„Komunismus znamená, že lidé nemohli chodit ven. Když byli nemocní, museli zůstat doma,“ tvrdí mi jedna holčička. Jedenáctiletý Jakub myšlenku ještě rozvádí. „Komunisti okrádali lidi, zakazovali jim cestovat a učit se angličtinu, protože neměli rádi Ameriku. Mohli se učit jen rusky,“ říká.
Za skupinou osmi školáků, kteří vydávají školní noviny Štatl Times, jsem se v týdnu vypravila, abych se s nimi pobavila o blížícím se výročí sametové revoluce. V pondělí to bude pětadvacet let.
Od té doby tady vyrostla nová generace, která zvonění klíčů už nezažila. 17. listopad pro ni představuje jen volno ve škole a internet plný vzpomínek na události, které znají jen ze školních lavic a vyprávění rodičů. Já sama do této generace patřím.
Zpovídané děti jsou však na svůj věk skupinou výjimečnou. Škola je soukromá a dětem věnuje více pozornosti, než je tomu v obyčejných školách. Už je to sice nějaký ten pátek, kdy jsem první stupeň základní školy navštěvovala, ale že bychom brali listopadové události v prvouce nebo přírodovědě, si nepamatuji.
A děti přehled mají. Vědí, že v pondělí do školy nejdou, protože se slaví „den osvobození od komunismu“. A tento režim tu byl od doby, kdy Rusové přemohli Hitlera.
Disident? To je firma...
Hned má první otázka směřuje tedy na to, co vůbec slovo komunismus znamená. A jak vidno z výše popsaných odpovědí, v tomhle někteří žáčci trochu tápou.
Pak se ale chytí. Líčí, že proti režimu nesměl nikdo protestovat, jinak by měli problémy se Státní bezpečností. Učitelům se říkalo soudruzi a u povinných voleb měli na výběr jenom jednu stranu. Revoluci se říká sametová, protože byla jemná jako samet. A nikoho při ní „nepicli“.
A jedeme dál: co je to třídní nepřítel? Nejprve nabízejí vysvětlení, že je to někdo, koho ve třídě nemají rádi. Přítomná Yasmina brzy pochopí, že se za pojmem skrývá nepřítel režimu.
Větší zádrhel přichází až u slova disident. „To je nějaká firma, ne?“ ptá se páťáčka Elisabeth.
Reakcionář je opak akcionáře
Ředitelka Magdaléna Stará, jež debatě přihlíží, jej musí vysvětlit. Společně se snažíme přijít na to, jak takový disident mohl proti režimu bojovat. Jakuba napadnou noviny. „A nejenom noviny. Já bych to dávala i na YouTube nebo Facebook. Aby se mohl podívat každý,“ doplňuje ho desetiletá Monika.
Termíny jako sametová revoluce, Státní bezpečnost, komunista, třídní nepřítel i disident už děti ovládají. Mně na papíře zůstávají pojmy, které jsou tak trochu záhadou pro mě i pro paní učitelky. Třeba takový reakcionář.
„To je člověk, který na něco reaguje. Něco jako novinář,“ napadá Elisabeth. Pak děti přijdou ještě s jedním nápadem. Mohl by to být opak akcionáře. Internet ale říká, že je to občan, který jedná a myslí proti zákonem přijatým občanským zásadám.
Milicionář je zase podle Natálie někdo, kdo má hodně peněz. Ale místo milionů vlastní miliciony. „Milice byly vojenské jednotky. Chránily svého pána a on byl ten milicionář,“ uvádí Tomáš věci na pravou míru.
Nejasno mají děti i v Jiskřičkách a Pionýrovi. Jiskřičky souvisely s nadějí. Když například někdo kvůli své rodině nemohl jít studovat, pořád mu zůstávala jiskřička naděje. A pionýři byli utajení skauti. „Děti jezdily na výlety a říkaly si na nich, co normálně nemohly. Třeba že jsou prezidenti hloupí. Já bych pionýrem určitě být nechtěl,“ uzavírá debatu Tomáš.
