Jubilant se rozhodl odpovídat jen na otázky, na které „neodpovídal už stokrát“. Rozhovor vznikal v brněnské restauraci hned vedle Polívkova divadla druhý den po narozeninové oslavě.
Docela nám v Brně sprchlo, bojíte se bouřek, nebo si je užíváte?
(Vykulí oči) Jsem radši uvnitř, když je bouřka. Určitě bych se nechtěl ocitnout na koni někde v dešti mezi řídce rozesazenými lipami, z nichž jedna v dáli hoří. (směje se) Vyjedete si jednou bez hromosvodu, pak si uvědomíte, že kopyta mají kovové podkovy, kůň pozná vaši nervozitu, takže se třesete na neklidném koni, který má pocit, že ho pobízíte. No to je hrozná představa. Musí to být blbá situace pro toho koně. To je pak člověk rád, že je taky Valach. S mým koněm se valašsky vždycky domluvíme, naštěstí.
Když jste byl malý kluk, bolelo vás víc bodnutí včely, nebo popálení od kopřiv?
Určitě to bodnutí od včely nebo od vosy. Kopřivy jsem zvládal s přehledem. Ale já jsem býval indián, takže jsem bolest uměl snášet. Aspoň jsem se tak tvářil a měl jsem přesvědčení, že indiáni opravdu umí snášet bolest ať už u mučednického kůlu, nebo jakkoli jinak.
Jaké jste měl indiánské jméno?
Vinnetou. Říkali mi tak, jak se to píše. Pak jsem byl také Sokolí Oko. Dokonce jsem přesvědčoval spolužáky, že moje babička byla indiánka. Věřili mi to, protože jsem býval hodně opálený a nosil jsem červenou košili.
Vzpomenete si na první klukovskou zkušenost s alkoholem?
Bylo mi asi patnáct nebo šestnáct. V domku jsme měli půdní podkroví, tatínek mi tam asi plánoval bydlení. Ale tehdy tam skladoval ještě svá vínečka. Jedno z mnohých jsem vzal, doteď si pamatuju tu chuť a vůni, byl to nejspíš ryzlink. Seděl jsem na křesílku, popíjel vínečko z broušené skleničky a najednou jsem nemohl ani pořádně zvednout ruku, sklenka mě přestala poslouchat. Měl jsem pohled pětatřicátníka, vyděděnce. Motal jsem se, vstát jsem nemohl. No hrůza. Pak jsem měl kamaráda, který byl synem ředitele Jelínkovy pálenice. Byly tam obrovské cisterny, asi jako polovina paneláku. On věděl, kde se dá povolit kohoutek, tak jsme chodili třeba na cinzano. Tehdy se ze mě stával herec, protože maminka vůbec nic nepoznala. A to je právě pro herce to nejtěžší: zahrát opilý střízlivého. (směje se)
Uvažoval jste někdy o změně jména kvůli herectví?
Jo, úplně na začátku. Došel jsem za tatínkem a povídám: Tatínku, kdyby se mi to náhodou povedlo a byl bych hercem, tak přece jen to jméno Polívka se mi nezdá moc vhodné. Tatínek mi tehdy chytře řekl: „Bolečku, nech si to jméno, budeš mít reklamu na každém jídelním lístku!“
Byl to právě otec, kdo vás k herectví přivedl?
Ano, ve Vizovicích byl tatínek velkým ochotníkem. Já jsem do divadla chodil moc rád. Na rozdíl od staršího bratra, který musel hrát, ale nechtěl a vůbec ho to nebavilo. Tatínek měl velkou radost, já jsem to podstupoval s nadšením. Do divadla jsem chodil, dokonce i když jsem nehrál. Byl jsem rád svědkem toho, co tam vznikalo. Navíc se tam hrávala nejen činohra, ale i loutkové divadlo. Byl jsem mluvičem, s baterčičkou jsem tam schoulený četl text. Vždycky jsem toužil po tom být vodičem. Když se mi to povedlo, byl to velký kariérní postup.
Jaká byla vaše úplně první role?
Jedna z těch prvotních rolí byl Netvor v pohádce Kráska a zvíře. Když jsem šel po Vizovicích, všechny děti na mě pokřikovaly: Netvore, Netvore! Pak jsem se změnil v prince. Zažil jsem popularitu v mladých letech. (usmívá se) První velká role byl lord Bejbrly, jak jsme si ho překřtili, v Charleyově tetě, komedii, která se hrává dodneška.
Můžete si jako klaun dovolit být smutný?
Samozřejmě, proč by ne. Nejsem už jenom klaun. Jsem příležitostný klaun a občasný tragéd.
Při představeních děláte i pantomimu. Musel jste se ji hodně učit a pilovat ji?
Já se právě s pantomimou moc spojovat nemůžu. Dělal jsem pohybové divadlo. Pantomima pro mě znamená etudy, chytání motýlů, proměny s pevnou technikou. A to jsem vlastně nikdy nedělal, byť jsem se tomu pilně a s nadšením učil. Ale pak jsem to hned popíral, dělal jsem divadlo beze slov, protože slova byla zbytečná. Pak najednou slova začala vítězit a teď už píšu hry, které jsou založené hlavně na slovech a situacích.
„Hrát znamená dovídat se. Pokud ztratíme schopnost hrát si, nic se nedovíme.“ To jsou vaše vlastní slova. Co byste se chtěl dozvědět?
To je pravda, že hrou a představivostí se něco nového dovídáme. Co bych chtěl vědět? Tak třeba jestli jsou mimozemské civilizace. A jestli, ale to je asi blbý říkat… No, byl bych rád, kdyby za mnou přišel Peca (herec a dlouholetý Polívkův přítel, který letos zemřel, pozn. red.) jako duch a řekl mi třeba: Nazdar, je to tady dobrý, nikdo mě tady nevidí, ku..a já se pořád vracím a vy si mě vůbec nevšímáte. Nechybím? Tak tyhle nezodpověditelné otázky. Odpovědi na ně nahrazuje asi víra.
Bojíte se stáří? Já vím, bude vám teprve šedesát a deset…
Já už ho žiju. Ale spíš se bojím toho chátrání. Vidím to na svých kamarádech. Sotva se dostanou z jednoho neduhu, padnou do dalšího. Člověk je pak jak staré auto, všude problém. Ne že bych se toho bál, ale že bych se na to těšil, to se taky nedá říct.
Jste principálem vlastního divadla a zároveň hercem, přináší to víc výhod, nebo nevýhod?
Měl bych být a teoreticky můžu být pánem svého času, rozhodovat o tom, co hraju a co chci hrát. Taky můžu produkovat věci někoho jiného, kde hrají i jiní. Je to jistá svoboda, ale jak se vždycky říká, svoboda zavazuje ke svobodnému chování. Člověk je odpovědný za sebe, svoje činy. A to má mnohá úskalí. Asi to ale má více výhod než nevýhod. Nemusím nikoho prosit, abych byl to, co chci.
Šašek, Bohuš z Dědictví i brašule z Pelíšků Polívka slaví sedmdesátiny |
Myslíte prosit se o vysněnou roli?
Herci to mají těžké. Čekají na vysněnou roli, ale většinou hrají v představení to, co nechtějí být. Mnoha lidem se to ale daří, hrát velký repertoár. A jsem rád, že k nim nějakým způsobem patřím. Protože zahrát si svoji věc v našem divadle nebo si zahrát nádhernou klasiku v Městském divadle je prostě štěstí, kterého je potřeba si vážit. Vždycky, když jdu po děkovačce do šatny, tak jsem naplněný. Cítím, že to má smysl.
Pro koho?
Nejenom pro mě, pro mou hereckou ješitnost a ambice, ale spíš pro lidi, kteří se na mě dívají a kteří se mnou hrají. Potkávám spoustu skvělých kolegů i u filmu. Tam zase na měsíc až dva vznikne komunita. Zdá se nerozlučná, ale najednou bum, poslední záběr, šampáňo a je konec. Všichni se ale respektují. Není to žádná sranda, to herectví. Herci jsou obětaví lidé, kteří to dělají ne z lásky k penězům, ale z lásky i bez peněz. (usmívá se)
Naštvali vás někdy divadelní diváci?
To já se zas umím ozvat. Když někomu zazvoní telefon, tak ho i počastuju – Klidně dotelefonujte! Co říkal? Tak nám řekněte, kdo to byl? Vím, že je to nechtěné, zapomenou si vypnout telefon, i když jim to před představením zdůrazňujeme. Někteří fotí s bleskem, tak to se pak s nimi o tom taky pobavím. Pak jsou dobří ještě ti, kteří od televize přijdou najednou do divadla. A komentují nahlas. Někdy je to pro mě i inspirativní, když někdo zařve: Myslíš?! Tak to já se pak rozpovídám a hru osvěžíme konverzací. Ti lidé najednou zapomenou, že nejsou doma v křesle, ale jsou obklopeni citlivými bytostmi, které na ně pak různě syčí a vyřizují si to s nimi ve foyeru.
