Svého netradičního průvodce Brnox představila na vernisáži 20. prosince.
Proč jste se rozhodla zmapovat zrovna brněnský Bronx?
Když jsem poprvé dostala pozvání od Pavla Strašáka, který organizuje festival Ghettofest, nevěděla jsem si s tím moc rady. Bylo pro mě složité i pochopit, co to Ghettofest je, protože měl propojovat lidi z centra města s místními, a já jsem to moc neviděla. Tehdy jsem si uvědomila, že o té lokalitě taky nic nevím. Pak jsem delší dobu hledala a zjišťovala, co udělat, a došlo mi, že nejzajímavější bude zaznamenávat to zjišťování. Někoho, kdo má celý život o té oblasti nějakou představu, žije v ní, věří pohledu z okna tramvaje. Ale nikdy tou lokalitou neprošel a pořádně se s těmi lidmi nebavil. Svým přístupem jsem představovala většinového diváka.
Co lidé v průvodci najdou?
Především informace, které si člověk nemůže jednoduše dohledat. Buď na internetu nejsou vůbec a člověk je musí získat až přímo z kontaktu s lidmi v ulicích, kde jsem šla dům od domu. Nebo je toho na internetu tolik, že je člověk zmatený a neví, co si má vybrat a co vlastně platí. Tohle byl klíč, jak průvodce vznikal.
Vaší tvorbou se od začátku prolíná téma vesnice ve městě. Jak do toho zapadá Bronx?
Jsou různé druhy vesnic. Některé drží spolu, jiné jsou rozpadlé na skupiny – hasiče, zahrádkáře, vůbec spolu nekomunikují a je otázkou, jestli dokážou dělat něco společně. Cejl je spíš tento typ vesnice. Není zde žádná jednolitá romská komunita, jak si často lidé představují, ale i Romové se vzájemně vymezují vůči sobě. Současně zde žijí a pracují lidé z Ukrajiny, Vietnamu, Afghánistánu, Sýrie, to jsou další skupiny, někdy hodně izolované.
Prohlásila jste, že v ulicích kolem Cejlu jste se cítila líp než v Líšni, kde bydlíte. Proč?
Protože se často místní začnou hned s člověkem bavit. Pošťačka, ženská, co kouká z okna, mezi sebou se přirozeně baví i lidé, kteří se neznají. Co vypadá jako úplně banalita, v Česku většinou nefunguje, protože když se na vesnici objeví cizí člověk, zírají na něj. Tady na vás často lidé na ulicích volají, tykají vám, baví se s vámi. Je to pro mě osvobozující pocit.
Ačkoliv je lokalita jen pár set metrů od centra Brna, mnozí lidé ji vnímají jako periferii. Cítí to tak i místní?
Řada z nich určitě. Často říkají, že chtějí jít bydlet někam do centra.
Kateřina Šedá
|
Ale oni jsou v centru. Na mapě.
Jenže svoje vyloučení hodně výrazně vnímají. Říkají, že největší problém je, že mají děti v segregovaných školách. A když jsem jim odpověděla, že školy, které nejsou segregované, mají hrozně blízko, že za půl hodiny jsou v centru města a můžou děti přihlásit do jiné školy, často jsem slyšela, že je to moc daleko. Neslyšela jsem „Oni nás nevezmou“ nebo „To nejde, už jsme s nimi jednali“.
Takže jsou v ghettu nejen fyzicky, ale i mentálně?
Myslím, že ano. Řada z nich to vnímá tak, že klíčová věc je odstěhovat se z Bronxu. Zpřetrhat vazby.
Letos jste měla na Ghettofestu stánek, kde lidé mohli adoptovat poštovní schránku. Proč?
Uvažovala jsem, jestli je jen jedna cesta – totiž dát Romům schránky, které za tři týdny zničí, pak jim tam dát ty stejné znovu a oni je zase zničí. Na to jsem nechtěla přistoupit. Když jsem je pozorovala, jak žijí, že pro ně není důležité, co bude zítra, viděla jsem, že ani nenosí klíče. Takže logicky schránku zničí. Snažila jsem se proto vymyslet, jestli se dá vyrobit nějaká, která nepotřebuje klíč. Přijít na to, jak bychom se jim přizpůsobili. Ne oni nám, ale my jim. V nějaké věci. Proč bychom nemohli připustit, že někdo má jiný způsob uvažování než my?
Mnoho Čechů by vám řeklo, proč bychom se měli přizpůsobovat nepřizpůsobivým?
Ano, je to netradiční věc. Ale řada Čechů pořád opakuje stokrát omleté fráze, aniž by zjistili, jestli jsou pravdivé, nebo ne. Můžete říct, že Romové jsou hovada, která všechno zničí. Ale taky se můžete zamyslet nad tím, proč to dělají, jestli je to opravdu jen vandalismus a kdo z nich to dělá. Několikrát jsem u těch schránek zažila Romy, kteří tam bezradně stáli a říkali: „To je strašný, co? Taky vám to přijde tak strašný?“ Nikdo tam nestál a neříkal: „To čumíte, jak máme ty schránky rozbitý?“ Zajímá mě, jestli bychom se nějakým způsobem uvažování neprotnuli. Moje představa je uvažovat nad jejich chováním, ne že je jen zkritizuju.
Průvodce Brnox
|
Co by lidé v Bronxu nejvíc potřebovali?
Jako první řeknou byty. Podle mě by ta oblast potřebovala promíchat tamní školy. Není to jednoduché pro žáky ani pro učitele. Jedna učitelka nám řekla, že to není učení, ale boj. A už i ty malé děti vnímají, že jsou vyloučené. Jedna romská rodina, s níž jsme spolupracovali, třeba svoje děti vůbec nepouští ven. Kdykoliv jsem k nim přišla, byly zavřené doma nebo mohly jen na malý dvorek za domem. Rodiče říkali, že se je bojí pouštět na ulici.
Většina tamních dětí vám řekla, že chtějí jít na pracák. Čím to může být?
Určitě vzorem v rodině. Mají rodiče, kteří každý měsíc čekají, až jim přijdou peníze. Děti nechtějí jít studovat, ale na pracák, protože mají hned peníze. Ve třídě mají spolužáky, kteří to vnímají stejně, takže se těžko budou ovlivňovat jinak.
A rodiče nepracují, protože nechtějí, nebo nemůžou?
To je těžká otázka. Je tam skupina lidí, kteří se snaží a opravdu pracují, a není jich zanedbatelné množství. Ale je tam i druhá část lidí, kteří jdou každý den do Fortuny v Albertu si vsadit. Prý je to uživí. A někteří to vnímají jako práci. Zároveň si myslím, že chudoba, a to je obecný princip, většinou generuje zajímavější věci než bohatství. Protože chudí lidé musí být v životní strategii vynalézavější. Hledají principy jak přežít. Není to vždy krádež, ale často musí pracovat načerno. Našla jsem třeba v lokalitě skvělou kadeřnici nebo člověka, co tetuje, a chtěla jim pomoct reklamou v průvodci, ale měli takový strach ze zveřejnění, že nakonec neposkytli ani anonymní rozhovor.
V jednom rozhovoru jste řekla, že sblížit se s lidmi z Bronxu bylo těžší než s extrémně bohatými v Los Altos v USA při jednom z vašich projektů. Proč?
Způsob pronikání do obou míst byl velmi obtížný a v něčem srovnatelný. V Los Altos nikdo na ulici není, všichni jezdí auty a stýkají se jen v klubech. Na ulicích nejsou žádné chodníky a veřejný prostor lidé vnímají jako soukromý. To mají obě místa podobné, jen to generuje jiný způsob chování. Když jsem šla v Los Altos, hned na mě místní volali policii. Kdo chodí pěšky, je podezřelý. Vnímají veřejný prostor jako svůj a mají právo ho tak ovlivňovat. V Bronxu taky mají pocit, že okolí je jejich a mají právo je ovlivňovat, ale jejich chování je pozitivní. Používají ho jako obývák. Je to takové teritoriální chování, protože jsem v Bronxu zažila domácnosti, kde byla mramorová podlaha a za dveřmi na chodbě běžel potkan.
Na ulici v Bronxu se chovají jako v obýváku?
Jdou tam v pantoflích, sedí na schodech, baví se s někým. Člověk má pocit, že jsou na ulici jako doma, v pozitivním slova smyslu. Když jsem si v Los Altos sedla na obrubník, policejní auto přijelo za dvě minuty. Policajt mi říká: „Když tady nejsou lavičky, tak nikdo nechce, abyste tady seděla.“
Teď jste se po čtvrt roce vrátila z Francie, kde pracujete na dalším projektu...
Často jsem tam myslela na Bronx, protože jsem tam průvodce i zpracovávala. Byla jsem v Aubervilliers, což je jedno z nejproblematičtějších předměstí Paříže. Je tam vysoká kriminalita a je to vedle Saint Denis, kde se odehrály teroristické útoky. Chování lidí třeba ve veřejném prostoru nebo v dopravě je tak katastrofální, že jsem to ještě nikdy v životě neviděla. To se s Bronxem nedá vůbec srovnat. V obchodech automaticky předpokládají, že každý je zloděj, tak vám batoh svážou drátem, abyste se do něj nedostali. Moje Julie tam ale chodila do školy a ta z toho byla úplně nadšená. Škola je tam naopak daleko přátelštější a daleko jednodušeji spolu děti navazují vztahy.
