Jiří Dvořák si pořídil psa. Chtěl si s ním házet na palouku s létajícím talířem, ale v obchodě stálo frisbee 350 Kč.
"Sice krásně lítalo, ale pes ho rozkousal za čtrnáct dní. Levný gumový talíř z Číny se zase do vzduchu vůbec nevznesl," vykládá bývalý učitel. Teď už z jeho továrny na Vysočině vyjíždí jeho vlastní speciální frisbee pro pejskaře.
Jeho celé živobytí? Ne, jen nedávný příklad jediného z desítek nápadů, které Dvořák zhmotňuje každou chvíli. Z Blanska firma Efko Art vydává časopisy o keramice, špercích i řemeslu s mnohatisícovým nákladem. Někdejší učitel ale vyrábí i výtvarné potřeby pro školáky či speciální materiály. Třeba na odlévání hieroglyfů v Egyptě.
Obracejí se na vás někdy čtenáři vašich výtvarných časopisů pro rady?
Denně mám třeba patnáct otázek, na které odpovídám. A někdy mě dokážou pořádně překvapit. Psali mi třeba z firmy, která jezdí do Egypta snímat ze stěn hieroglyfy. Ze sádry odlijí otisk a v Praze starověké písmo luští. Jenže třeba sto těžkých odlitků jim nevezmou do letadla. Vymýšleli jsme tak nějaký lehký skořepinový materiál. Nebo mi volal šéf jedné kriminálky a chtěl poradit, jak dělat odlitky zámků, do kterých se vloupali zloději. A pak jsou tu samozřejmě vláčkaři. Modelují si do vagonků třeba droboučké náklady dřeva. Když je udělají ze sádry, vláček je neutáhne. Náš materiál je lehčí než polystyren.
Jiří Dvořák (50)
|
Proč si takové dotazy nacházejí zrovna vás?
Ostatní čeští vydavatelé podobných řemeslných časopisů nápady získávají v Německu. Prostě koupí licenci, přeloží do češtiny a přetisknou. Tím to pro ně končí. My jsme výjimeční v tom, že zaměstnáváme desítky českých a slovenských výtvarníků, učitelů, fotografů, kteří vše vytvářejí jenom pro nás. Zároveň máme právě i speciální infolinku pro ty, co si nevědí rady.
Obří zahraniční vydavatelé ten samý nápad za jedny peníze zrecyklují v mnoha zemích světa. Uživíte se vy s takovou režií jen v Česku?
Distribuční firmy tisku se o nás moc neperou. Prodej bulváru v trafikách totiž rozhodně vynáší více. Většinu časopisů tak prodáváme jako předplatné. Odběratelů máme asi 12 tisíc u dvou z nich. Třetí odstartoval. Máme přitom minimální množství reklam. Asi by to bylo docela výnosné, ale naštval bych si tím čtenáře. Když to tak jde dobře, jsme na nule. Ale k tomu navíc v naší dílně zkoušíme všemožné materiály, které si mohou čtenáři koupit přes internet. Nic nepochází z Číny. Velkou část jich i přímo vyrábíme ve Žďáru nad Sázavou. U každého návodu je pak v časopise uvedeno, co k němu čtenáři potřebují.
Kdo jsou vaši čtenáři?
Vydáváme jednak časopis Creative Amos. Říkávám, že je pro lidi od pěti do devadesáti let. Máme totiž velký odběr i v domovech důchodců. Senioři mají obrovskou radost, že si něco vytvoří. Ale je zaměřený hlavně na děti, které si pod vedením rodičů či učitelů mohou prvotně přičuchnout k řemeslu.
Jaká byla cesta učitele výtvarné výchovy a hudebky až k vydávání časopisů v Blansku?
Po revoluci jsem jako učitel začal vyrábět různé pomůcky. Měly úspěch, a tak jsem naivně vymyslel, že je škola bude prodávat dalším kantorům a ze zisku se rozvíjet či třeba vylepšovat učitelům plat. Tehdy to ale z právních důvodů nešlo. Učit děti je obrovsky náročné. Pokud bych v tom pokračoval při vlastním podnikání, byl bych špatný kantor i byznysmen.
Změnily se od dob, kdy jste začínal, nějak děti, pro které píšete a vyrábíte?
Nejen děti, ale vyrostla hlavně nová generace maminek. Když napíšu do návodu "mícháme jako sádru", volají a ptají se, jak se to dělá. Oproti dřívějšku je potřeba psát vše po lopatě, protože nemají tolik zkušeností. Ale na druhé straně dnešní maminky daleko více chtějí pracovat a zajímají se. Po záplavě hypermarketů, prefabrikovaných jídel a stejného módního oblečení začínají přemýšlet o kvalitě výrobků. A na kom jiném nešetřit než na dětech? Jedna naše spokojená zákaznice o našem časopise řekne čtyřiceti dalším kamarádkám.
A co jste vymyslel pro odrostlejší řemeslníky?
Pro ně děláme jediný časopis v Česku o keramice - Golem. Je určený pro keramické kroužky, lidi, co už mají zkušenosti. Máme ale i spoustu čtenářů, kteří se občas prostě zavřou sami doma a ponoří ruce do hlíny. Je to přeci naprosto fantastický pocit. Radíme tak, jak si vypálit věci i bez použití drahé pece třeba na zahrádce. A nedávno jsme navíc spustili ještě jeden nový časopis - Creative Šperk. Je spousta mladých holek a kluků, kteří se baví tím, že si sami vyrábějí šperky, a jsou v tom vynikající. My s takovými šperkaři děláme rozhovory i radíme, jak za levný peníz udělat doplňky vlastní.
Jak na všechny své nápady přicházíte?
Těžko říct, vždycky mě něco trkne, tak si to zapíšu. Máme kapelu Sanitka, takže možná mi pomáhá hudba. Další věci mě napadají, když pobíhám se psem po lese. Ale výtvarničení mě vždycky bavilo, jde to nějak samo.
Dodáváte i do škol?
Když si chce škola koupit motýly jako školní pomůcku, je to drahé jako hrom. Já učitelům třeba nabízím, že mohou s dětmi jít sbírat motýly do přírody, samozřejmě ne ty chráněné. Mou pryskyřicí je pak podle návodu ve výtvarce zalijí a pomůcku si vyrobí sami. Prvňáčci se zase tradičně fotí. Ale proč nemít na dětství i trojrozměrnou vzpomínku? Díky formičkám a speciální látce, samozřejmě zdravotně nezávadné, si mohou odlít svou ručku. Pak si ji na památku vystaví. Budu šťastný, když přesvědčíme jedno dítě z deseti, aby místo sezení u počítače pracovalo trochu i rukama. Zatím se chytne spíš jedno ze sta. Máme co dělat.
