Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Co mají společného Obama a vnučka moje radostná

  14:10aktualizováno  14:10
NA KAFI - Právě uplynulý rok byl opravdu takový, že na něj jen těžko zapomenu. Nevím, jestli to bylo tou osmičkou na konci, ale děly se mi v osobním životě věci srovnatelné se zvolením prvního černošského prezidenta Ameriky i nástupem světové ekonomické krize.

Barack Obama | foto: Reuters

Narodilo se mi totiž první vnouče, nadějné stejně jako ona kontinentálně nepominutelná volební událost v USA. A umřel můj tatínek, což ve mně odstartovalo pocit, že jako poloviční sirotek jsem z jedné strany vystavena vanoucím větrům, které ke mně pomaličku dofoukají dny stáří. Viz onen méně nadějný aspekt loňského vývoje.

Nicméně jsem se rozhodla brát to všechno zase jednou z té lepší (obamovskovnučkovské) stránky. Jako kdysi dávno, když jsem usoudila, že se v žádném případě nehodlám nechat stresovat svou konečností, protože kazit si kus života myšlenkami na to, že musím umřít, je jednoznačně protismyslné neboli kontraproduktivní.

Na KafiJana Soukupová

Diář Jany Soukupové

Lidově řečeno pěkná blbost. Ostatně už Epikúros říkal, že "jsme-li, není smrti, je-li smrt, nejsme", z kteréžto sentence za stávajícího stavu hodlám přijímat hlavně první půlku.

Kroužily jsme tak o víkendu s mou dcerou (matkou kojence) po bruslařské ploše v Žabovřeskách, protože jsme se rozhodly volit bezpečnější ledový povrch (i když Brněnská přehrada byla téhož dne plná - i matek s dětmi přišrákovanými v kočárcích, u kterých jsme si rychlou záchranu zpod propadlého, ještě nedostatečně silného ledu neuměly představit). A rozumovaly jsme při tom zdravém pohybu, jaký máme coby nepoučitelné lidstvo na jedné straně velký strach z každé nemoci a nebezpečí, abychom se na straně druhé pouštěli do kdejakého hazardu a dobrodružství, protože by to naše "čekání na smrt" nemělo jinak vůbec žádné grády.

Povídaly jsme si o zvláštním racionalismu dvacátého století, které šlo na věc s rozumovou nadřazeností, která pámbuzaplať přestává chytřejším lidem stačit. Dokazovaly jsme si ji na oblíbené položce, která se lidstvu očividně vymkla z ruky a přitom je vlastně bezprostředně ohrožuje - totiž na faktu, že za posledních padesát let musela Světová zdravotnická organizace o polovinu snížit normy, podle kterých se posuzuje zdravé mužské sperma.

Običíkované nešťastnice

A jeho kvalita (tedy počet oplodněníschopných spermií) se každý rok dále o 1,5 procenta snižuje (některé studie píší, že až o tři procenta). Zatímco ještě v šedesátých letech 20. století se v mililitru ejakulátu mrskalo průměrně 40 milionů spermií, v roce 1999 už jich bylo jen 20 milionů a za dalších padesát let bychom při tomhle tempu museli živou spermii hledat u chlapů stejně důkladně (a beznadějně) jako Yettiho v Himálajích.

A prý za to můžou hlavně umělé estrogeny (ženské pohlavní hormony), které se dostávají do vody, potravy a vůbec okolního prostředí, odkud útočí na nebohé, krutě pronásledované običíkované nešťastnice.

A kdybyste to před těmi padesáti lety zkusili vysvětlit tomu chytrolínovi, co jásal, jaká to bude s umělými estrogeny paráda, co všechno se zjednoduší a co tenhle úžasný vynález umožní, měl by vás za tmáře.

Protože podobně subtilní pochody s jejich fatálními důsledky si tehdy nikdo představit nedokázal.

Život si cestu najde

Jenže - znovu zvolím raději nadějnější notu: dneska začínáme tušit, že existuje velká neznámá oblast vztahů a pochodů, o kterých zatím víme velké kulové. A pokud jsme z rozumářské pýchy ledacos pokazili, pak nám zbývá naděje, že právě v těch dosud neviděných zákonitostech se skrývá pojistka naší spásy. Jinak řečeno: katastrofické grafy tady byly vždycky, ale zatím se ve velké většině případů ukázalo, že do hry zasáhla okolnost, kterou jsme původně nebrali v úvahu.

"Život si vždycky cestu najde," dokazoval Steven Spielberg ve svém slavném Jurském parku. A možná že i bité mužské spermie mají v záloze trumf, o kterém zatím sami jejich nositelé pranic nevědí.

Když tak koukám na svou vnučku radostnou, říkám si, že by byla velká škoda, kdyby se ona sama za padesát let nemohla radovat z někoho podobně příbuzného. Klidně i v lůně ekonomické krize, se kterou možná ani sympatický americký prezident nic nesvede. I když netušenou pojistku mají možná i naše ekonomické nepodstatnosti.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

(Ilustrační snímek)
Voliči Pirátů a SPD se rozhodli na poslední chvíli, naznačuje průzkum

Až nečekaně mnoho voličů přešlo v právě skončených volbách do Sněmovny od ČSSD k ANO, tvrdí politologové z Masarykovy univerzity v Brně. Na jižní Moravě dělali...  celý článek

Ženské uskupení Užaslé umístilo na sochu T. G. Masaryka před brněnskou...
Padnu, oznamoval po volbách pletený vzkaz na Masarykově soše v Brně

Loni žasnul, tentokrát se T. G. Masaryk po víkendových parlamentních volbách chystal padnout. Takový vzkaz visel od pondělního rána na soše prvního prezidenta...  celý článek

Miroslav Grebeníček před posledním rozloučením s komunistickým europoslancem...
Do Sněmovny se dostal i komunista Grebeníček. Poslancem je už 23 let

Také letos poslali voliči do Poslanecké sněmovny bývalého předsedu KSČM Miroslava Grebeníčka. Ten je poslancem se čtyřletou přestávkou od roku 1990....  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.