Když se zhruba před deseti lety začaly po éře temna plnit tribuny haly Rondo dychtivými diváky, bylo to z velké části díky němu.
Nespoutaný živel s číslem 81 byl miláčkem fandů Komety nejen pro svou gólovou salvu. „Záleželo mi na tom, jak se člověk na hokeji cítí, aby to pro něj bylo trošku také divadlo. Chtěl jsem, aby se bavil i něčím navíc. Aby to nebylo jenom ježdění za pukem a zpátky,“ líčí nyní 35letý David Appel.
Bývalý bleskurychlý útočník už hokejovou kariéru uzavřel, titul Komety jej však nenechal chladným. „Po posledním zápase mi ukápla slza,“ svěřuje se jedna z nejvýraznějších postav brněnských prvoligových časů.
Nenapadlo vás, že jste třeba mohl být u toho i na ledě?
Říkal jsem si, že co se týče sportovní výkonnosti, bych na to možná měl. Ale stalo se, co se stalo, kapitolu sportovního života už jsem zavřel. Zahřálo mě to u srdce hlavně kvůli fanouškům, protože podpora od nich je tady neskutečná a bylo to pro ně poděkování za to, co pro mančaft dělali i v těžkých dobách.
Probleskly vám hlavou vzpomínky?
Samozřejmě, člověk si uvědomí ty těžké začátky. Tím spíš, že jsem u toho byl, protože jenom z vykládání těžko někdo může pochopit, jak to všechno bylo těžké, jak to hlavně Libor (Zábranský) měl těžké. Musel vybojovat spoustu bitev, nejen na sportovním poli, ale i všelijaké audity, dluhy a podobnou špínu. Kdo to nezažil, o tom těžko může něco vykládat.
Jak to v Kometě fungovalo za vašich časů?
Nemůžu říct, že bychom pociťovali nějaký nedostatek. Peněz bylo určitě míň než teďka, to je bez debat, ale od doby, co tam byl Libor, jsme si neměli na co stěžovat. Když jsme pak začali trošku hrát, dělat výsledky a začali chodit lidi, tak to pro mě bylo nejvíc, co mohlo být. Já jsem hokej nedělal jen pro peníze, ale záleželo mi na tom, jak to cítí fanoušek. Hrál jsem doma, každý druhý člověk mě znal a nebylo mi lhostejné, když mi na ulici řekli: ty vole, jak jste to včera hráli, jak jste mohli prohrát s Kadaní?
Bylo to nejlepší období vaší kariéry?
Když se teď podívám zpátky, tak určitě. Je to spojené i s tím, že jsem Brňák, vyrůstal jsem tady, byl mi blízký i fanoušek, spoustu lidí na zimáku jsem znal.
V Brně jste byl tehdy hvězdou...
Znali mě lidi po hospodách, ve všelijakých klubech, Tabaríny, Mandaríny a tak dále. Chodil jsem na zimák jako do druhého domova a také parta byla výborná. Lhoťák, Mosky, Staňa, Míra Barus, Michal Černý, Branča i všichni ostatní.
Zažil jste 1. ligu. Napadlo vás, že už v roce 2017 bude Kometa mistrem?
Těžko se mi hodnotí, jestli je to krátká, nebo dlouhá doba. Zaplaťpánbůh, že se to povedlo, protože finále tu bylo už předtím a říkal jsem si: kruci, to už přece musí dopadnout, ti lidi už si to za ty roky zaslouží.
Na začátku roku 2008 vás Kometa za podivných okolností poslala do Berouna. Jak na to vzpomínáte?
Nikdy se neřekla pravda z druhé strany. Měl jsem konflikt s trenérem Čadou, nerozuměli jsme si spolu. Bral jsem to tak, že každý máme jiný názor, takže se jeden z nás musí sebrat a odejít. A tím, že byl můj nadřízený, jsem to odskákal já. Ale že by ve mně byla nějaká zášť, to vůbec ne. Spíš mě mrzí, že vztahy klubu s některými bývalými hráči nejsou lepší, spousta kluků by si to zasloužila.
Kariéru jste dohrával v Německu, jak jste se tam ocitl?
Po problémech s panem Čadou jsem musel jít dohrát sezonu do Berouna, potom jsem hrál v Martině, ale ve třetím roce tam došly peníze. Pak se mi ozval Lubor Dibelka, jestli bych náhodou nechtěl do německého Garmische. Šel jsem i proto, abych si zdokonalil řeč, protože jsem chápal, že hokej už není úplně top. Byl jsem mile překvapený, jakou tam měla druhá liga úroveň, pak jsem ještě hrál rok třetí, ale to už jsem pomalu věděl, že budu končit s hokejem, protože jsem očekával rodinu.
Nemrzí vás, že v pětatřiceti už hokej nehrajete?
Asi máte pravdu, možná to bylo trošku předčasné. Obětoval jsem se kvůli rodině, ale nakonec se mi stejně rozpadla. Ale asi je to tak, že co se mělo stát, se stalo. Hokejový život netrvá věčně a jednoho krásného dne by to stejně přišlo. A jelikož jsem byl takový divočák, tak bych peněz asi moc nenašetřil, takže práce by na mě stejně jednou zaklepala.
