Brněnský biskup Vojtěch Cikrle.

Brněnský biskup Vojtěch Cikrle. | foto: Anna Vavríková, MAFRA

Komunisté mu zavřeli otce. Cikrle pak nechtěl sloužit sobě, ale druhým

  • 2
Jako kluk si dnešní brněnský biskup Vojtěch Cikrle přál být automobilovým jezdcem, osud ho ale zavál na docela jiné než závodní pole. Stal se nejvyšším duchovním pastýřem na jižní Moravě a také významným církevním manažerem a úředníkem.

„Musím nějak zvládnout všechno, i když principy práce duchovního a úředníka jsou rozdílné. Osobně jsem mnohem raději pastýřem než úředníkem,“ přiznává Cikrle.

Minulou sobotu mu bylo 70 let. „Vzhledem k předchozím zkušenostem je jedna velká společná oslava poněkud neosobní,“ říká. „A tak jsem už slavil s českými a moravskými biskupy, se zasvěcenými osobami, s kněžími, se zaměstnanci biskupství a s rodinou a přáteli.“

Biskupem je už přes čtvrt století. V únoru 1990 jej jmenoval do funkce papež Jan Pavel II. Za své heslo si zvolil „Non ego, sed tu“, což česky znamená „Ne já, ale ty“. Vyjadřuje tak životní krédo sloužit ne sobě, ale druhým.

Zároveň se Cikrle výrazně vymezuje vůči komunistickému režimu. V roce 1996 zahájil přípravu pro blahoslavení představené znojemského konventu sester boromejek Matky Vojtěchy Hasmandové, která byla sedm let vězněná komunisty.

Z jeho iniciativy se k blahoslavení nyní ubírají i mučedníci z doby babických procesů, kněží Jan Bula a Václav Drbola. Pomohl i při přípravě knihy, která o osudech obou kněží vyjde na podzim. Dokonce k ní napsal předmluvu.

Postupně vyřazoval zaměstnání

„Měl jsem možnost se s panem biskupem setkat už jako novinář při rozhovorech a nyní i při přípravě knihy o kněžích Bulovi a Drbolovi,“ říká jeden z autorů publikace, Luděk Navara. „Vždycky mě fascinoval svým obrovským klidem, který vyzařuje celou svojí osobností a dokáže ho přenést i na své okolí,“ poznamenává Navara.

Cikrle se narodil 20. srpna 1946 v Bosonohách v rodině věřících rodičů. Přišel na svět v době, kdy se poválečné Československo nadýchlo a lidé doufali, že už bude dobře.

Možná pro někoho bylo, ale ne pro rodinu Cikrlových. Jejího živitele totiž komunisté po roce 1948 jako nepřítele režimu uvěznili na dlouhých 11 let. A tak Vojtěch vyrůstal od svých tří do čtrnácti let bez otce.

Přesto rodina cítila obrovskou podporu přátel, hlavě z okruhu věřících. Podle Cikrleho to byl také jeden z důvodů, proč se stal knězem. „Brali pomoc bližnímu jako svou povinnost a od té doby jsem toužil i já nějakým způsobem sloužit ostatním,“ říká.

„Dlouho jsem hledal vhodné povolání a postupně jsem všechna ostatní vyřazoval, protože jsem si uvědomoval, že bych v nich nesloužil druhým, ale spíš sobě. A pak jsem poznal společenství bohoslovců, mezi které patřil i můj bratr, a cítil jsem, že je mi blízké.“

Do oblohy vidí vnitřně i ve skutečnosti

Než se ale stal knězem, vyučil se slévačem a odmaturoval ve večerní škole pro pracující. Byl věřící a pro režim i vzhledem ke svému otci „politicky nespolehlivý“, takže denní studium bylo pro něj nedostupné.

Jako dělník pracoval ve Šmeralových závodech, ve Zbrojovce a pak i na stavbě dálnice Praha–Brno. Už na vojně ale začal uvažovat o dráze duchovního, a tak se v roce 1971 přihlásil na Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu do Litoměřic. O pět let později byl v brněnské katedrále vysvěcen na kněze a působil v řadě farností brněnské diecéze.

Ani jako duchovní se ale nevyhýbá vědě. Navíc takové, s kterou v dávné minulosti církev hodně bojovala. Brněnský biskup je totiž amatérským astronomem. V brněnské hvězdárně a planetáriu na Kraví hoře se tak s ním seznámil i její ředitel Jiří Dušek.

„Dokonce u nás slavil i jedny narozeniny. Přišel na představení, které jsme pořádali, ale kdyby to o narozeninách neprozradili lidé z jeho doprovodu, sám by to neřekl, je totiž nesmírně skromný,“ vzpomíná Dušek. „Je velice milý a přátelský a znalosti z astronomie má obdivuhodné. Dá se tak říct, že do oblohy vidí vnitřně i ve skutečnosti.“

V minulých dnech se ale Vojtěch Cikrle v rámci možností raději koukal na hvězdy sportovní. Sledoval přenosy z olympijského Ria, býval totiž velikým sportovcem.

„Hrál jsem volejbal, měl jsem rád atletiku. Teď už jsem spíš jen sportovní fanda,“ popisuje. „Navíc mezi sportem a křesťanstvím vnímám určité paralely. V obojím je usilováno o vítězství. Za obojím vítězstvím stojí čas, námaha, někdy bolest; je nutno překonávat překážky.“