Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Mohla být slavnou lyžařkou, teď vyrábí oblečení. Inspirovala se v Kostarice

  15:07aktualizováno  15:07
Kostarický pojem Pura Vida se nepřekládá. Je to vlastně celá Kostarika ve dvou slovech – životní styl, poděkování, vyjádření nálady, pozdrav. Emoce v něm skryté jsou jen a jen pozitivní. A to stejné by chtěla v Česku předávat Petra Bartoňková. Brněnská výtvarnice, ilustrátorka a grafička vystupující pod pseudonymem Petruccya na to má barvy.

Petra Bartoňková vystupuje pod pseudonymem Petruccya na to má barvy. Navrhuje sportovní oblečení. | foto: archiv Petruccya

Na Kostarice žila Bartoňková deset let. Svoji Pura Vida vtiskuje nově do kolekcí sportovního oblečení, které komplet vznikají v Brně. Každý kus má svůj příběh - jak je dnes moderní a žádoucí. Ale není divu, životní příběh Petry Bartoňkové totiž stojí za to a je jak vystřižený z dobrodružných knížek.

Nejdřív to vypadalo, že malá Petra by mohl být hvězdnou lyžařkou, jenže nápor tréninků a závodů ve čtrnácti letech nevydrželo její tělo. Měla úplně rozdrolené chrupavky v kolenou a skoro nemohla chodit. S lyžováním byl konec, a tak přetrpěla studium na gymnáziu. Z depky se dostávala právě svým abstraktním malováním, zejména v hodinách matematiky, za což ze školy málem vyletěla.

V osmnácti letech se rozhodla, že si koupí svoje první auto, a aby si na něj rychle našetřila, nechala se najmout na obří výletní lodě, které křižují Karibské moře. „Začínala jsem jako servírka a jen shodou okolností postupovala výš a výš. Po třech letech mi začaly lodě lézt na nervy a domluvila jsem se s jedním provozovatelem na práci na souši. A tak jsem se vylodila v Kostarice a začala pracovat jako průvodkyně. Myslela jsem si, že to bude tak na půl roku. No a bylo to deset let,“ líčí Bartoňková.

Na Kostarice si ji našla i česká ambasáda, které pomáhala se zařizováním, překladatelstvím. Pak si založila vlastní agenturu a vytvářela pro turisty i třítýdenní cesty po této středoamerické zemi. V té době mluvila španělsky lépe než česky. „A pak jsem taky závodila v autech,“ zaskočí náhle posluchače.

„Pro mne je rychlost velmi důležitým prvkem v životě, už od toho lyžování. Šli jsme s kamarády na den otevřených dveří na tamní okruh La Guácima, kde jsem si jezdila pro zábavu ve svém autě. Všimli si mě trenéři a majitelé jedné stáje, říkali, že mám talent, no a pak už jsem sedla do závoďáku,“ pokračuje drobná, na krátko ostříhaná a stále usměvavá mladá žena.

K závodění si přidala i tréninky dvou kostarických dívek. „Přestože je Kostarika svobodná země, machismus je tam dost zakořeněný, tak třeba jsem jim pomohla vybojovat větší svobodu,“ doufá.

Dnes si rychlost užívá na motorce. Ale ne vždy jí bylo fajn a život na Kostarice nebyl celou dobu růžový. Když jí bylo špatně, zase jí pomáhalo kreslení. „Tam je základ všeho, co teď dělám,“ tvrdí Bartoňková.

Sbalila se ze dne na den

A pak to v roce 2010, když jí bylo 30, náhle přišlo. Pocit, že už tam nepatří, ale důvod je prý naprosto neidentifikovatelný. „Ale byl tam. Přestože tam mám doslova druhou rodinu, přestože jsem tam vlastně dospěla a zažila ty nejdůležitější roky mládí. Nedovedla jsem si představit, že bych tam mohla mít rodinu, že moje děti by byly tolik ovlivněny onou kulturou, kterou sice tak miluju…,“ vysvětluje.

Ze dne na den se sbalila a odjela zpátky do Brna. O domovině snila jako o místě, kde je nejlíp – že tu všechno funguje, že je tu báječná demokratická společnost a všichni jsou to na sebe hodní. „Tak jako si tady myslí, že je to lepší v USA nebo na Kostarice. Bylo to strašné, po měsíci mi bylo jasné, že jsem žila v úplném snu. Potkávala jsem závistivé a neusměvavé lidi. Nikde mě nechtěli zaměstnat, protože jsem buď byla překvalifikovaná, nebo nedůvěryhodná, báli se, že se zase sbalím a odjedu. První rok byl peklo, přemýšlela jsem, jestli se fakt nevrátit,“ vzpomíná výtvarnice s tím, že pocit, že nikam nepatříte a nikdo vás nechce, je to nejhorší.

Fotogalerie

Po roce začala pracovat v reklamní agentuře svého bratrance a dostala se i profesionálně k výtvarným aktivitám, začala se učit grafické věci na počítači: „Mnoho lidí mne zrazovalo, že už jsem ve výtvarném oboru všechno prošvihla, že teď nemá cenu začínat. A tak jsem si malovala po nocích, učila jsem se pracovat s počítači, dělala svoji tvorbu. Po čtyřech letech jsem měla první vernisáž.“

Pseudonym Petruccya a její až bláznivě barevné návrhy se pomalu zapisovaly do hlav klientů a Bartoňková se rozhodla, že se zvládne osamostatnit. Před dvěma lety už měla zakázek tolik, že by uživila dalšího člověka. Oslovila Petru Němečkovou, s níž se potkala v jedné z reklamek a velmi si padly do oka, a tehdy vymyslely Pura Vida.

„Myslím, že jsme šťastný a šikovný národ, ale že si to neumíme přiznat. Kostaričani se ráno probudí, a přestože nic nemají, tak jsou šťastní – jen proto, že jsou další den na světě. A tak jsme si říkali, že tu „puru vidu“ sem prostě dostaneme,“ směje se Bartoňková. Na pomoc si vzala zářivé barvy, protože ty dovedou nálady člověka změnit neuvěřitelně.

Zpočátku si myslely, že půjdou směrem interiérových návrhů, tisků a tapet. A pak u jednoho dodavatele zjistily, že také vyrábí a potiskuje legíny. Jen tak z legrace si nechaly podle návrhů Petruccye dvoje vyrobit, aby je nakoply k tomu víc cvičit. A vyrazily s nimi ven. „Ty dva kusy odstartovaly úplné šílenství, začaly se nám ozývat zájemkyně, že taky takové chtějí, tak jsme to zkusily. Po roce a půl máme kromě legin mikiny, kabátky, trička, batohy,“ líčí.

Leginy jsou pořád základem jejich Pura Vida. „Vybereme vhodný materiál na tisk a střih. Navrhnu grafiku, převedu ji do počítače a pošlu tisková data. V dílně se nastříhají bílé legíny, z té nejlepší lycry, ty se potisknou podle mého návrhu, musí se to zapéct a teprve pak se sešijí. Celý proces trvá dlouho, než jeden vzor vznikne, nejrychleji za měsíc, ideální jsou ale dva,“ popisuje Bartoňková s tím, že od začátku si daly podmínku, že i šít se budou v Česku.

Kdo si jejich výrobky koupí, má jistotu, že jen tak někoho v nich nepotká – legíny se dělají po 99 kusech, zbytek maximálně po 50 kusech. Jsou ve velikostech XS až XL a jak sama říká, rozhodně necílí na krasavice-modelky. „Mají třeba vysoký elastický pás, který drží břicho, což si mnoho žen pochvaluje,“ říká.

První návrhy vznikaly živelně, až teď vyrábějí klasické kolekce jaro/léto a podzim/zima. Překvapující je, že ty nejbarevnější kousky se nebojí koupit dámy 60+, mladé dívky naopak pořizují věci s převažující černou barvou. „Takže jsem se úplně přestala vázat na to, že by některé vzory měly být určeny nějaké věkové skupině. Řídím se svoji náladou, stejně jako ony. A pak je pro ně důležitý příběh, který každý kus provází a najdou jej zájemci na webu nebo na kartičce přímo u legin,“ popisuje Bartoňková.

V nabídce jsou tedy kalhoty Malý princ. „Tato kniha a Čtyři dohody mě v Kostarice držely nad vodou. A příběh s liškou je tak hodnotný, že by ho měl každý znát, že musí být i na legínách,“ usmívá se. Vzor z legin Úsměv byl původně plakát pro zubařské centrum, aby se lidé v ordinaci nebáli. „Byl hrozně oblíbený, dělali jsme z něj i duplikáty a lidi nám psali, že ty barvy milují. Takže i tady byla volba jasná.“ Její největší srdcovkou jsou Fuck Cancer z jarní edice, veškerý výtěžek z jejich prodeje putuje na nadaci Pink Bubble, která pomáhá dětem nemocným rakovinou.

Do každého pásu napsali citát

„Mám hodně ráda legíny, které jsou původně akvarely. Musím jej doopravdy namalovat jako obraz, pak jej naskenuju a pak teprve v počítači upravuju. Strávím s nimi hodně času a přemýšlím, kdo je bude nosit. A teď mě moc bavila kolekce podzim/zima, kam jsme do každého pásu napsali nějaký citát, který mě ovlivnil při vzniku legin. U kytičkovaných je třeba, že každá kytka musí vyrůst z hlíny a tenhle krok se nedá přeskočit – pro mě to znamená, že si to každý musí uvědomit, že než rozkvetete, musíte projít dost trnitou cestu,“ vysvětluje.

A tak na poutku kabátku je Buď kámoš, aby si lidé pamatovali, že bez přátelství si společnost nemůže rozumět. Na mikinách zase stojí Žij Pura Vida a u toho obrázek kostry. „Člověk by měl žít teď hned, tímto okamžikem. Až budeme kostlivečci, už nás nic nečeká,“ poznamenala Bartoňková.

O jejich výrobky je zájem, až je udivuje, jak velký. „A plní se nám sen, že nemusíme shánět žádné půjčky a jedeme z vlastních zdrojů. Když už si někdo legíny koupí, tak se vrací, to je báječné. Máme klientky, které mají všech dvanáct vzorů, a říkají nám, že je těší, jak komplexně se na výrobek díváme,“ poznamenává.

Sama má na sobě svoje výrobky každý den, nikoliv z pýchy, ale proto, že potřebuje testovat, co vydrží, co s barvou dělá časté praní. Oblečení jde pořídit na jejich e-shopu nebo akcích jako byl sportovní veletrh Life! či evropské setkání trenérů aerobiku, na vlastní kamenný obchod si myslí, ale nechtějí se jím vázat.

Ale vraťme se k tomu příběhu. Od ledna je začne v duchu Pura Vida Petruccya psát i na lidská těla. A kdo by chtěl, svůj životní příběh mu může vypsat – či spíše vylaserovat – na individuální batoh. Na tom Petry Bartoňkové vyčnívá slovo láska a zeměkoule se srdcem v místě Kostariky. A proto se tam – po osmi letech – ještě letos znovu podívá.

Autoři:



Nejčtenější

Obec zavede nový trest pro rychlé řidiče. Propadne se pod nimi silnice

Pod rychle jedoucím autem se vytvoří díra

Radnice v Branišovicích na Brněnsku chystá novou past na řidiče překračující povolenou rychlost. Do silnice nechá...

Řidička zemřela při střetu s vlakem, koridor z Brna do Břeclavi stál

(Ilustrační snímek)

Střet s vlakem nepřežila zhruba hodinu po poledni u Šakvic na Břeclavsku řidička osobního automobilu. Ve vlaku jedoucím...



Nejsme vymírající národ, přibývá však rizikových rodiček, říká porodník

Přednosta Gynekologicko-porodnické kliniky Fakultní nemocnice Brno Pavel...

V největší české porodnici v brněnské fakultní nemocnici přijde na svět šest tisíc dětí ročně. Čím dál víc z nich jsou...

Řekové v Brně zanechali výraznou stopu, i když zemi zaslíbenou nenašli

Režisér filmu Můj strýček Archimedes George Agathonikiadis s představitelem...

Česká televize v neděli uvedla film Můj strýček Archimedes s Ondřejem Vetchým a Miroslavem Donutilem v hlavních rolích....

VIDEO: Po zkolabované D1 jeli hasiči krokem, řidiči stále neumí uhnout

Hasiči se na dálnici proplétají skrz zácpu

Místo toho, aby k havarovaným vozům uháněli záchrannou uličkou, museli se hasiči v úterý při kalamitě na D1 složitě...

Další z rubriky

Podzemí ukáže, jak bolelo mučení. Přístroje opravdu drželi kati

Exponáty pro chystané muzeum tortury v Brně jsou zatím ještě umístěné v...

Popravčí masky, boty hanby vybavené rolničkami, které v mrazivém počasí odsouzenci přimrzaly ke kůži, kolo na lámání...

Brněnské tramvaje budou méně skřípat. Díky mazání, které využívá GPS

Po Brně jezdí dvacet nových tramvají Škoda 13T. Městské části je pojmenovali po...

V brněnských ulicích by mělo být méně hluku. Alespoň toho, který produkují zdejší tramvaje. Víc než šest desítek strojů...

Primátor Brna jedná o zapůjčení Slovanské epopeje. Pro festival Re:publika

Slovanská epopej ve Veletržním paláci, na snímku triptych Kouzlo slova

Na festivalu Re:publika 1918-2018, který se uskuteční na přelomu května a června v Brně, má být Slovanská epopej od...

Najdete na iDNES.cz