Dopoledne bývá na České relativně klidné. Postává tam jen skupinka upravených mladých mužů, kteří nabízejí něco "levnějšího". S malou usměvavou slečnou mohou lidé soutěžit o skvělý nový mobil. Stačí jen prozradit jméno a kontakt a výhra je prý v kapse.
O pár hodin později, v pravé poledne, se po senzačních nabídkách slehne zem a pro změnu je nahradí vousatí invalidé s nataženou rukou a dlaní vzhůru. Úderem druhé hodiny se kolotoč pouličního nahánění klientů znovu roztáčí. Ulice se zalidňuje, lidé chvátají, pobíhají, odmítají, nadávají.
"Když jdu kolem lidí, kteří mi chtějí něco vnutit, nevšímám si jich," říká Dita Grécová. "Pokud jsou neodbytní, je mi to nepříjemné, štve mě to a snažím se rychle utéct," dodává.
"Spěchám," říká student
Student Roman Hrdý používá účinnější metodu. "Nejlepší způsob, jak se jim úplně vyhnout, je předstírat chvat na vlak nebo se tvářit jako bubák," radí. "Když vidí takový obličej, netroufnou si vás oslovit," směje se.
Mladík zastupující mobilního operátora ovšem nechápavě kroutí hlavou. "My tu přece nejsme od toho, abychom někomu něco nutili," tvrdí. "Můžeme lidem jen něco usnadnit. Pokud nemají zájem, nic se neděje," vysvětluje.
I přes časté opovržení vsázejí pouliční agenti na slušnost a galantní jednání. "Chce to mít pevné nervy, protože občas můžete narazit na někoho velice agresivního," říká Petra Vadovičová, dobrovolnice z Greenpeace.
Práce těchto mladých lidí mnohdy vyžaduje i pozdě odpoledne značnou dávku sebezapření a tolerance k jazyku ostatních. "Už mě to unavuje. Nemám energii ptát se lidí, kteří mě ignorují nebo mi nadávají," postěžuje si Ingrida Berežná a propiskou a ťuká na poloprázdný dotazník.
Odpoledne nastává klid
V šest hodin se rušnou ulicí courají už jen dvě dívky, které si po škole našly čas prodat pár propisek, aby podpořily chudé a nemocné.
