Už deset let díky projektu Masarykovy univerzity poznávají osud Bradyho sestry Hany, která šla po příjezdu do koncentračního tábora Osvětim rovnou do plynu. Sám Jiří Brady, dnes 88letý, dva lágry přežil.
„Chceme ocenit, co pan Brady ve svém životě zažil a jak o tom dokáže podávat svědectví. Není to hon, kdo mu dá větší nebo důležitější cenu,“ prohlásil v úterý náměstek primátora Petr Hladík (KDU-ČSL).
V pondělí dopoledne by měl Brady, který má v Brně část rodiny, převzít pamětní list města. Což je vzácnější ocenění než Cena města Brna, kterou každoročně dostane od zastupitelů kolem deseti lidí.
„Je na stejné úrovni jako udělení čestného občanství města, jež má jen asi 20 lidí. Jde o velmi prestižní ocenění,“ doplnil Pavel Loutocký, tajemník brněnského magistrátu.
Mezi držiteli listu je třeba britská královna, která jej dostala při návštěvě Brna v roce 1996. Brady bude pozván i na diskusní festival Meeting příští rok na jaře, kde by měl vyprávět svůj životní příběh. Třeba to, že na svůj transport čekal v nechvalně známé trestnici na Cejlu.
V Osvětimi psal deník
Bradyho osudy už znají stovky dětí z Brna a okolí. Studenti dramatické výchovy z Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity jim jej ale mohou představovat díky velké náhodě.
„Na začátku byl nečekaný nález tří velkých krabic se starými rodinnými fotografiemi, dokumenty, pohlednicemi, dopisy, deníky a časopisy,“ popsala Marie Pavlovská z katedry sociální pedagogiky. Jiřího Bradyho se jí podařilo vypátrat v Kanadě.
„Už tehdy nám velmi pomohl nynější ministr kultury Daniel Herman, jenž byl v té době katolickým knězem. Svého vzdáleného strýce zkontaktoval a nakonec se mu podařilo materiály předat. Některé z nich, třeba časopisy ručně psané dětmi v Terezíně, jsou dnes uložené v muzeu holokaustu v Jeruzalémě,“ řekla Pavlovská.
Do časopisu Vpřed přispívala i Hana Bradyová, která se pod povídky či komiksy podepisovala jako Bradička. Náhodný nález obsahoval třeba deník, který si Brady psal v Osvětimi od podzimu 1944 do jara 1945. Popisuje v něm každodenní život, svoji práci instalatéra či jak fungovala škola v táboře.
Vzdělávací program, který vznikl na brněnské pedagogické fakultě, vtáhl za posledních víc než deset let přes tisíc dětí a studentů do toho, co prožívala jeho třináctiletá sestra Hana, když do transportu nejdřív musela odejít matka, pak otec a nakonec děti, které se v Terezíně setkaly jen s babičkou. Na seřadišti do koncentráku musela malá Hanka dokonce prožít svoje narozeniny. Rodina byla na sebe velmi navázaná a odloučením od rodičů děti nesmírně trpěly.
Odjela předposledním transportem z Terezína
V hraném příběhu procházejí děti s Haničkou životem židovského dítěte za války. Radí jí například, co sbalit do kufru do koncentráku. Prožívají, jaké to je, když některé nemůžou jít s ostatními do kina, do parku nebo na kluziště, jako to zažívaly židovské děti. Hanička je také smutná, že její starší bratr odjel dřív do Osvětimi než ona, přitom jí slíbil, že se o ni postará.
„Odjela předposledním transportem z Terezína na podzim 1944 a šla rovnou do plynu. Jirka mi říkal, že chtěla jet za ním, který už v Osvětimi byl rok, chodila se ptát, kdy už pojede,“ vzpomíná Pavlovská. Celoživotním traumatem se pak pro Bradyho stalo to, že nesplnil daný slib, že se o ni postará.
„Chtěla být učitelka. Ale svým osudem popsaným v knize Hanin kufřík a těmto projektům se jí vlastně stala. Učí svým příběhem děti toleranci a vzájemnosti. Je to program pro všechny děti bez rozdílu, aby si uvědomily, co znamená zlo,“ dodala Pavlovská s tím, že ačkoli dramatizace končí Haniným odjezdem do Osvětimi, nejde o deprimující nebo smutný příběh. Podobný vzdělávací program žádná jiná univerzita v Česku nenabízí.
