Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Svět je jiné místo, než jak ho popisují média, popisují mladí dobrodruzi

  8:47aktualizováno  8:47
Prohnali se celou Asií, jejich motorky na trase Brno - Vladivostok „spolykaly“ 31 tisíc kilometrů, nakoukli do sedmnácti zemí. To vše jim zabralo sedm měsíců. „Ale pocitově jsme pryč už mnohem déle,“ svěřují se Mirka Neubauerová s Vojtěchem Lavickým, kteří spolu objíždějí svět.

Momentálně jejich stroje putují lodí do jižní Ameriky, kde je čeká další etapa jejich životní cesty. Mladý pár z jižní Moravy mezitím odpočívá v severním Thajsku.

Fotogalerie

„Chtěli bychom využít času, kdy jsou naše motorky zavřené v kontejneru kdesi v Pacifiku, a nabídnout našim fanouškům více informací o průběhu naší cesty na našem webu. Nejbližší plán je pokusit se podívat na místo, kde léčí slony. Ty, které se podařilo zachránit z turistických atrakcí. To je v jihovýchodní Asii velký problém, o kterém se moc nemluví,“ popisují po e-mailu dobrodruzi, kteří kvůli svému snu neváhali prodat byt a auto (psali jsme zde).

Zůstává vám pořád cestovatelské nadšení, nebo už se místy spíš vidíte doma?
Mirka:
Někdy mám pocit, že to nadšení na chvíli ztrácím. Pravidelně tehdy, kdy už jsme déle v jedné zemi. To, co je na počátku úžasné, se po čase stává známým. Přivyknete na nedostatek komfortu a po dvou týdnech je to normální, není to dobrodružství. Těším se pak do další země, třeba jenom na nové jídlo. Jsou chvíle, kdy bych nejradši byla v kavárně v mém rodném městě. Četla knížku, dala si skleničku vína se sestrou a pak si šla lehnout do své postele. Jenomže nikdo nemůžeme mít všechno. Lidé mi píšou, že mi někdy to cestování závidí. Já zase někdy závidím jim ten běžný den doma.
Vojtěch: Já to mám občas velice podobně jako Mirka. Občas se vidím doma, s lidmi, které znám. Mít známé jídlo, pivo, dezert. Potom se ale přesuneme dál, kde jsme ještě nebyli a nadšení je zpět. Momentálně se opravdu těším do Jižní Ameriky.

Byly chvíle, kdy jste to chtěli zabalit?
Vyloženě velkou krizi máme za sebou jen jednu. Těch malých bylo nepočítaně, ale nikdy jsme to nechtěli zabalit. Celý den jsme seděli ve stepi a mluvili o všem. Byla to krize o nás dvou, ne o cestě samotné. Naštěstí jsme si spoustu věcí vyjasnili a posílilo nás to. V našem případě je mnohdy to nejtěžší čelit problémům mezi námi, vnější trable nejsou největší překážkou.

Jaké jsou největší cestovatelské strasti? Kdy vám bylo nejhůř?
Asi největší strastí je strach. Vše, co s ním souvisí, nejvíc ovlivní cestu samotnou. Nejhůř nám zatím ještě nebylo. Máme za sebou pár nepříjemných situací, ale nikdy se nám nic nestalo. V Kurdistánu jsme se trochu vyděsili, když na nás v noci přijela místní policie v teplácích se samopaly a obrněným autem. Hodně jsme se nechali rozhodit pasáčky, kteří nás chtěli okrást. Všechno ale dopadlo dobře, nic se nám nestalo a tak reálné nepříjemnosti jsou spíš byrokracie na hranicích.

Která země se vám naopak nejvíc líbila a proč?
Každá země má něco do sebe. Tuhle větu už každý z nás četl nebo slyšel tisíckrát, ale je to tak. Protože každá země je trochu jiná. Pokud ale musíme zvolit opravdu jen jednu jedinou bez jakýchkoli ALE, bylo by to Japonsko. Velmi moderní, ale přesto tradiční. Díky své poloze má hory, lesy, moře. Můžete se toulat zapadlými uličkami, relaxovat v zahradách chrámů, vydat se na trek do hor, objevovat nejmodernější technologie a zažít opravdový ruch velkoměst. Navíc pro turistu je cestování po Japonsku velmi pohodlné. Všechno má svůj systém, nemůžete se ztratit, pokud nechcete. Metro, vlaky, autobusy - to vše je jednoduché a logické, když pomyslíte na velikost celého systému. To nejdůležitější je ale uctivost a slušnost místních. Už po prvním dni vás to ovlivní a poznáte na sobě, že se i vy k nim chováte jinak. Usmíváte se víc, máte více pochopení a také víc děkujete. Dokonce se začnete i klanět. S nikým se nikdy nepohádáte, protože cítíte, že to se prostě nedělá. Všechno se řeší s úsměvem.

Jaký byl váš největší zážitek? Případně co vás nejvíc překvapilo?
Těch velkých zážitků je spousta. Projeli jsme kus světa, takže zajímavých míst jsme navštívili mnoho. Dostat se do útrob chátrající Buzludži v Bulharsku, strávit noc 30 kilometrů od syrské hranice, vykoupat se v Aralském moři, projet nejopuštěnější údolí řeky Bartang v Tádžikistánu, zdolat Mongolsko i Sibiř. Ty nejcennější zážitky jsou ale vždy spojené s nějakých člověkem. Na nějaké místo se můžete podívat znovu, ale některé lidi už znovu potkat nemusíte. Velkým kouzlem jsou také náhodná setkání. Někdy jde o pár minut na benzince, někdy o pár dní společného cestování nebo večer u piva. Setkávání s jinými cestovateli je úžasné zpestření a přináší hodně inspirace. Hodně nás také překvapilo, kolik Čechů je ve světě.

Máte nějaké historky z kategorie „to nám doma neuvěří“?
Takových historek je spousta. Hlavně proto, že má u nás spousta lidí představy o světě utvořeny ze zpráv a ne z vlastních zkušeností. Svět je ale jiné místo, než jaký ho popisují média, a to, co by nám doma nevěřili, je leckde docela běžné. Ale máme dokonce i historky, které nám ani cestovatelé nevěří. To když na hranicích Ázerbajdžánu Mirka dostala dort od celníků.

Předpokládám, že nejzajímavější je setkávání s místními lidmi. Jací jsou ve srovnání s námi Evropany?
Mirka: Je těžké generalizovat. V každé zemi jsme byli nanejvýš pár týdnů. Z toho všeho, co máme za sebou, se ale dá shrnout jeden jev. Všude jsou lidé úplně stejní. Někteří jsou sice snědší, mají šikmé oči, kulatější obličeje, nebo červené líce. Všude se ale najdou lidé s otevřeným srdcem, ale také ti, kteří se nechovají přátelsky. Obecně by se dalo říct, že lidé v méně osídlených oblastech jsou vám blíž. V malé vesničce si vás přijdou prohlédnout, pozvou vás klidně domů. Ve větších městech stoupá anonymita a nezájem. To myslím, že platí jak v Česku, tak v Mongolsku. Dokážu si představit, že u nás na vesnici přijede motorkář třeba ze Španělska a hned dostane klobásu a slivovičku do ruky. Ve velkém městě si ho nikdo skoro nevšimne.
Vojtěch: Setkávání s rozdílnými kulturami bylo zajímavé, někdy milé, někdy šok. Všude na světě, ač se to možná nezdá, lidé ale řeší stejné základní problémy. Musí někde spát, něco jíst a vychovávat svoje děti. Obecně se více na východ od nás objevuje fixace na rodinu. Společně se mnohem více setkávají. Negativně můžou třeba působit věci jako pokřikování, nabídky ke koupi čehokoliv nebo narušování takového toho osobního prostoru. V Mongolsku se vás třeba nikdo nezeptá, jestli si může sednout na motorku. Prostě to berou úplně jinak, je pro ně normální si to zkusit a ještě se vám smějí, když s tím máte problém. S tím se prostě musíte naučit vycházet.

Jak na vás lidé po Asii reagují, působíte jako velká atrakce?
Vojtěch: V Íránu jsme byli opravdu hodně velká atrakce, hlavně ale kvůli našim motorkám. Takové tam prostě nejezdí. I kdyby lidé chtěli, tak nemůžou, je to zakázané vládou. Ale obecně se na nás dívají dobře, protože nejsme bohatí turisté, co přijeli velkým autem. Ještě lepší to ale je, když jim řekneme, že nejsme z Německa, ale z ČR. Obvykle k nám pár lidí přijde a ptá se na klasické otázky, odkud jsme, kam jedeme, co motorky, kolik jedou, žerou, váží. Většinou se také zeptají, jestli nepotřebujeme pomoct nebo poradit. Obecně se dá říct, že ve dvojici na motorkách působíme dojmem cestovatelů a ne dobyvatelů, a místní nemají strach se s námi bavit a pomoct nám. V bandě osmi motorek nebo s obytným autem by se nám asi tolik nedařilo.

A co místní říkají tomu, že se na takovou cestu vypravila žena?
Mirka: Většinou jsou hodně udivení. Nechápou, že tak těžkou motorku zvládnu. Pro mě nejsilnější zážitek tohoto typu byl v Mongolsku. Šla jsem do obchodu, a když jsem vyšla ven, byl tam starší pán. Řekl mi, že je na mě moc pyšný, že jsem zvládla dojet až sem do jejich země. Pak se mě zeptal, jestli mě může obejmout. Jmenoval se Tilak, přesně jako značka oblečení, kterou máme s sebou. Náhoda?

Daří se vám držet rozpočet?
Rozpočet se nám zatím držet daří, ale různé neplánované výdaje ho vysávají více, než jsme mysleli. Na začátku trasy bylo hodně špatné počasí a tak jsme nemohli kempovat tolikrát, kolikrát jsme plánovali. To stejné se stalo na konci cesty na Sibiři. Částky za servis motorek se také nedají dost dobře naplánovat, stejně jako pokuty a poplatečky. Odepřít si ale vstup někam, kam se chci podívat, jen proto, abych se držel rozpočtu, není to, co chceme na cestě dělat. Cestu si jedeme užít, a když dojdou peníze, budeme to nějak řešit. Tím nechceme říct, že rozhazujeme, ale že náš cíl není tu naši zeměkouli jen co nejrychleji objet a jíst u toho instantní polévky. Nestojí za námi žádný velký mecenáš a tak se snažíme přivydělat i během cesty. Píšeme články pro různé časopisy. V poslední době jsme vydali kalendář s fotkami z cesty na rok 2017 a do našeho nového eshopu chceme postupně zařadit nové věci, jejichž prodejem budeme financovat naše další cestování. Rozhodně nás to neuživí, ale rozpočtu by to mohlo trochu pomoct.

Kdybyste vyjížděli teď, udělali byste něco jinak?
To je vcelku složitá otázka. Jsme poměrně spokojení s tím, jak jsme celou věc zvládli bez zkušeností rozjet. Jsme velice spokojení s vybavením, co máme s sebou. Dlouho jsme ale třeba diskutovali nad tím, zda jsme neměli vyrazit s jinými motorkami. Lehčími. Nedokážeme ale říci, zda by nás to s nimi bavilo víc. Jednu věc bychom asi jinak udělali. Před odjezdem bychom se snažili rozjet něco, co nám zajistí alespoň malý pravidelný příjem.

Změnil se díky této cestě váš pohled na svět?
Vojtěch: Můj určitě. Vidět, jak žijí lidé v jiných zemích, co si o nás myslí, nebo co si myslí o jejich vlastní zemi. Vidět, jak vypadají opravdu veliká města v kontrastu s nejchudšími vesničkami. Vidět v praxi, že to, co říkají média na obou stranách, nemusí být úplně pravda. To je pro mě zkušenost k nezaplacení.
Mirka: Svět mi dnes připadá menší a mám pocit, že vše je možné. A to se myslím stane, až když vidíte a zažijete neuvěřitelné věci. Věřím v dobrotu lidí, protože se s ní setkáváme tváří v tvář.

Na co si musíte při kontaktu s místními lidmi dávat pozor?
Snažíme se vzdělávat i z pohledu zodpovědného cestování. Nezneužívat dobrosrdečnosti lidí a nepodporovat něco, co jiným turistům připadá v pořádku. Nechodíme na běžné atrakce se zvířaty, dáváme si pozor, co zveřejňujeme za informace, snažíme se smlouvat o cenách. Některé naše zážitky zůstávají jen mezi námi, protože jejich šíření by mohlo někomu ublížit.

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

V Kotlářské ulici v centru Brno prasklo potrubí a voda zaplavila silnici. Jezdí...
V Brně prasklo potrubí, voda zaplavila silnici. Oprava se protahuje

K masivnímu úniku vody museli ve čtvrtek brzy ráno vyjíždět hasiči do centra Brna. V Kotlářské ulici prasklo potrubí. Vodovody a kanalizace pracují na...  celý článek

Řidiči brněnského DP protestovali proti chování vedení
Řidiči MHD v Brně chtějí přidat. Jděte jezdit do Vídně, řekl jim ředitel

Asi padesátka řidičů se ráno sešla před budovou dopravního podniku v Novobranské ulici v Brně. Za jejími okny totiž vedení už popáté jednalo se zástupci odborů...  celý článek

Brno bude mít nový akvapark, vznikne za Lužánkami
VIDEO: Tropy v novém brněnském akvaparku zakryje střecha ve tvaru vlny

Za Lužánkami v Brně vyroste v příštích letech nový akvapark. Návštěvníkům bude k dispozici hned několik atrakcí, hned vedle je naplánovaný plavecký bazén....  celý článek

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.