Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Disident Josef Vydrář uznával heslo: komunistické cíle ano, prostředky ne

  13:00aktualizováno  13:00
"Mírou všeho je člověk, ale člověk Ježíš," zní heslo, které podle Maxima Gorkého parafrázoval Jaroslav Šabata. "Můj otec Josef Vydrář je přijal za své, takže je měl i na parte," kreslí portrét svého otce jeho syn Pavel Vydrář, o kterém se traduje, že to byl asi nejslušnější policista z polistopadové hospodářské kriminálky v Brně.

Josef Vydrář, známý brněnský chartista (foto z 80.let) | foto: archiv

"Otec se narodil 27.listopadu 1913 v rodině aktivního agrárníka, který původně vydělal nějaký majetek sběrem odpadků a surovin a později si pořídil malé hospodářství v Červeném Újezdě u Písku," přibližuje otcovy kořeny Pavel Vydrář.

"Dědeček na tomto hospodářství žil a sám pracoval jako rolník, později družstevník.V roce 1961 ho ale ve věku asi 65 let odsoudili ke dvěma letům vězení za výroky v hospodě. Odseděl si je celé v Ilavě na Slovensku a pak zemřel někdy kolem roku 1970, když mu po procesu zabavili jeho hospodářství a ze stavení udělali mateřskou školu. Můj tatínek Josef byl první z jeho tří synů," doplňuje Pavel Vydrář rodinnou historii.

Uznával otce jako "daňového advokáta venkovských chalupníků"

Josef Vydrář uznával svého tatínka jako "daňového advokáta venkovských chalupníků", ale nemohl se smířit s otcovou úzkou spoluprací s velkostatkářem a poslancem Josefem Beranem.

disidenti jižní moravy

Ke dvacátému výročí listopadu 1989 připravila brněnská redakce MF DNES unikátní seriál o disidentech jižní Moravy.

Jana SoukupováČtěte seriál od bývalé brněnské disidentky a nyní redaktorky MF DNES Jany Soukupové.

"Také dost těžce nesl rozvod svých rodičů," přibližuje otcovo dospívání Pavel Vydrář. "Moje babička se pak odstěhovala do domu v Písku, který předtím taky koupil dědeček."

Josef Vydrář vystudoval písecké gymnázium, kde prý na profesorovu provokaci ohledně otcova politického angažmá pronesl: "Pane profesore, politické přesvědčení se nedědí." Sám totiž čítával Peroutkovu Přítomnost i komunistickou Tvorbu.

Celoživotní vazba na skauty

Ale za studií na gymnáziu se stal nadšeným skautem, později vedl vlčata. "Jeho přátelé z mládí a ze skautu se stali jeho celoživotními přáteli, kterým byl až do smrti věrný. Po smrti své první ženy si v osmdesátých letech 20. století dokonce vzal vdovu po jednom z nich, Ludmilu Dombrovskou, kterou mu prý jeho kamarád Bob takzvaně odkázal. Ta se pak o mého tátu pěkně starala až do smrti na začátku ledna roku 1993," líčí nečernobílé pozadí otcova příběhu syn Pavel.

Skautští přátelé přivedli Josefa Vdráře také do sboru Církve českobratrské evangelické v Písku. "Tatínek k ní později konvertoval od vlažného katolictví své rodiny," přibližuje syn Pavel počátek otcovy upřímné víry.

Živý Ježíšův příklad ho učinil "kristovcem", který se po celý život snažil žít v pravdě, i když se mu to velmi nevyplácelo. "Rozhodně ale nebyl fanatik," dodává Pavel Vydrář.

V padesátých letech si také Josef Vydrář prošel obdobím, kdy naslouchal třeba protestanskému teologovi Josefu Luklovi Hromádkovi vyzývajícího křesťany k porozumění "socialistické přestavbě světa".

Šedesátá léta a ideologická skepse

"V šedesátých letech ale už začal být otec dost skeptický a po sovětské invazi v roce 1968 došla trpělivost a tolerance dokonce i Hromádkovi, i když ten předtím dostal za své zásluhy Leninovu cenu," přibližuje další vývoj syn Pavel.

Na Vysoké škole obchodní v Praze stačil Josef Vydrář získat titul profesora s nedokončenou aprobací komerčního inženýra. Než Němci v roce 1939 školy zavřeli, stihl se ještě zapojit do činnosti Akademické Ymky, kde poznal i jejího tehdejšího generálního sekretáře Jaroslava Šimsu, otce pozdějšího brněnského "spoluchartisty", evangelického faráře Jana Šimsy. Jaroslava Šimsu za války umučili nacisti.

Josef Vydrář se synem Pavlem na oslavě svých 70. narozenin v roce 1983Josef Vydrář se synem Pavlem a vnučkou Radkou na oslavě 70. narozenin v roce 1983

Označili ho za zrádce: odebíral Rudé právo

Josef Vydrář v té době učil na obchodní akademii v Brně na Kotlářské ulici, pak v Písku a v roce 1945 skončil na obecné škole ve Volyni. "Bývalí agrárníci, kolega a ředitel, tehdy totiž otce označili za zrádce, protože odebíral Rudé právo," líčí zvraty v otcově osudu syn Pavel, který byl už tehdy tři roky na světě.

Tatínek se totiž v roce 1941 oženil s Blaženou Sklenářovou, dcerou třebíčského klempíře, kterou poznal při církevních akcích, a mezi léty 1942 až 1946 se jim narodily čtyři děti.

Pavel byl nejstarší, pak přišli ještě Petr, Tabita a Miriam. V roce 1953 k nim přibyla ještě sestra Damaris. Po jejím narození ale maminka těžce onemocněla progresivní polyarthritidou. V té době prakticky nevyléčitelná nemoc jí způsobovala bolestivé deformace a drasticky omezila možnost pohybu.

Rodina se mezitím přesunula v roce 1946 do Prahy, kde se Josef Vydrář stal na rok a půl generálním sekretářem Akademické Ymky. Když její činnost na konci roku 1947 zastavili, přešel Josef Vydrář na školu pro průmysl porcelánový do Karlových Varů, kde učil komerční předměty a nejspíš i modelování.

"Jako jediný z učitelského sboru tam odmítl vstoupit do KSČ," vzpomíná syn Pavel. "Vyznával totiž přesvědčení, že cíle ano, prostředky ne, čímž si získal popularitu části žáků, i když byl prý předtím týmiž žáky považován za komunistu a, aniž by to sám tušil, prý i bojkotován," přibližuje politické kotrmelce té doby Pavel Vydrář.

V roce 1950 se stal ředitelem "porcelánové" školy pohledný, sympatický, sebevědomý a energický mladík Jiří Kemr. "Vystupoval suverénně jako umělec, ale podle mého tatínka, jehož celoživotním koníčkem se stalo výtvarno, byl Kemr umělecky impotentní," tvrdí Pavel Vydrář.

"Prý jen dovedl dobře postihnout uměleckou kvalitu, podle potřeby si ji přivlastnit a obchodně až geniálně využít. Navíc si zvykl zesměšňovat jednoho z kolegů. To mého otce vyprovokovalo k vystoupení na mimořádné konferenci sboru za účasti zástupce okresní odborové rady, kde otec pranýřoval ředitelovo velkorysé soukromé podnikání, do něhož zapojil žáky i školní dílny," líčí praktiky padesátých let Pavel Vydrář, jehož otce při následném "odborářském soudu" přeložili na třebíčskou ekonomickou školu.

Rozvraceč jednoty profesorského sboru

Tamější ředitel však dostal z Karlových Varů o Josefu Vydrářovi posudek jako o "rozvraceči jednoty profesorského sboru", takže ho vrátil do Karlových Varů, kde Josef Vydrář z milosti úřadů dostal místo učitele na základní škole v Chodově u Karlových Varů.

Ředitele Kemra pak odsoudili za podvody s pokusnými vázami odsunutých německých odborníků, jejichž sklad koupil Kemr jako zmetky, a vázy pak jako svoje dílo prodával ministerstvu po 30 tisících korunách. Trest si měl Kemr odsloužit v Jáchymovských dolech, ale už v roce 1953 byl propuštěn.

K dvoucifernému trestu ho odsoudili za podvodné podnikání znovu v roce 1963, ale už od roku 1965 vyráběl v Kunštátě "světoznámou" kunštátskou keramiku, což mu vydrželo až do roku 1986.

"Zemřel v roce 1993, několik dní před smrtí mého otce," uzavírá příběh člověka, jehož osud se několikrát protínal s otcovým, Pavel Vydrář.

To Josef Vydrář se na rozdíl od Kemra žádné rehabilitace nedočkal. "Naopak. Když po ateistické přednášce vedoucího školského odboru ONV na otázku, zda ještě někdo z přítomných po jeho argumentech věří v Boha, zvedl nesměle ruku, dostal od jinak slušného ředitele školy naléhavé doporučení, ať dobrovolně odejde ze školy, nebo že bude poslán do dolů," pokračuje v líčení otcových srážek s režimem syn Pavel.

"Po roce otcovy práce v porcelánce Bohemia uznalo ministerstvo školství omyly okresních orgánů a poslalo ho zase učit na střední ekonomickou školu v Jihlavském kraj, kde však nemělo pravomoc určit konkrétní školu. A pro Třebíč, kde měli rodiče manželky domek, stále ještě platil kádrový posudek ředitele Kemra, jakkoliv mezitím odsouzeného za trestný čin. A tak tatínek dojížděl z Třebíče denně nejdřív do Jihlavy a pak ještě deset let do Velkého Meziříčí," přibližuje další otcova léta Pavel Vydrář.

Na jaře 1959 se cesty Josefa Vydráře a Jiřího Kemra, který tehdy působil v Brně jako funkcionář Svazu výtvarných umělců, opět neblaze setkaly. Vydrářovo svědectví o Kemrových praktikách na karlovarské škole způsobilo, že "jako náhodou" dostal Josef Vydrář na konci školního roku výpověď ze školské služby "z důvodů ideologických, zejména náboženských".

Odvolání na ministerstvo bylo v té době ještě úspěšné a propouštěcí dekret zde zrušili pro porušení tehdy ještě platné Ústavy 9. května.

Za rok však dostal Josef Vydrář pro jistotu výpověď "pro nadbytek pracovních sil". Takže ho vyhodili a dál musel dojíždět do nově založeného Melioračního družstva ve Velkém Meziříčí, kde pracoval jako účetní.

Klub angažovaných nestraníků

V roce 1963 došla na ÚV KSČ za svého muže orodovat jeho invalidní manželka, takže nakonec, i když odmítl slíbit, že "s tím náboženstvím přestane", ho přijali na uvolněné místo na ekonomické škole v Třebíči.

V roce 1968 zde však spoluzaložil Klub angažovaných nestraníků a v době srpnové invaze byl nadto právě na návštěvě v Anglii u svého bratra, bývalého příslušníka britského Královského letectva za druhé světové války. Takže tam pak nějakou dobu "nelegálně" zůstal, protože se bál nejhoršího: odsunu na Dálný východ.

Jenomže nemocná manželka za ním odmítla emigrovat a ředitel školy ho ujistil, že s ním na škole počítá, takže se Josef Vydrář v roce 1973 vrátil do Československa. "Ani ne do roka po návratu ho ředitel ze školy vyhodil a vyhrožoval mu špionážním procesem," dokresluje normalizační posun Pavel Vydrář.

"Otec pak dostal z milosti zaměstnání továrenského dělníka v Bratislavě, takže se odsunu alespoň na blízký východ nakonec nevyhnul," vzpomíná syn Pavel, který tehdy tatínka doma v Třebíči vídal jen při víkendových návratech ze Slovenska, kde si však teto pán v letech ještě na stará kolena udělal svářečskou kvalifikaci.

Nárok na důchod získal až v roce 1979

Do Bratislavy dojížděl Josef Vydrář až do roku 1979, kdy konečně získal nárok na důchod. Roky strávené v Anglii si musel totiž nadpracovat. O nemocnou maminku se tehdy starala hlavně nejmladší dcera Damaris. V roce 1974 však Blažena Vydrářová ve svých 61 letech zemřela na selhání ledvin způsobené dlouhodobým užíváním léků.

Josef Vydrář, známý brněnský chartista (foto z 80.let)

Po podpisu Charty 77 se Josef Vydrář stal, už coby důchodce, jakýmsi chartistickým poutníkem, který roznášel samizdaty a zprostředkovával informace mezi chartisty po celé republice včetně Slovenska.

"Jeho neklid z osamělosti, která skončila až v půlce 80. let, kdy se znovu oženil, jej nutil k častému cestování a návštěvám," doplňuje další vzpomínky Pavel Vydrář. "Tatínek si tak získal řadu dobrých přátel i úctu přátel dřívějších, ale jeho návštěvy někdy také budily děs, zejména u manželek navštěvovaných a především na Slovensku. Tam totiž zpravidla po jeho návštěvě přišla Státní bezpečnost s výslechy a někdy i prohlídkami bytu. Sám otec si na výslechy, odposlechy a prohlídky bytu v Třebíči zvykl. Zážitkem, na který zvlášť vzpomínal, bylo v roce 1983 jeho bratislavské zadržení na osmačtyřicet hodin včetně osobní prohlídky, při které ho postupně svlékli do naha," vybavuje si otcovo vyprávění Pavel Vydrář.

Josef Vydrář se synem Pavlem měsíc před svou smrtí v prosinci 1992 

Josef Vydrář se pilně a s pečlivou tematickou přípravou účastnil též diskusí v M-klubu u profesorky Komárkové, jejímž byl věrným a uznávaným ctitelem.

Otce zklamaly volby, syna policie

V průběhu listopadové revoluce byl chartista Josef Vydrář přes rostoucí zdravotní problémy nadšeným propagátorem nových poměrů. Řečnil, přednášel nebo diskutoval na různých shromážděních a akcích v Tachově, kam se mezitím přestěhoval.

Když se blížily první demokratické volby, opět se živě zapojil do dění. Prosazoval totiž většinový princip voleb - na rozdíl od principu poměrného zastoupení.

"Chtěl, aby za plnění politických slibů ručili lidé, ne partaje. A že se to nepodařilo prosadit, ho také zklamalo," přináší syn Pavel Vydrář svědectví o tatínkovi, který zemřel na následky ischemické choroby srdeční 10. ledna 1993 v necelých osmdesáti letech.

To už se Pavel Vydrář nechal kamarády z disentu Jiřím Müllerem a Vladimírem Turkem přesvědčit k přechodu ze své profese na Povodí Moravy, kterou dobře znal a rozuměl jí, do profese naprosto neznámé a dříve mu z hloubi duše protivné.

Přešel totiž do nástupce bývalé Státní bezpečnosti, tehdy nazývaného Úřad na ochranu demokracie. "Jediným ospravedlněním pro mě byl slogan typu »kdy jindy než teď, kdo jiný než my«, ale něco podobného si asi po únoru 1948 říkali i mladí komunisté," vidí svou činnost u polistopadových tajných služeb skepticky Pavel Vydrář, kterému však v té době bylo už 48 let a nejen to prý znamenalo důvod k silným vnitřním pochybnostem.

"V té době začala probíhat privatizace, také podivným způsobem. My jsme považovali za nebezpečné, aby se původní komunistické manažerské struktury zmocňovaly vlastnictví jimi vedených podniků, ale dnes vidím své tamní působení spíše jako sérii zklamání," dodává Pavel Vydrář, že si s touto vrstvou nakonec příliš poradit nedokázali.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Miroslav Grebeníček před posledním rozloučením s komunistickým europoslancem...
Do Sněmovny se dostal i komunista Grebeníček. Poslancem je už 23 let

Také letos poslali voliči do Poslanecké sněmovny bývalého předsedu KSČM Miroslava Grebeníčka. Ten je poslancem se čtyřletou přestávkou od roku 1990....  celý článek

Autobus s dětmi uvízl na přejezdu
Potvrzeno. Řidič, který s dětmi uvízl pod závorou, trestný čin nespáchal

Řidič autobusu plného dětí, který uvízl na železničním přejezdu ve Skalici nad Svitavou, podle brněnského krajského soudu nespáchal trestný čin. Soud tak...  celý článek

Ženské uskupení Užaslé umístilo na sochu T. G. Masaryka před brněnskou...
Padnu, oznamoval po volbách pletený vzkaz na Masarykově soše v Brně

Loni žasnul, tentokrát se T. G. Masaryk po víkendových parlamentních volbách chystal padnout. Takový vzkaz visel od pondělního rána na soše prvního prezidenta...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.