Máme na seznamu jednu autorku, o které vůbec nevíme, jestli přijede, protože je ve vězení, v Turecku je to teď zvláštní. Ale víme, že bychom to mohli dělat ještě pečlivěji, určitě by se měla taková věc připravovat až tři roky předem.
A s autory se předem potkáváte?
Teď poslední dobou určitě, už proto, že s každým z nich se točí krátký spot. V případě Gruzínců je to tak, že oni tím svým krásným písmem píšou nějaký vzkaz a říkají jednu větu, která je pro ně důležitá. Fotí je David Konečný do katalogů a na výstavu, která bude v Brně na náměstí Svobody. A hlavně je dobré se s nimi potkat. Táhneme je někam na 31 dnů, do pěti měst, takže je lepší, když se jim ukážeme. A zároveň vidíme my je. V Gruzii jsme byli třikrát. Jsou tu e-maily, které používáme nejvíc, ale ten „face to face“ kontakt je nedocenitelný.
Jak lákavý je MAČ? Odmítl vás některý ze zahraničních autorů?
Je rozdíl ve státech. Když jsme měli Ukrajinu, věděli jsme, že to bylo the best. Na druhou stranu právě v Německu jsou globální hvězdy, které prostě nezaplatíš. Ty zvou do Princetonu. U lidí z východní části Evropy to vnímám tak, že přestože mají hodně nabídek, berou to jako takovou povinnost, zúčastnit se této literární olympiády, kopat za svou zemi. Kolektivní duch převažuje na východě víc než na západě.
Jste na nějaké jméno doopravdy pyšní, že jste ho dostali do Brna?
Těch je víc, to už fakt jednáte se zářnými hvězdami, které není jednoduché sehnat. Z Rakouska třeba Martin Pollack, Graham Masterton ze Skotska, ti už prodávají statisíce knížek.
Chodí na známější jména také víc diváků?
U české linie určitě. A u té zahraniční, kdy třeba u některých autorů překlady neexistují, chodí lidé ze zvědavosti. Je vidět, že nám a naší dramaturgii věří, že se tu neobjeví blbosti a že stojí za to přijít na „pas blind“, což je taky filozofie toho festivalu. Můžete si pečlivě vybrat jména z programu, nebo když máte čas, tak buď jdete na koupačku, nebo na čtení, kde nebudete zklamaná. Samozřejmě je to loterie, jde o živou věc. Záleží, v jaké formě je autor, jak mu čtení jde. Jsou to taková rande s literaturou naslepo.
Vy hlediště určitě sledujete. Přichází opravdu vám naprosto neznámí lidé z ulice?
Určitě. Mění se to hodně právě díky zahraniční linii. Přijíždí třeba lidé z Prahy nebo Bratislavy.
Před 18 lety to musel být strašný risk – udělat v době dovolených literární festival. Ale klaplo to.
To jo, ale vliv na to mají a měly dvě důležité věci. Dnes už je to trošku jinak, ale tehdy v Brně o prázdninách chcípl pes, nikam se nedalo jít. A na druhou stranu bylo prázdné divadlo – právě proto, že se nehrálo.
Pro autory je prestiž zde číst?
Jsme zavedení, ale jestli to takto někdo cítí nebo že by mu to pomohlo v další kariéře, to nevím. Myslím, že si spíš užijí něco jiného, v případě těch, co spolu procestují všech pět dní, třeba setkání s někým úplně neznámým. Vznikají nečekané vazby, důležité jsou kontakty, které získají v zahraničí.
Přesvědčte člověka, který o festivalu ví, ale bojí se těžkého intelektuálna, že má na čtení přijít.
Spousta lidí říká, že nečte, protože nemá čas, že už tomu z různých důvodů odvykli. Tohle je dobrá cesta, jak se k literatuře dostat. Zadarmo ji ochutnat a rozhodnout, jestli si tu knížku pak někdy koupit, nebo ne. A jako bonus je na místě autor, kterého se může zeptat, proč napsal to a to, co tím myslel. Takovou možnost u nočního stolku nemáte.
