Narodilo se mi totiž první vnouče, nadějné stejně jako ona kontinentálně nepominutelná volební událost v USA. A umřel můj tatínek, což ve mně odstartovalo pocit, že jako poloviční sirotek jsem z jedné strany vystavena vanoucím větrům, které ke mně pomaličku dofoukají dny stáří. Viz onen méně nadějný aspekt loňského vývoje.
Nicméně jsem se rozhodla brát to všechno zase jednou z té lepší (obamovskovnučkovské) stránky. Jako kdysi dávno, když jsem usoudila, že se v žádném případě nehodlám nechat stresovat svou konečností, protože kazit si kus života myšlenkami na to, že musím umřít, je jednoznačně protismyslné neboli kontraproduktivní.
Na Kafi
|
Lidově řečeno pěkná blbost. Ostatně už Epikúros říkal, že "jsme-li, není smrti, je-li smrt, nejsme", z kteréžto sentence za stávajícího stavu hodlám přijímat hlavně první půlku.
Kroužily jsme tak o víkendu s mou dcerou (matkou kojence) po bruslařské ploše v Žabovřeskách, protože jsme se rozhodly volit bezpečnější ledový povrch (i když Brněnská přehrada byla téhož dne plná - i matek s dětmi přišrákovanými v kočárcích, u kterých jsme si rychlou záchranu zpod propadlého, ještě nedostatečně silného ledu neuměly představit). A rozumovaly jsme při tom zdravém pohybu, jaký máme coby nepoučitelné lidstvo na jedné straně velký strach z každé nemoci a nebezpečí, abychom se na straně druhé pouštěli do kdejakého hazardu a dobrodružství, protože by to naše "čekání na smrt" nemělo jinak vůbec žádné grády.
Povídaly jsme si o zvláštním racionalismu dvacátého století, které šlo na věc s rozumovou nadřazeností, která pámbuzaplať přestává chytřejším lidem stačit. Dokazovaly jsme si ji na oblíbené položce, která se lidstvu očividně vymkla z ruky a přitom je vlastně bezprostředně ohrožuje - totiž na faktu, že za posledních padesát let musela Světová zdravotnická organizace o polovinu snížit normy, podle kterých se posuzuje zdravé mužské sperma.
Običíkované nešťastnice
A jeho kvalita (tedy počet oplodněníschopných spermií) se každý rok dále o 1,5 procenta snižuje (některé studie píší, že až o tři procenta). Zatímco ještě v šedesátých letech 20. století se v mililitru ejakulátu mrskalo průměrně 40 milionů spermií, v roce 1999 už jich bylo jen 20 milionů a za dalších padesát let bychom při tomhle tempu museli živou spermii hledat u chlapů stejně důkladně (a beznadějně) jako Yettiho v Himálajích.
A prý za to můžou hlavně umělé estrogeny (ženské pohlavní hormony), které se dostávají do vody, potravy a vůbec okolního prostředí, odkud útočí na nebohé, krutě pronásledované običíkované nešťastnice.
A kdybyste to před těmi padesáti lety zkusili vysvětlit tomu chytrolínovi, co jásal, jaká to bude s umělými estrogeny paráda, co všechno se zjednoduší a co tenhle úžasný vynález umožní, měl by vás za tmáře.
Protože podobně subtilní pochody s jejich fatálními důsledky si tehdy nikdo představit nedokázal.
Život si cestu najde
Jenže - znovu zvolím raději nadějnější notu: dneska začínáme tušit, že existuje velká neznámá oblast vztahů a pochodů, o kterých zatím víme velké kulové. A pokud jsme z rozumářské pýchy ledacos pokazili, pak nám zbývá naděje, že právě v těch dosud neviděných zákonitostech se skrývá pojistka naší spásy. Jinak řečeno: katastrofické grafy tady byly vždycky, ale zatím se ve velké většině případů ukázalo, že do hry zasáhla okolnost, kterou jsme původně nebrali v úvahu.
"Život si vždycky cestu najde," dokazoval Steven Spielberg ve svém slavném Jurském parku. A možná že i bité mužské spermie mají v záloze trumf, o kterém zatím sami jejich nositelé pranic nevědí.
Když tak koukám na svou vnučku radostnou, říkám si, že by byla velká škoda, kdyby se ona sama za padesát let nemohla radovat z někoho podobně příbuzného. Klidně i v lůně ekonomické krize, se kterou možná ani sympatický americký prezident nic nesvede. I když netušenou pojistku mají možná i naše ekonomické nepodstatnosti.
