Majitel klubu Mersey Pavel Tesař.

Majitel klubu Mersey Pavel Tesař. | foto: Anna Vavríková, MAFRA

Klub je láska, koncerty Vondráčkové utrpení, přiznává brněnský promotér

  • 4
Brněnský klub Mersey slaví 20 let od založení. Jeden z nejstarších podniků ve městě hostil pankáče i Ivu Bittovou. Pod záminkou kavárny ho zakládal promotér Pavel Tesař. Trvá na tom, že klub je undergroud, ale jeho firma Brnokoncert zároveň pořádá koncerty Michala Davida či Heleny Vondráčkové.

Listopadová revoluce Pavla Tesaře zastihla jako vysokoškoláka na vojně v Plzni. Psal se rok 1990 a vojáci vyhlíželi možný puč. Jenže v Praze se na koncert chystali božští Rolling Stones. A Tesař je chtěl hrozně moc vidět. Nakonec se mu důstojníky podařilo přesvědčit, že uspořádá "výlet za zásluhy" pro nejlepší vojáky.

Pár měsíců po skonu socialismu ve vlaku svlékli uniformy a zažili nejlepší koncert svého života. Organizovat a přesvědčovat zkrátka Tesař umí. Promotér od té doby pořádal třeba českou odnož prestižního festivalu Creamfields. A v Brně vybudoval hudební klub Mersey.

Pavel Tesař (6. 3. 1966)

  • Brněnský promotér vůbec první koncert – písničkáře Joea Higginse na kolejích VUT – pořádal roku 1988. 
  • V roce 1993 otevřel v Brně klub Mersey, který tak patří k nejstarším ve městě.
  • Vydělává ale především díky své agentuře Brnokoncert, která pořádá koncerty kapel a hudebníků jako Nazareth a Alphaville, Samanthy Fox nebo Heleny Vondráčkové.
  • Mezi jeho největší akce patřily festivaly Creamfields a Hradhouse. Českou odnož prestižního britského festivalu Creamfields ale v roce 2008 smetla prudká bouře. Tesařovi tak zůstaly milionové dluhy. Letos promotér uspořádal v brněnské tovární hale Zbrojovky Henry Lee Fest.
  • Jeho podnik v Minské ulici letos slaví 20 let od založení. 18. 10. tak přijede poblahopřát legendární baskytarista, hudebník, zpěvák a DJ Peter Hook.

"Mít rockový klub tehdy bylo jako stát se prezidentem. Chtěl to každý. Byla to naprostá euforie," vzpomíná Tesař na začátky v Minské ulici. Mersey teď slaví dvacet let a chystá říjnovou oslavu.

Jak to, že z těch všech snílků se povedlo v Brně odstartovat vlastní klub právě vám?
Můj tatínek získal v restituci budovu v Minské ulici. Pod záminkou, že tu bude kavárna s pizzou, jsem ho přemluvil, abych si mohl otevřít svůj podnik. A vlastně jsme tím obelstili i stavební úřad a souseda. Ale začalo tu vznikat něco úplně jiného, než jsem čekal. Celý týden tady třeba trávila stovka pankáčů se psy, koncerty tu chtěli dělat i anarchisti. Já jsem přitom takové publikum vůbec nechtěl. Klub prostě po otevření začal žít svým životem a já zjistil, že na to nemám až tak vliv.

Když dnes slyšíme písničku od nějaké skvělé kapely v rádiu, zvete ji do Mersey?
V 90. letech jsem vozil velká jména. Dokonce jednou mně sem nějací metalisti vnutili švédskou skupinu Therion. Přijeli pak s dvěma autobusy a kamiony plnými reproduktorů. Přišli do Mersey a ptali se, kde je ten klub. Když zjistili, že v něm stojí, zase se sbalili a jeli dále. (smích)

V čem je potíž?
Mersey má strašně omezené možnosti návštěvnosti. Na koncert se vejde tak 300 lidí. Jsou ochotní za vstupenku dát každý 300 korun. Takže můžu zaplatit kapelu, která stojí maximálně 40 tisíc. Padesát tisíc jsou další náklady. Nevadí mi, když nevydělám, ale už jsem poznal, že jít do minusu není zdravé. Pořádal jsem třeba i obří festival Creamfields plný velkých jmen. Jednu sezonu ho ale rozmetala silná bouře. Pak přišla ekonomická krize. Nevyšlo to. Dál se však v Česku nikdo nedostal. Ale dlužit miliony a pět let je splácet, to bych nikomu nepřál.

Jak si vede klub?
S Mersey jsme pořád v mírném plusu. Třeba 20 tisíc za měsíc. Ale není to na nějaký vysoký život. Je to spíš láska. Pořád jsme takový underground. Každý měsíc tu máme dvě nebo tři zajímavé věci - Psí vojáky, Priessnitz nebo Ivu Bittovou.

Co se za 20 let změnilo?
Otevřeli jsme a Mersey ještě nebylo ani zkolaudované. Ze stropu visely holé žárovky, jinak jsme měli akorát bílé stěny a pódium. Po otevření tu bylo třeba dvacet koncertů za měsíc. Východní Evropou navíc po pádu železné opony projížděly desítky anglických a amerických kapel. Spaly v šatně a dostaly sto marek. Dělaly to, protože chtěly objevovat novou Evropu. Kolem roku 1996 se vše začalo stávat mnohem komerčnější. Dnes tu koncerty mladých zahraničních kapel skoro nejsou. Na svých turné se Brnu a celému Česku vlastně vyhýbají.

Čím to je? Změnil se od dob vašich začátků hudební vkus Brňanů?
Ano. Výrazně k horšímu. V 90. letech jsme tu třeba měli vynikající rádio Hády. Mělo perfektní vliv. Člověk jel v autě a poslouchal rozhovor s francouzskou kapelou. Večer si pak zašel na její koncert. To ale zaniklo. Kiss Hády už je úplně jiná stanice. Všechna rádia hrají pořád dokola to samé. Bojí se odlišit, aby nepřišla o posluchače. Tisíckrát omílaná Lucie Bílá, Enya, Chinaski, No Name, Kryštof. Od Elánu se dokonce ani neodváží zahrát písničku z nového alba. Vkusem se v kruhu vracíme zpátky do socialismu.

Máte ale ještě agenturu Brnokoncert, která do Brna vozí třeba Helenu Vondráčkovou a Michala Davida. Nepodílíte se na tom také?
Tohle beru jako takový prodej cihel. Kolikrát na koncert ani nejdeme. Čekáme před halou, až to skončí. Ale ano, hrozně tím trpím. Trápí mě, že se podílím na špatném stavu společnosti. Ale děsí mě, že spousta lidí se nad tím nezamýšlí. Architekti projektují odporné stavby, ale investor to tak přeci chtěl. Já jsem takový automechanik. Přes rok se živím opravováním rezavých škodovek. Potom se těším na restaurování jaguaru z roku 1961.

To je pro vás co?
Teď jsme třeba založili festival Henry Lee Fest. První ročník letos prodělal sto tisíc korun a já z toho vlastně měl obrovskou radost. Byla to fantastická akce pro 400 lidí v opuštěné hale Zbrojovky. 27. září 2014 bude znovu. Hrají tam vychytávky. Anglická kapela The Duke Spirit, A Place to Bury Strangers.

Jak ty vychytávky objevujete?
Svůj den začínám tím, že vstanu a pustím si stanici FM4. Na střechu jsem si kvůli tomu nainstaloval obrovskou anténu, kterou nemá nikdo v Brně. Jinak je vídeňské rádio v Žabovřeskách nechytnutelné. V kanceláři nám zase ševelí celý den jedno rádio italské. Večer si pak doma ladím skladby přes internetovou službu Grooveshark. Pořád mám poblíž bloček, do kterého si zapisuji názvy písniček. Mám totiž jeden zvyk. Každý měsíc vezmu cédéčko, napíšu na něj třeba říjen 2013 a nahraju na něj šestnáct písniček. Je to jako deník. Za dvacet let budu mít ve štosu celý svůj život výběrů a budu vzpomínat, co jsem prožíval.