Se záhadnou "Annou" byl zadržen v Norsku jako její adoptivní otec. Fahrnerův nejstarší, třináctiletý syn Adam jí tehdy poskytl na čas svou identitu.
"Fahrner (1964) působí na první pohled v době literárního postmodernismu jako opravdová růže mezi trny (nebo trn mezi růžemi?)," píše v článku Neoklasik v době postmodernismu na stránce iliteratura.cz Bára Gregorová o autorově knize Steiner aneb Co jsme dělali (Petrov, Brno 2001 a 2002).
Martin Fahrner vystudoval původně dramaturgii a působil v divadlech v Jihlavě, Brně a Pardubicích. Živil se také jako topič, učitel nebo průvodce ve Vysokých Tatrách. Když se s rodinou odstěhoval na venkovskou usedlost v Jeseníkách, vyráběl keramiku.
Spolupráce s lídrem Javorů
S hudebníkem Petrem Ulrychem napsal pohádkové muzikály Legenda (1994) a Kouzelné střevíčky (2000). Překládal divadelní hry a psal písňové texty. První knihu Pohádky pro veliké děti (1993) odvysílala Česká televize. Druhá kniha Steiner aneb Co jsme dělali (2001) se v brněnském Petrově za rok dočkala nového vydání, v roce 2004 zde vydal také úspěšnou Pošetilost doktora vinnetouologie.
Tak se ovšem o Fahrnerových dvou knihách psalo před rokem 2008, tedy před kauzou trojjediné Aničky-Barbory-Adama Škrlové, která je spojena s týranými chlapci z Kuřimi a jež se v Norsku kryla falešnou identitou Fahrnerova třináctiletého syna Adama.
"Další premiérou Východočeského divadla bude absurdní drama Barbora, Anička nebo Adam? aneb Aby se v tom Škrla vyznal,“ můžeme si přečíst na internetových stránkách sbírajících humor inspirovaný kuřimskou kauzou dnes, "hra, kterou objevil bývalý šéfdramaturg Martin Fahrner, bude v Pardubicích uvedena ve světové premiéře! Psalo se mi to úplně samo, uvedl Martin Fahrner... Diváci by měli na jevišti spatřit například absolventku Janáčkovy akademie múzických umění a bývalou členku dívčí skupiny Hudbaby Barboru Škrlovou i samotného Martina Fahrnera, který prohlásil, že nadějná třiatřicetiletá herečka Barbora Škrlová by díky svému přesvědčivému výrazu snad dokázala zahrát i třináctiletou dívenku či chlapce...“
Opravdovost
Češi jsou samozřejmě smějící se bestie, jak údajně prohlásil nacistický pohlavár Reinhard Heydrich, skoro nic jim není svaté a nezřízenou srandu si dělají ze všeho, z čeho jen trošku lze. Na druhé straně podívat se na hrůzy z Kuřimi tímto zlehčujícím způsobem je možná jediný elegantní způsob, jak se k psychicky a bohužel nejspíš i nábožensky vykolejeným skutečnostem, které postupně vycházejí najevo, stavět. Což ovšem nemůže těšit Martina Fahrnera, jehož hlavním tvůrčím znakem je opravdovost. V našich končinách skutečně nevídaná. Díky níž máme možnost se především v jeho knize Steiner aneb... o autorovi dozvědět kdeco.
"Rodiče měli totiž smůlu, byl jsem lekavé dítě,“ píše o svých pokusech být fotbalistou stejně jako jeho otec, ve své době slavný útočník kopané, "projevilo se to později, když mě tatínek přivedl slavnostně do nejmladších žáků. Bál jsem se kopanců, uhýbal jsem soupeřům a dokonce i prudce letícímu míči. Tatínek dlouho svaloval vinu na trenéry, ale nakonec musel uznat, že mají pravdu. Přestal mne na tréninky vodit. A já byl rád, protože se mi tam posmívali, byl jsem rád, ačkoliv jsem cítil, jaké je to pro tátu zklamání.“
Tento handicap vyřešilo jeho alter ego ve Steinerovi horolezectvím ("Když jste vytrvalí, nakonec se před vašima očima musí objevit širé nebe.“) a v širším smyslu pak i vcelku úspěšnou dráhou u divadla.
Pravda
Hrdina Steiner (a na podobný způsob nakonec i "doktor vinnetouologie“ ve druhé knize) však hlavně usilovně hledá Pravdu. Autor nesmlčí ani pochopitelné omyly nebo životní zklamání.
" ...ale to, co se odehrává v záři reflektorů, to je jen cizí a žádný opravdový život, před kterým jsem se stáhl, protože jsem v sobě nenašel dostatek odvahy,“ píše Martin Fahrner, "to vědomí bylo nejstrašnější. Náhlá jistota, že já, Steiner, který chtěl všechno vždycky jen opravdové, který se učil snášet rány, aby mohl bojovat na straně dobra, že přesně tenhle Steiner podlehl obyčejné iluzi.“
Zklamání z neupřímnosti a povrchnosti onoho zdánlivě "velkého světa“ plného divadelního pozlátka (a také se slávou či proslulostí pouze zdánlivou) vede jeho hrdinu, který se v té chvíli také ožení a začne plodit děti, aby se odstěhoval "na chalupu, na které kdysi strávil opuštěné léto“ a kde teprve pocítí "ohromující jistotu, že lidské srdce pochází z veliké výšky a že je jako lastura, ze které ještě po letech můžeme slyšet moře, a že každý z nás v sobě takovou nebeskou lasturu nosí, aby nezapomněl, že tam vysoko nad námi je pro něj navždy prostřeno“.
Důvěra
Jistě, prizmatem následného příběhu, v němž Martin Fahrner účinkoval coby Aniččin-Barbořin-Adamův falešný otec, kterého ona navíc obvinila ze sexuálního obtěžování, tohle všechno zní nejspíš úplně jinak, ale pokud si celou knížku o Steinerově životním příběhu přečtete opravdu důkladně, zjistíte, že se v něm nic mimořádně nepochopitelného nebo vyšinutého, či nedejbože zvráceného nevyskytovalo. Naopak. Díky mamince, která "byla ve své domácnosti prostě a jednoduše šťastná“, autor dobře ví, že "v životě dokázal mnohým projít, protože do mě v těch krásných chvílích, kdy se mnou tančila po pokoji, zaklela maminka navždy velký klid a důvěru v to, že na světě je spousta štěstí“.
Jako bytostně pochybující a v duši stále všechno převracející intelektuál píše pak také o odstavec níž o dětech svého hrdiny, nad nimiž se mu "derou štěstím slzy do očí“ a doufá, "že se toho štěstí zhluboka nadýchají..., aby jim bylo oporou v těžkých chvílích. Až zjistí, že ani já ani maminka ani nikdo jiný není úplně dobrý. Až s hrůzou zjistí, že úplně dobří nejsou ani oni sami, že v každém z nás se perou o míč dvě protichůdná mužstva. Až přijde čas, aby odešli do světa proběhat moře cest, aby ve svém srdci nalezli nakonec zpáteční směr domů“.
Poctivost
I když však popisuje bolavou cestu za smyslem života slovníkem, který jako by už kamsi odlétal, celkový obraz je velice upřímný i poctivý a nezaškodí mít jej stále na paměti, když třeba v kapitole Dvě minuty na otázky věčné nad postelí hrdinova těžce nemocného přítele, který byl několik dní v kómatu, čteme tohle: "A nakonec ze mne vypadlo i to nejpálivější, že totiž já, který chtěl vždycky všechno nejen krásné, ale i opravdové, že já jsem podlehl iluzi a že je mi bídně, ačkoli mám všechno, co jen člověk může chtít, a v takové chvíli jsem si vždycky přál mít zjevení, ale potřebuji jeho (svého přítele – pozn. red.), aby mi ukázal, co je iluze a co ne a jestli to všechno může mít nějaký vyšší a krásnější smysl a jestli láska je věčná a manželství se uzavírají v nebi.“
Jenže zároveň je Martin Fahrner příliš jasný vychovatel i obrozenecký autor, takže do své knihy nakonec vepíše i poselství: "Pak děti spí a je tma a v té tmě je cítit, jak světem cloumají čím dál silnější otřesy. Ale nebojím se, to jsou jen výhybky, to se jen náš vlak už blíží k nádraží. Nebojím se, jako kdysi v Lysé potmě přejdu koleje a bude pro mne dávno prostřeno. Ani vy se nebojte, človíčkové moji. Vy spíte a já stojím vedle vás, jako kdysi můj tatínek na lokomotivě, s rukou vztyčenou vzhůru. A dávejte pozor, ať se vás na cestě nezmocní závrať. Zatněte zuby, metr po metru, a nakonec uvidíte širé nebe.“
Závod
V úplně poslední kapitole svého Steinera řeší autor ještě jednou – a jakoby definitivně – svůj vztah s otcem, znovu se vrací k tatínkově fotbalové slávě a zklamání, které mu jako chlapec svou sportovní nešikovností připravil. Popisuje běžkařský závod, na který ho otec přihlásil a on jej absolvoval na sjezdových lyžích, takže úplně vyčerpaný dojel jako poslední. Hned poté přidává historku ze současnosti, jak s vypětím všech sil přežil normální rodinný den s nákupem, chřipkou a zraněním. Jak byl užitečný. Jak "udělal všechno, jak nejlépe to šlo“. Jak, "i když je to dávno, co jsem býval chlapec, byl to zase ten samý závod“.
"A třebaže někdy bývám velmi unavený,“ píše v závěru své knihy, "nepřestávám hýbat nohama, vím, že musím dokončit svůj započatý zápas... Spíš tuším, než vidím stát v cíli svého Věčného Otce a vím, že nemůže jít ke mně, nemůže, i kdyby chtěl, protože taková jsou pravidla, která se musí ctít až do konce, než mne, maličkého, sevře Jeho náruč.“
Ferda
V našem materialistickém a pochybovačném světě jde o velmi obnažená, upřímná slova, navíc plná nebojácně projevené chlapské citlivosti.
I proto lze jen litovat, že se dnes na autorův příběh málokdo podívá pohledem nezatíženým mediálně propíranou kauzou. Že si z něho kvůli jeho nevyjasněné roli v případu Barbory Škrlové děláme legraci: "Se šokujícím přiznáním se po svém návratu z Norska vytasil bývalý šéfdramaturg Východočeského divadla Martin Fahrner: Podle mého názoru tahá za nitky celé kauzy kolem Barbory Škrlové Ferda, což je jeden z bývalých členů skautského oddílu Mravenci, řekl pro Kachnovinky.cz.“
