Byl 11. květen 2018, slunce pražilo a vítr silně foukal. Společnost SpaceX úspěšně vypustila do kosmu novou verzi rakety Falcon 9 a čeští hokejisté na mistrovství světa porazili Bělorusko. V den, který mnohým přinesl pocity radosti, šel čtrnáctiletý kluk ze školy, stejně jako obvykle, rovnou domů.
„Měl jsem culík, protože jsem šel celou dobu proti větru. Když mě máma uviděla, ještě ve dveřích začala řvát, že jí dělám po celý vesnici ostudu,“ rozvzpomíná se dnes mladík, zatímco sedí na točité židli a prohrabuje se ve svých dlouhých vlasech.
Skrz žaluzie do místnosti prosvítají sluneční paprsky a Dětským domovem Dagmar v brněnských Žabovřeskách se line vůně čočky s vejcem. Za hodinu bude večeře. Některé z dětí jsou ještě venku, jiné už čekají uvnitř.
„Později na mě začala zas řvát, že mám bordel v pokoji. Mazal jsem si chleba s máslem a doslova ji ignoroval. To ji vytočilo ještě víc. Začínal jsem to pomalu rozdýchávat a snažil se to ustát. Oba jsme věděli, že jsem v afektu docela nebezpečný. Furt na mě mluvila, tak jsem koukal do zdi. ‚Co tam tak stojíš? Máš krámy? Nechceš koupit vložky?‘ zeptala se mě. Pak už to jelo samo. Rozbitý mobil, sluchátka, prkno. Mlátil jsem tyčí do zdí v pokoji, když táta vytáhl telefon a začal si mě fotit. Bylo to zvykem. Chtěli mít důkazy, že za všechno můžu já,“ vypráví frustrovaně.
Opět přišla máma. „Řekl jsem jí, že pokud mě znovu urazí, bude to poslední kapka. Zeptala se, co by mi udělalo radost. Na to jsem odpověděl, že buď ji zbít, zabít, nebo odejít. Reagovala, že chce zbít, abych jí zas venku nedělal ostudu.“
Ještě v ten večer skončila jeho matka v nemocnici s poraněnou rukou a on na psychiatrii. „Nevlastní táta mi tehdy řekl, že už nemá syna. A já neměl tátu,“ povídá.
V každém patře jedna „rodinka“
Po chodbě dětského domova mezi kuchyní a společným obývákem radostně skáče čtyřletá holčička. Její smích je nakažlivý i pro tetu vychovatelku, které pomáhá s úklidem. Ve třípatrové funkcionalistické vile bydlí celkem 24 dětí.
„Drtivá většina je tady ze sociálních důvodů. Rodiče buď nejsou schopní, nechtějí, nebo se o ně nemůžou postarat a zabezpečit jim vše důležité pro jejich zdravý rozvoj. Důvody jsou různé, od výkonu trestu odnětí svobody přes nemoci a sociální problémy až po smrt rodičů,“ vysvětluje ředitel domova Daniel Kusý.
Dříve zde pracoval i jako vychovatel. „Jsem tady už čtrnáct let. Za tu dobu se v domově vystřídalo přes sto dětí. Zažil jsem mladé matky závislé na alkoholu a drogách, ale i rodiče, kteří děti prostě nechtějí,“ líčí.
Jeho papíry zaplněná kancelář se nachází ve druhém patře. Jen o několik metrů dál, v nevelikém, ale útulném pokoji sedí u stolu dlouhovlasé děvče. V domově žije pět let.
„Je to tady v pohodě. Nevím, proč tady jsem, a ani mě to nezajímá,“ říká rázně žákyně páté třídy, zatímco si prohlíží fotografie a sní o kariéře kosmetičky.
Přes velké kulaté okno vidí přímo na bazén se slanou vodou, basketbalové i workoutové hřiště, lezeckou stěnu, trampolínu nebo pískoviště s houpačkami.
Dětský domov na křižovatce brněnských ulic Zeleného a Horákova je určen pro děti bez závažných poruch chování. Prosvětlený dům působí útulným dojmem a je rozčleněný na tři patra. V každém žije jedna takzvaná rodinka, tedy skupina nanejvýš osmi dětí, na kterou připadají vždy dva „kmenoví“ vychovatelé – tety nebo strejdové. Starají se o lékařské prohlídky, chodí do školy na třídní schůzky a pomáhají se vším, s čím je potřeba.
„Je nás tady šest, střídáme se na dlouhý a krátký týden. Chceme dětem co nejvíc přiblížit, jak vypadá přirozený způsob života v rodině. Spolu se učíme, uklízíme, pereme, žehlíme a někdy i vaříme,“ vysvětluje jeden z vychovatelů.
Těžko si jde představit, co tu děti prožívají, říká ředitel
Zdejší osudy se vryjí do paměti. „Rodiče znám, kromě mě mají ještě tři děti. Všechny si nechali, jen mě dali jako malého do děcáku. Prý jsem měl problémy se sluchem, když ale zjistili, že slyším, zpět si mě nevzali,“ říká pětadvacetiletý Dino Horváth, který v domově Dagmar strávil v minulosti několik měsíců.
Procházel domovy takřka od narození a teď díky projektu spolku Tripitaka Moje první práce našel zaměstnání v brněnském dopravním podniku. „Vždycky jsem chtěl šaliny řídit, teď je umývám,“ směje se.
Na chodbě ve třetím patře domova míjí boxovací pytel a klavír. „Ze všech děcáků to tady bylo nejlepší, ale i tak jsem chtěl vypadnout. Teď pracuju, snažím se, ale kvůli mému příjmení mi nikdo nechce ani pronajmout byt. Je těžké se začlenit, hlavně když vím, že nemám kam jít,“ vysvětluje Dino zarmouceně.
Řada dětí v domově má psychické problémy a pracují s nimi odborníci. Ti starší každé pondělí absolvují skupinové sezení s ředitelem a psychologem.
„Potřebují si popovídat. To, co prožívají, si těžko dokáže představit někdo zvenčí. Citově strádají a jsou frustrovaní, že jsou tady. Bohužel jim rodiče stále něco slibují, jenže to neplní. My tady pracujeme s dětmi, ale je potřeba, aby někdo pracoval s rodiči, aby se děti měly kam vrátit, ideálně co nejdříve,“ má jasno vychovatel.
„Tak já jdu, teto,“ říká mezitím u dveří asi šestnáctileté děvče s batůžkem na zádech. „Nezapomeň si koupit jízdenku…,“ ozývá se hlas z vedlejší místnosti. „Stojí deset korun, raději půjdu pěšky,“ odpovídá dívka smířeně a odchází.
Všechny děti v domově mají nárok na každodenní vycházky i kapesné. To dostávají podle věku a chování, například děti nad 15 let 300 až 450 korun měsíčně.
Na jižní Moravě funguje 13 domovů
V pokojích bydlí po dvou až třech, každá rodinka má společný obývák, kuchyň a sociální zařízení. Součástí domova jsou i dva takzvané startovní byty, v nichž se starší děti připravují na bydlení mimo domov. Dnes v nich žijí dvě studentky střední odborné školy.
V Jihomoravském kraji je 13 dětských domovů a bydlí v nich okolo 340 dětí. Domovem Dagmar jich od založení prošlo přes šest stovek. Mladík, který napadl svou matku, tady bydlí sedmý měsíc a domů se kvůli vztahu s ní vracet nechce.
„Už odmala chtěla, abych ze školy nosil samé jedničky. Furt mi nadávala, že jsem blbec. Kontrole se to vymklo v mých jedenácti. Nadávala mi víc a víc, vůbec mě neposlouchala. Nutila mě pořád opakovat učivo, i když jsem ho znal. Jednou, když jsme se kvůli tomu opět začali hádat, chytla vařečku a chtěla mě zmydlit. Vzal jsem si na obranu židli, ale vytočila mě do takového stavu, že jsem ji chytil pod krkem,“ říká chlapec, jenž na 11. květen 2018 nikdy nezapomene.
Nedávno se dostal na vyšší odbornou elektrotechnickou školu, kam přijímali jen 30 žáků. Jeho psycholožka spolu se sociální pracovnicí podaly na matku trestní oznámení kvůli psychickému týrání, ponižování a vyhrožování.
