„Rodinu ovšem nikdy nenahradíme. Ať jsou rodiče sebehorší, tak stejně je máma pořád máma,“ říká Kusý.
Jím vedené zařízení pojmenované po dobrosrdečné dánské královně Dagmar, dceři Přemysla Otakara I., má kapacitu 25 dětí a označuje se jako dětský domov rodinného typu.
Co si pod tímto označením má člověk představit?
Domov je uzpůsoben rodinnému prostředí. V minulém století, možná i tisíciletí byly dětské domovy takové „velkochovy“. Byly to obrovské místnosti, kde si hrálo až čtyřicet dětí a vedle byla jedna nebo dvě obrovské ložnice. V současnosti máme tři rodinné skupiny, každou v jednom patře budovy. Je nařízeno zákonem, že jedna „rodinka“ může mít maximálně osm dětí. I to je však podle mě hodně. Vychovatelé se sice střídají, ale pořád je to jakoby jeden člověk v domácnosti s tolika dětmi. Den má jenom 24 hodin a čas na všechny si prostě nenajdete.
Jak vnímá život dítě v dětském domově?
Je to strašně individuální, záleží vždy, v kolika letech přijde, z jakého prostředí, jakou má naději vrátit se domů, kolik má sourozenců, jestli má oba rodiče. Je to neskutečně různorodé, ale zatím, co se týká adaptace, tak děti snesou poměrně dost a přizpůsobí se.
Můžou si je rodiče vzít zpátky?
Vždy si rodiče mohou vzít dítě zpátky. Děti jsou do dětského domova umístěny na základě soudního rozhodnutí. Pokud si rodiče dají svoje majetkové a rodinné poměry do pořádku a jsou schopni sehnat byt, práci a o děti se starat, tak můžou soud zažádat o zrušení ústavní výchovy. Případy, že děti odchází zpátky domů, se dějí. Mnohokrát sem ale přijdou děti ve třech letech a zůstanou až do dospělosti.
Máte i případy, kdy dítě už své rodiče nechce vidět?
Teď po dlouhé době mám jednoho chlapce, který nechce. Jeho matka si našla nového partnera a ve chvíli, kdy se jim narodilo dítě, se ten klučina dostal na vedlejší kolej. Někdy se to děje, ale nebývá to často. Většinou tu funguje taková opičí láska, něco jako stockholmský syndrom, princip je podobný. Ať jsou rodiče sebehorší a ať se o ně starali sebehůř, tak stejně je máma pořád máma. Přijde mi to až nepochopitelné, ale musím respektovat názor dětí. Rodiče se někdy domnívají, že je dětský domov takový hotel, kam si odloží děti a my se o ně postaráme. Oni si je pak na víkend vezmou, namažou jim pomyslný „med kolem pusy“ a ještě nás kritizují. Matka, která není schopná se postarat o dítě a doslova jej psychicky týrá, si ho vezme na víkend nebo na procházku a pak nám vyčte, že objevila u dítěte špínu za nehty. Rodiče nejsou schopni unést, že selhali.
Jaké mají děti vztahy mezi sebou?
Nezažil jsem větší konflikty, občas se objeví drobné náznaky šikany nebo drobné krádeže, ale to je ze závisti. Někdo má majetnější rodiče, kteří si kupují odpustky za to, že na své děti nemají čas nebo se o ně nestarají. Nejsou tady uzavřená oddělení, děti se můžou navštěvovat. Cítí ale velkou sounáležitost a vědí, že ten osud je v něčem podobný. Někdy samozřejmě nadávají a hádají se.
Řeknou si v osmnácti „tak zdar, já to balím“?
Za čtrnáct let, co tady jsem, odešly jenom tři děti v osmnácti. Vždy se snažíme, aby alespoň dostudovali, měli střední školu nebo učňák. U každého je to rozdílné. Buď odejdou do vlastního života, vrátí se k rodině, nebo jim seženeme byt. Máme velice dobrou spolupráci s městskou částí Žabovřesky, jsou schopni nám sehnat byty s nízkým nájmem. Někteří pak po odchodu za námi chodí pořád, jiní se moc neukazují. Záleží, kdo to jak bere.
Děti chodí do běžných škol a školek. Jak to vnímají jejich spolužáci?
Nálepkování tu bylo vždycky, takže někdy se to stává. Bohužel jsem to zažil i od učitelů, slyšel jsem, jak učitelka na děti řvala: „Co vy tam z děcáku?“ Připadá mi to jako naprosté selhání. Všechny naše děti chodí do školy zhruba půl kilometru odsud, ostatní vědí, že tam jsou. Ale samozřejmě, děti umí být dost kruté, a když chtějí, vždy si najdou nějakou slabinu. Ale že by docházelo k týrání nebo šikaně, to jsme zatím nezaznamenali.
Podle statistik končí více než padesát procent dětí z dětských domovů ve vězení.
Co znamená, že dítě z domova skončí v kriminále? Je to dítě, které tady vyrůstalo celý život, nebo to, které se tady objevilo na dva měsíce? Mně to přijde jako taková otřepaná fráze, jako že si děti z domovů ani neumí namazat chleba. Za těch téměř 14 let, co jsem tady, jsem se seznámil se zhruba sto dětmi a v kriminále neskončilo ani jedno.
Dětské domovy jsou pořád plné, je to dobrý systém, nebo by bylo lepší zajistit dostupné bydlení a udržet děti spíš v rodinách?
Není to ani tak o dostupném bydlení, ale o sociální práci ještě dřív, než se děti sem dostanou. V první řadě by tady měl být dostatek terénních pracovníků, kteří by pracovali s rodinami. To tady není. Je tak v některých případech mnohem lepší, když je dítě v dětském domově, než když vyrůstá na ulici.
Jste příspěvková organizace, takže hospodaříte z veřejných peněz. Vystačíte si s nimi?
Přestože se rozpočet během let navýšil minimálně, byli bychom schopni zajistit dětem všechno, co potřebují, ale nebyly by mezi vrstevníky konkurenceschopné. Nejezdili bychom na poznávací výlety, neúčastnili se atraktivních akcí... Letošní rok se nám daří. Za čtyři roky jsme ze sponzorských darů našetřili tři sta tisíc a poslali děti letecky na dovolenou do Egypta. Nikdo z nich předtím neletěl letadlem, tak zažili něco, co se dlouho nebude opakovat. V ulicích často probíhají veřejné sbírky například na dětské domovy, bohužel do Dětského domova Dagmar z toho nikdy nedošla ani koruna. Naštěstí máme sponzory a také pořádáme každoročně vlastní benefiční hudební festival Dagmar music fest v Kabinetu múz. Taky nám hodně lidí nosí oblečení, někdy zcela nové i s visačkami. Takže peníze, které nemusíme utratit za oblečení, použijeme na výlety.
Jaké vztahy mají děti s vychovateli?
Snažíme se o to, aby tam byla co největší důvěra. Tato práce se nedá dělat bez toho, aby si člověk nevybudoval s dětmi citovou vazbu. Není to tak, že přijdete v poledne do práce a v devět večer končíte. Musíte se s dětmi podělit o svůj život. Když to neuděláte, tak to děti vycítí a důvěra je pryč. Nejsou to ošetřovatelé hrochů, jsou to vychovatelé. Ten, kdo do toho nedá srdce, vyhoří rychle jako prskavka.
Když dítě vezmete z rodiny, tak je to pro něj velký zásah do psychiky. Jak to řešíte?
Máme vlastního psychologa i pár externích. Děti jsou naštěstí „ohebné, pružné“. Snesou to, ale musíme s nimi pracovat. Hodně dětí tu bere léky. Mají poruchy pozornosti, deprese a tak. Těch s psychickými problémy je čím dál více, do budoucna to bude velký problém. Navíc nám vyrůstají děti rodičů, kteří vyrůstali už v 90. letech. Systém se změnil. Máme tady děvče, které má matku na sociálních dávkách, jež nepracuje a žije v boudě za Hornbachem, kde popíjí „krabičáky“ a užívá si života bez povinností. Bohužel matka je pro ni vzor. Nechce se vzdělávat a říká, že se těší, až bude na dávkách a nebude pracovat. Zvyšuje se počet dětí, které odmítají vzdělání a doslova kašlou na všechno. My nesmíme zapomenout na to hlavní. Jsme tady pro děti, ne ony pro nás. I když rodiče nikdy nenahradíme, můžeme dětem ukázat cestu, nabídnout jim to nejlepší z nás. Jako všechny děti, i ty „naše“ jednou vyrostou a budou dění kolem sebe lépe chápat. Pak si snad vzpomenou, co jsme je naučili.
V České republice dítěti kompenzuje výchovu biologických rodičů ještě náhradní rodinná péče. Je lepší?
Pěstounská péče není lepší nebo horší, ale jiná. V individuálním přístupu je lepší a jsem vždycky pro to, aby děti do sedmi let v té pěstounské péči byly. Na druhou stranu, za tu dobu, co jsem tady, šlo do pěstounské péče deset dětí a u devíti to nedopadlo dobře. Pěstouni do toho často vstupují s tím, že když zvládli vychovat vlastní děti, zvládnou i tyto. Jenomže neberou v potaz osobní příběhy dětí, které tam přichází. Bohužel někteří ani nemají úplně úmysl vychovávat a jdou do toho s pocitem, že vydělají prachy. Když slyším, že mají pěstouni osm, nebo dokonce dvanáct dětí, tak mi to připadá naprosto šílené.
A krátkodobí pěstouni?
Ti můžou mít dítě maximálně rok, jsou to takoví „spící agenti“. Sedí doma, berou plat a čekají. Když nastane nějaký problém, tak jsou schopni dítě okamžitě převzít. Když se problém během roku nevyřeší, tak dítě přesunou do pěstounské rodiny. Z mého pohledu je toto kámen úrazu. Dítě se odebere z péče člověka, který mu rok dává lásku a jistoty, a zase musí jinam. V pěstounské rodině by rovnou mělo být připraveno jedno místo pro takové případy. Okopírovaly se procesy ze Západu, kde to funguje léta, ale systém není dotažený, je nedokonalý a děti se stávají „pokusnými králíky“.
