Už z dálky je slyšet psí štěkot, který se nese zalesněným údolím kousek za Adamovem na Blanensku. Mezi stromy je tu schovaná unikátní záchranná stanice pro československé vlčáky.
Za chodem stanice stojí jen tři lidé – manželé Soňa Radkovičová s Vojtou Radkovičem Kouřilem a Lenka Brzobohatá, kteří takzvaným čéesvéčkům pomáhají ve volném čase.
„Psi se k nám dostávají převážně proto, že je původní majitelé přestanou zvládat nebo – a to je častá výmluva – na ně nemají čas. A pak se tu bohužel běžně objevují i týraná zvířata,“ popisuje Radkovičová.
Po přijetí přichází karanténa, podle potřeby i veterinární péče. U bezproblémových vlčáků se rovnou hledají noví majitelé, ty ostatní čeká minimálně půlroční převýchova. V současnosti je ve stanici jedenáct zvířat k adopci a čtyři, která už není možné umístit.
„Šanci mají tak padesát na padesát. Letos je trochu útlumový rok, není o ně moc zájem. Také je klíčové, aby majitelé dodržovali pravidla, pes se pak naučí s člověkem fungovat. Stává se, že adopce vypadá nadějně, jenže pak přijde chyba, třeba sundání náhubku u žrádla, a zvíře majitele pokouše. Například Storm měl už pět majitelů a všechny porafal, takže u nás asi zůstane natrvalo,“ podotýká Radkovičová.
Vlčák není zvíře pro každého
Zkušenosti s adopcí má Renata Zvingerová, která si z Adamova vzala dva vlčáky – dvanáctiletou Kesinu a skoro sedmiletého Akima.
„Původně jsme tam jeli s přítelem jen darovat granule, ale rovnou jsme dostali Kesinu na venčení. Zalíbilo se nám to, tak jsme začali jezdit častěji a brali na procházky i Akima. Po půl roce jsme s oběma měli takový vztah, že už jsme si je museli vzít. Začali jsme studovat vše možné o barfu (přirozená strava – pozn. red.) a o výchově, abychom pak zjistili, že praxe je úplně jiná,“ směje se Zvingerová.
Adopcí kontakt se stanicí nekončí. „Pokud se objeví jakýkoliv problém, novým majitelům pomůžeme. Nechceme, aby se pes vrátil, není problém ho i pohlídat,“ říká Radkovičová. „Kdykoliv je nějaký problém, můžu zavolat nebo přijet. Ze začátku jsem Soňu bombardovala pořád, třeba s tím, že si psi kradou hračky nebo nechtějí tvaroh,“ potvrzuje Zvingerová.
Československý vlčák ale není zvíře pro každého. Plemeno vzniklo v 50. letech zkřížením karpatského vlka s německým ovčákem.
Cíl experimentu? Vojenský pes, který bude díky bystřejším smyslům ideální k hlídání hranic. Předpoklady se však nevyplnily – zvířata nebyla vhodná pro vojenský dril. Jinak však jde o velmi chytrého psa, který vyžaduje hodně pohybu. Na majitele a smečku je velmi fixovaný, změnu těžce nese.
Adopce proto začíná několika návštěvami, zkušebním venčením i testovacím pobytem u potenciálních majitelů. „Když to vyjde a člověk si s pejskem sedne, tak se sepíše smlouva a zvíře má nové útočiště. Vždy si ale chceme být jistí, že pes půjde do dobrého domova, jinak raději od adopce ustoupíme a necháme si ho déle. Stane se, že někomu padne vlčák hned do oka, ale nespolupracuje. V takovém případě to nemá cenu lámat přes koleno,“ přibližuje celý proces adopce Radkovičová.
Chovatelé o osudy psů nejeví zájem
Vznik stanice je úzce spjatý s osudem prvního zachráněného psa jménem Ares Jasmine Eyes.
Československý vlčák
|
„Kvůli němu jsme stanici založili. Ares byl před osmi lety nalezen uvázaný v lese, vyhladovělý, zbitý, s polámanými žebry. Chovatelka si jej sice vzala zpět, ale bohužel psa nezvládla. Špatná zkušenost ho velmi poznamenala, naprosto rázně si totiž hlídá žrádlo, je kvůli němu schopný člověka vážně zranit. Proto je neumístitelný,“ vypráví Radkovičová.
K Adamovu se stanice přestěhovala z brněnské Bystrce před třemi lety. „Za celou dobu se nám podařilo najít domov minimálně pro padesátku psů. Objevili se u nás ale jen dva chovatelé, víc jich o osud svých odchovanců neprojevilo zájem. My jsme vlastně protipól chovatelství. To je jen o produkci štěňat, zatímco naším cílem je hlavně humánní zacházení se zvířaty,“ vysvětluje Kouřil.
„Problém je tak nejenom u majitelů, ale i u chovatelů, kteří by neměli chrlit štěňata a potom dát od psa ruce pryč. Naopak by měli pečlivě vybírat nové pány a pomáhat jim po prodeji,“ doplňuje Radkovičová.
Chtějí zrychlit převýchovu
S chodem stanice významně pomáhají dobrovolníci, ať už při občasných brigádách, nebo při víkendovém venčení. „Zájemců na procházky je vždycky málo, každopádně musí dodržovat striktní pravidla. Psa třeba nesmí pustit z vodítka nebo mu sundat náhubek,“ přibližuje podmínky venčení Kouřil.
Při poslední brigádě se začátkem října sešlo přes dvacet dobrovolníků, pomohli s opravami a čištěním kotců, přípravou výběhů či stavbou karanténního kotce.
„Do loňského roku jsme stanici provozovali na vlastní náklady a z darů, teď už patříme pod Kynologický klub Židlochovice. Hodně nám pomohl židlochovický starosta Jan Vitula. Kdybych ale před deseti lety věděl, co vím teď, už bych do toho asi nešel,“ žertuje Kouřil.
„Občas je to velmi únavné, ale ta pomoc zvířatům za to stojí. Hodně nás taky dobíjí podpora lidí, kteří nám chodí pomáhat nebo nám přispívají finančně i materiálně,“ přiznává.
V nejbližší době pak plánuje vybudování vlastní plochy pro výcvik psů ve stanici i těch adoptovaných. „Chceme tak zrychlit převýchovu zvířat a pořádat speciální akce. Naším cílem je být jedním z nejlepších soukromých útulků v republice,“ uzavírá Kouřil.
Sympatizanti mohou stanici přispět na transparentní účet 115-5894850217/0100.
