„Proti Brňanům bylo tehdy nasazeno 492 členů Sboru národní bezpečnosti (SNB), 682 vojáků základní služby a 380 členů lidových milicí, tedy uvědomělých ozbrojených soudruhů, a také tanky s radlicemi, obrněné transportéry, vodní děla, nákladní auta s pískem na přehrazení ulic i cisterny, včetně jedné s chemickým roztokem,“ popisuje historik Jan Břečka z Moravského zemského muzea v Brně situaci, která se odehrávala přesně před 50 lety.
Komunistická moc byla tehdy odhodlaná potlačit protesty za každou cenu tak, aby si na ně podrobovaný národ pokud možno natrvalo nechal zajít chuť.
Brněnský architekt a někdejší disident Jan Sapák, který se hodně angažoval v dění na konci 80. let a i srpnové dění zažil zblízka, přirovnává zásahy policie a milicionářů v Brně k tvrdosti příslušníků nacistických komand SS. Strach pak podle něj v lidech přežíval až do posledních dnů komunistického režimu.
„V Brně probíhaly tyto události po dva dny a třetí den ještě slabě dohasínaly. Sám jsem se jich jako mladý chlapec částečně zúčastnil, navíc jsem z první ruky od sourozenců i velmi blízkých známých získal rozsáhlá a cenná podrobná svědectví,“ popisuje Sapák.
„Ta mě vedou ke zobecnění, proč byla společenská situace v Brně v 70., ale zejména v 80. letech natolik rozdílná od Prahy, proč až do posledních dnů před 17. listopadem 1989 v Brně nevznikly ani se nerozvinuly žádné demonstrace. Otřes ze srpna 1969 zde totiž byl dlouhodobý,“ soudí Sapák.
Na Rudém náměstí byli lidé neprodyšně obklíčeni
Celé centrum Brna se hlavně 21. srpna 1969 stalo prakticky po celý den dějištěm masakru vlastních lidí. Nejhorší střety se odehrály ve střední části Zelného trhu, v severní části náměstí Svobody, ale také na nádraží, v České ulici, na dnešním Moravském náměstí či v Běhounské ulici.
„V odpoledních hodinách se ke shromážděným lidem přidali učni a dělníci přicházející z práce,“ podotýká Sapák. V tu chvíli se rozpoutalo nejhorší násilí. Podíleli se něm policisté, příslušníci Vojska ministerstva vnitra a milicionáři. Logistickou podporu jim pak poskytovala armáda.
Zvláště systematický a důkladný zátah na obyvatele Brna se odehrál na tehdejším Rudém, dnes Moravském náměstí. „Ani v nejmenším nerozlišovali, zda jde o radikální, nebo klidné demonstranty, případně jen o přihlížející či náhodně přítomné,“ zdůrazňuje Sapák.
Lidé v parku na Rudém náměstí a před vchodem do kostela svatého Tomáše byli neprodyšně obklíčeni a postupně „zatahováni“ hustými kordony spojených jednotek, především SNB a lidových milicí.
„Kordony postupovaly z Leninovy, dnes Kounicovy, Lidické, dnešní Rašínovy, ze Žerotínova náměstí i z tehdejší třídy Obránců míru, dnes Joštovy. A jejich okruh se postupně stahoval směrem k severní straně náměstí, kde sídlila redakce Rudého práva,“ líčí Sapák.
„Lidé zde brzy postřehli závažnost i bezvýchodnost své situace a část z nich unikla do tehdejších obytných pavlačáků v místech, kde dnes stojí parkovací dům. Části z nich se po úpěnlivých prosbách podařilo dostat do bytů a skrýt se v nich,“ vypráví architekt.
Úmyslný lov s hrozbou teroru
Bezpečnostní složky následně začaly prohledávat i tyto domy, což doprovázely řevem do megafonů s výhrůžkou perlustrací všech, kteří by „živlům“ poskytli azyl.
Policisté a milicionáři navíc zběsile tloukli na dveře bytů a hrozili jejich prohledáním. Tehdy také utrpěl frakturu lebky, páteře, žeber a nohou mladý Petr Štěpaník, který ve dvoře jednoho z těchto domů šplhal v panice po okapové rouře a zasáhl ho slzný granát.
Park by mohl nést jméno dívky zastřelené při protestech proti okupaci |
Velká část nájemníků podlehla děsu a své chráněnce vyhnala. Všichni bez výjimky se dočkali strašlivého bití a ponižování. Už ve vchodech oněch domů je hnaly pořádkové složky takzvanými uličkami smrti, a to včetně chlapců mladších patnácti let.
„Nezatýkali se tu radikálové či aktivní vůdci demonstrace, které policejní síly dokážou obvykle odlišit a separovat. Šlo o úmyslný lov bez výběru s hrozbou teroru, která snad i převyšovala teror samotný,“ tvrdí Sapák a dodává, že všechny bez výjimky pak odvezly připravené autobusy do bohunické věznice.
„Náš soused Miloš Pazdírek tam byl spolu s devatenácti dalšími zadrženými umístěn do jedné cely, původně určené pro dva vězně. Tam strávil zhruba čtyři dny prakticky beze spánku, protože v cele nebylo možné si lehnout, ale skoro ani sednout. Vrátil se po oněch čtyřech dnech po protekčním vyreklamování z věznice s podlomeným zdravím, neskutečně zmlácený a vlastně na pokraji smrti,“ dosvědčuje někdejší disident.
Zadržené zmlátili i ve vězení
Podle zkoumání historika Břečky, který je specialistou na srpnové dění v Brně roku 1969, bylo tehdy zadrženo a zmláceno 327 demonstrantů a proti 103 z nich bylo zahájeno trestní stíhání.
Ale to byla patrně jen špička ledovce, protože mnoho postižených se v obavě z represí nenechalo vůbec ošetřit a personál nemocnic spoustu pacientů raději také nenahlásil. O brutálním bití zadržených ve vazební věznici svědčil v roce 2006 dokonce i tehdejší náčelník policejního vyšetřovacího odboru major Karel Švehla.
„Za katrem udělali bachaři uličku, kde z obou stran mlátili lidi pendreky, byla mezi nimi i nějaká žena,“ vzpomínal tento major. V Brně pak byl navíc na tři dny vyhlášen noční zákaz vycházení, vlastně jakési stanné právo.
„Psychologický dopad, spolu s tehdejším zastřelením Danuše Muzikářové a Stanislava Valehracha, byl pro Brno zdrcující. Podle mého soudu a četných pozorování se situace v Praze nebo Liberci jevila oproti Brnu rozdílná. V Brně pak bylo obyvatelstvo po celou normalizaci nejvíce oportunní,“ uzavírá Sapák a dodává, že na začátku 70. let k tomu jistě přispěla i mnohem nesmlouvavější normalizační stranická čistka.
A nejspíše také aktivity největšího odpůrce nastupujících pořádků ve vyšším vedení komunistické strany Jaroslava Šabaty, který v roce 1971 inicioval velkou letákovou akci proti prvním normalizačním volbám.
