Hráli zde například Květy, Sestry Steinovy, Sváťa Karásek, Poletíme?, Původní Bureš, Veselá zubatá, Bača rači čevabčiči a další.
K rozmluvě nebo čtení z oblíbené knížky si zároveň zve různé hosty, například literáta Zbyňka Hejdu, Jana Balabána, Pavla Kolmačku, Jiřího Šimsu, režiséra Ivo Krobota, J. A. Pitínského, Arnošta Goldflama, Petra Oslzlého, Zoju Mikotovou a další.
Štěpán HájekEvangelický farář působil na Vysočině a dnes v Brně-Husovicích. Spoluzaložil hudební skupinu Lídl & Velík a v Horních Dubenkách divadelní festival Parrésia, v Brně pak podobný Husovický dvorek. |
Jak vás napadlo spojit právě v Desertu koncerty s bohoslužbou?
Už předtím jsme s Rudolfem Brančovským a mladými lidmi, kteří byli tehdy u baptistů, pořádali ve sboru Českobratrské církve evangelické u nás v Husovicích takzvané Bigbítové bohoslužby. Jednou měsíčně zahrály různé kapely a já jsem mezitím kázal. Nakonec jsme si v listopadu 2004 pronajali husovickou Musilku, kde kázal Sváťa Karásek a hrál on i kapely Čvachtavý lachtan, Kryštofovy starý věci a Vnitřní tlaky. Sice jsme na tenhle minifestiválek dostali grant, ale nájemné bylo tak drahé, že nás to finančně vyčerpalo a museli jsme s tím skončit.
A pak přišel Desert?
Rudolf se seznámil s majitelem Milošem Hrabalem a stal se jedním z těch, kteří se starají o zdejší provoz. A přišel se mě zeptat, jestli bych své bohoslužby nechtěl přesunout i do Desertu. Zajásal jsem, protože jsem vždycky chtěl kázat v hospodě - respektive jsem vždycky toužil, aby nějaká hospoda chtěla má kázání. Okamžitě jsem souhlasil a rozhodl jsem se nekopírovat program bohoslužby, ale kromě koncertu zvát ještě někoho zajímavého, aby program byl pestřejší a pokaždé jiný.
Vaši hosté zřejmě nemusí být primárně ani z prostředí evangelické církve nebo věřících. Takový Pitínský nebo Arnošt Goldflam...
To ne, ale jejich návštěva s plánovaným programem souvisí. Ten vždycky otevře kapela, pak se buďto modlím vlastní modlitbu, někdy improvizovanou podle momentální situace, nebo používám nějaký starší text. Což je docela zajímavé, když v hospodě zazní třeba několik set let stará modlitba Františka z Assisi. To mě hodně baví. Pak mám kázání a rozmlouvám se svým hostem, který si navíc přinese svůj oblíbený text. A hraje muzika.
Na první bohoslužbě v Desertu hrál písničkář Karel Vepřek a herečka Gabriela Štefanová-Ježková četla z knihy Forresta Cartera Škola malého stromu. Bylo vám od počátku jasné, jaké hosty si chcete vybírat?
Věděl jsem, že to budou lidé, kterých si vážím, navíc převážně divadelníci a literáti, na které mám nejlepší kontakty. A pokud jde o muziku, jsem otevřený všemu, nejen písničkářům, ale i tvrdším kapelám nebo jazzu. A je třeba říct, že všichni tihle skvělí lidé tu hrají převážně zadarmo nebo se spokojí s málem.
S dalšími hosty, Petrem Oslzlým a Josefem Kovalčukem, jste v Horních Dubenkách založil divadelní festival Parrésia. Probíhá dodnes?
Probíhá. V roce 1987 jsem byl v kazatelské službě právě v Horních Dubenkách. A nedaleko měli chalupu Petr Oslzlý i Josef Kovalčuk, kteří k nám začali chodil do kostela a se kterými jsme pak v roce 1995 prázdninový festival vymysleli. Jeho program také sestával ze setkání bohoslužby a řeči umění. Po bohoslužbě vyšli lidé před kostel a sledovali divadelní představení. Na farním dvoře zároveň proběhla vernisáž výstavy, která pak trvala celé léto. V roce 1999 jsem ale z Dubenek odešel do Brna, takže Petr Oslzlý pak v pořádání festivalu pokračoval už beze mne. Po čtyřech letech přišel nový farář a zase pokračovali, až do roku 2007 jim dramaturgii dělal dál Petr Oslzlý. Teprve teď si farní sbor celý festival pořádá sám.
Škoda že neaktualizují webové stránky, poslední záznam je z roku 2006. Jezdíte se tam podívat?
Jezdím, také tam mám chalupu. I letos se festival bude jistě konat.
Se Zdeňkem Šormem jste založili undergroundovou hudební skupinu Lídl & Velík, pro kterou jste skládal a hrál v ní na kytaru. Vloni jste hráli na Bigbítových Křídlech ve vesničce Křídla?
Kapela normálně fungovala jenom mezi léty 1980 až 1985, když jsme se Zdeňkem studovali v Praze teologii. Hráli jsme hlavně na soukromých akcích - jako tehdy všechny undergroundové kapely. My navíc ještě sem tam po evangelických sborech nebo na festivalech s odvážnými pořadateli, jako býval třeba Ondřejov. Tam jsme hráli několikrát. Po studiích jsme ještě stihli nahrát jedinou demokazetu a pak se kapela rozešla. Sešli jsme se zase až v roce 2003, když festival v Ondřejově slavil dvacáté výročí a zval všechny, kteří na něm kdy hráli. Po osmnácti letech jsme se sešli a zahráli naše staré písničky, žádné nové jsme totiž nesložili. Později jsme hráli ještě v Jimramově a loni ve zmíněných Křídlech.
Byli jste v 80. letech jako undergroundová kapela sledovaní Státní bezpečností?
Asi ano, ale nezažili jsme nic dramatického. Vědělo se však, že když brali našemu kolegovi Václavu Hurtovi státní souhlas, který jako farář potřeboval k výkonu svého povolání, uvedli jako jeden z důvodů náš koncert u něj na faře.
Díval jste se do svazku, který na vás StB vedla?
Zkoušel jsem to, ale řekli mi, že můj svazek skartovali hned 1. 12. 1989. Pokud prý se ještě někde něco objeví, dají mi vědět. Zatím se neozvali.
Od roku 2000 organizujete i festival Husovický dvorek. Ten kopíruje „dubenkovskou“ Parrésii?
Ano, po svém odchodu z Dubenek jsem Parrésii modifikoval pro podmínky, které máme v Husovicích. O prázdninách z Brna všichni odjíždějí, takže Husovický dvorek pořádáme v dubnu a květnu. Čtyři až pět neděl se na dvorku fary pod širým nebem konají po bohoslužbě divadelní představení a jednodenní výstava - ke každému nedělnímu dopoledni jiná. Jen když prší, hraje se a vystavuje uvnitř v našem sboru.
Déletrvající výstavy u vás nemáte?
Náš sbor má ještě takzvanou Galerii jednoho díla, a to ve výklenku sálu, kde jsou bohoslužby. Vybrané dílo je zde vystaveno po celý rok, teprve pak se obmění. Teď zrovna tam visí fotografické plátno Petra Barana.
Husovický dvorek už má své letošní hosty jasné?
Divadlo Polárka by mělo uvést Bitvu u Lipan, Divadlo Líšeň svou novější pohádku Žabáci podle knihy Arnolda Lobela Kvak a Žbluňk, novou pohádku zahraje i pražská Bilbo Compagnie a tradičně zvu také neslyšící herce pod vedením Zoji Mikotové z Divadelní fakulty brněnské Janáčkovy akademie.
Trošku vám závidím vaše vychované intelektuální publikum vstřícných mladých evangelíků, které se schází i na bohoslužbách v Desertu. Před těmi se panečku jinak vystupuje, než řekněme před deprivovanými puberťáky ve školní tělocvičně.
Přiznávám, že s těmi moc do styku nepřicházím. Když už se někdo vypraví na bohoslužbu do Desertu, hlubší zájmy a určitou vnímavost nejspíš má. Jsem hodně ve styku s mladými lidmi, to ano, ale pravda je, že hlavně s takovými, které popisujete.
Církevní společenství vnímáme ale jako ta, která se snaží oslovit a "zachránit" i zanedbanější děcka.
V Horních Dubenkách na Vysočině jsem se jako farář potkával s vesnickou mládeží, s dětmi zemědělců a řemeslníků, u kterých jsem vnímal, že nemají mnoho možností, jak se rozvíjet. Když jsem s nimi jel v létě na tábor, byla to většinou jejich jediná akce za celé prázdniny, jinak byly doma. Takže tam církev určitě sehrávala dobrou roli už jenom v tom, že trochu otevírala obzory. Ale tady ve městě jsem v kontaktu spíš jen se středoškoláky a vysokoškoláky. On je to vůbec problém evangelické církve, že oslovuje spíš vzdělanější vrstvy, v jejích řadách je poměrně málo dělnictva.
Co s tím?
Moc nevím, ale jednou z cest může být právě dobrá kapela, která dokáže zaujmout a přitom nemá hloupé texty. Vytvoří-li kolem sebe fanouškovskou obec, má daleko větší možnosti, jak ovlivnit i další.
A nenařkl vás někdo, že tak "vstřícné" kroky účelově přitahují lidi k víře?
V Desertu se mi to nestalo, spíš tu lidé oceňují, že nesu kůži na trh do volně přístupné hospody, která je komukoliv otevřená a kde probíhá normální provoz. Ale v Dubenkách při Parrésii se mi to stalo, tam mi jeden Brňan vmetl do tváře, že "vy evangelíci už nevíte, co byste vymysleli, abyste ty lidi nalákali". Což mě hodně naštvalo.
Český národ je ale vnímán jako jeden z nejateističtějších v Evropě.
To bychom museli dlouho probírat, co je ateismus. Každopádně je v tomto národě velká nedůvěra až odpor vůči institučním církvím. Otázky po smyslu života řeší ale Češi úplně stejně jako jiné národy. Jako farář chci samozřejmě lidem dokázat, že církev není odporná manipulativní organizace, ale může být i příjemným společenstvím, ve kterém se lidé cítí dobře. Chtěl bych však zároveň říct, že za všecko špatné, co česká společnost vůči církvím cítí, si ty církve můžou z větší části samy. Samozřejmě to má své historické pozadí, církve by však každopádně měly usilovně přemýšlet, proč je vůči nim česká společnost nedůvěřivá. A poučit se z toho.
