„Vozil se k nám koncentrát, který se pak dál upravoval. Kamiony ho ve velkých lahvích či kanystrech, asi čtyřlitrových, dovážely z Řecka. Zrovna dvakrát nevoněl, byl černý jak bota. U nás se to pak smíchalo s cukrem a speciálně ošetřenou vodou, která nesměla být jen z kohoutku. A pak se tato směs sytila, aby byla bublinkatá. Nakonec se vše lahvovalo,“ popisuje Gerta Pařilová, která pracovala v kanceláři v podniku Fruta Brno, jenž tehdy „západní limonádu“ produkoval.
Z modřického závodu, proslulého výrobou hořčice či směsí na zavařování okurek, vyjížděla Coca-Cola ve čtvrtlitrových skleněných lahvích uskladněných v červených bedýnkách. Silné sklo bylo, jako většina tehdejších obalů, vratné.
„Z hotelů a lepších restaurací se nám bedny vracely, u nás se vše vymývalo, čistilo a znovu plnilo. Dbalo se na přísné hygienické podmínky, lahve se po zazátkování prosvěcovaly, jestli do nich ještě něco nepadlo, takže žádné nečistoty v nápoji se ven dostat nemohly. Přísný byl i režim ve výrobně, nikdo nepovolaný tam nesměl, ale to tak bylo ve všech potravinářských provozech. A pořád jezdily kontroly,“ doplňuje Pařilová.
Ta do Fruty nastoupila jen pár let předtím, než se celý „humbuk“ kolem Coly spustil. „Vzpomínám si, jak se musela vyklidit, vyčistit a znovu vymalovat celá hala, dovezli nám nové pásy a plnicí stroje,“ přibližuje.
Coca-Cola jako vítaný úplatek
Dnes už Fruta nefunguje, areál poblíž modřického nádraží obsadily jiné firmy. A více pamětníků, kteří pracovali přímo v provozu, je i kvůli časové proluce těžké dohledat.
„Přivdala jsem se do rodiny, která v závodě pracovala. Tchán dokonce celý podnik kdysi řídil. Hlavně ze začátku byla Cola skvělým prostředkem, jak si zajistit třeba přízeň doktorů. Byla to vzácnost, a kdo ji mohl někomu sehnat, na toho se tehdy lépe koukali a byli k němu shovívavější,“ říká Naďa, která si nepřála uvést celé jméno.
To potvrzuje i Pařilová, která slavný nápoj nosila třeba do knihovny. „Společnost tehdy fungovala na úplatky. A Cola byla dobrý úplatek,“ dodává s úsměvem Pařilová.
Nedolitek mohli pracovníci získat za korunu
Podle vzpomínek obou žen se na plnicí lince občas stalo, že nápoj příliš napěnil a tekutina nedosahovala rysky značící přesný objem. „Takzvané nedolitky se prodávaly za korunu, ale jen zaměstnancům. Ti je pak roznášeli známým. Byl o to velký boj. Dávaly se jako hodnotný dar třeba na svatby,“ vypráví Naďa s tím, že ve volném prodeji Cola-Cola stála pět korun a v lepších restauracích ještě víc. Což byl na tehdejší poměry násobek ceny, kterou lidé platili za pivo či jiné limonády.
„Po celá 70. a 80. léta zůstávala spíše prémiovým nápojem. V restauracích i vybraných obchodech se v té době prodávala pouze v ikonických skleněných lahvích, aby se mimo jiné zabránilo jejímu ředění s vodou. Navíc měla sloužit jen jako dílčí obohacení sortimentu, který se dodával hlavně do interhotelů, vybraných podniků veřejného stravování, reprezentativních prodejen a pro motoristy do motelů a podniků při dálnicích,“ dokresluje tehdejší realitu historik Martin Franc.
V 90. letech přešla výroba do pražských Kyjí. Postupně se proměňoval vzhled skleněného obalu, začalo se prodávat i v plastu nebo plechovkách. U výrobní linky už nestálo šestnáct pracovníků jako v „sedmdesátkách“, ale jejich počet se postupně snižoval na dnešní tři operátory. A změny doznala i cena.
Co však dál zůstává neměnné, je tajemství, kterým je výroba Coca-Coly opředena. „I kvůli tomu, že se koncentrát dovážel, jsme recepturu neznali. Nikdy jsme na to nepřišli. A říkalo se, že originální recept a všechny poměry znají tak dva tři lidi na světě, kteří spolu nesmějí létat v letadle ani jezdit autem, aby se ten recept v případě nehody neztratil,“ dodává Pařilová.
10. února 2021 |
