Pavel Vydrář

Pavel Vydrář | foto: MF DNES

Disident Pavel Vydrář řešil Brněnské fórum i kauzu Lehkých topných olejů

  • 0
DISIDENTI JIŽNÍ MORAVY - Jeden z hlavních iniciátorů předlistopadového Brněnského fóra, viditelného předobrazu fóra Občanského, a potom vysoce postavený polistopadový člen Bezpečnostní informační služby i policie Pavel Vydrář je synem brněnského chartisty Josefa Vydráře.

Jeho příběh MF DNES v seriálu o disidentech jižní Moravy 15 už přinesla - čtěte Disident Josef Vydrář uznával heslo: komunistické cíle ano, prostředky ne - ZDE.

disidenti jižní moravy

Ke dvacátému výročí listopadu 1989 připravila brněnská redakce MF DNES unikátní seriál o disidentech jižní Moravy.

Jana SoukupováČtěte seriál od bývalé brněnské disidentky a nyní redaktorky MF DNES Jany Soukupové.

"Možná i díky tátovi jsem neměl chuť žít stádně, mlčet ke lži či k nerozumnému nakládání se společenskými prostředky a snažil jsem se zachovat si sebeúctu i ve vyostřených situacích," uvažuje Pavel Vydrář.

Narodil se 31. října 1942 v Brně, ale protože otce režim urputně pronásledoval a vyhazoval z práce, rodina se stále stěhovala. Do školy začal Pavel Vydrář chodit v roce 1948 v Karlových Varech, do třetí třídy nastoupil v Chodově u Karlových Varů, do sedmé třídy pak v Třebíči, kde už jeho původní rodina vydržela.

"Pro rodinu velmi podstatné se ukázalo být mámino onemocnění progresivní polyartritidou po narození mé nejmladší sestry Damaris," vzpomíná nejstarší z pěti sourozenců Pavel Vydrář.

Josef Vydrář se synem Pavlem a vnučkou Radkou na oslavě 70. narozenin v roce 1983Josef Vydrář se synem Pavlem a vnučkou Radkou na oslavě 70. narozenin v roce 1983

"Co mne pak také velmi citlivě zasáhlo, bylo zrušení Junáka a jeho náhrada Pionýrem," vybavuje si Pavel Vydrář dobrodružnou atmosféru, zajímavé hry v přírodě a chlapecké přátelství ve skautu.

"V Pionýru se pak schůzky konaly ve třídě a na nich jsme museli s holkama tancovat za doprovodu písně Nikde botky něnašol a v družině charašó," líčí Pavel Vydrář, který tedy s kamarády raději zakládal kluby Rychlých šípů podle Jaroslava Foglara, na půdě si budovali klubovny a s přibývajícími roky se vrhli na fotbal, na "války" mezi Rusy a Němci, což mělo v pohraničí docela pikantním rys, protože si s nimi hrála i děcka neodsunutých Němců.

Neměl studovat

První podstatnější střet s politickou realitou "jako syn svého otce" zažil Pavel Vydrář v posledním ročníku jedenáctiletky v Třebíči.

Paní z uličního výboru mi řekla, že už se na to nemohla dívat, a seřvala ostatní, když mi do posudku pořád psali, že chodím do kostela.

"Představoval jsem si, že se po ní přihlásím ke studiu jazyků. Ale třídní profesor mi řekl, ať s tím vůbec nepočítám a orientuji se na nějaký technický obor," vybavuje si svůj šok tehdejší student, který se tedy přihlásil na slaboproudou elektrotechniku do Pardubic, odkud mu tři dny před přijímacími zkouškami přišlo oznámení, že na ně nemá jezdit.

Josef Vydrář se synem Pavlem měsíc před svou smrtí v prosinci 1992

Nebyl k nim ani připuštěn, samozřejmě kvůli špatnému posudku. "Sice jsem zatím vůči režimu žádné hříchy nespáchal, ale pak jsem v duchu myšlení perzekvovaných komunistů z padesátých let připustil, že možná nějaké hříchy mám, přinejmenším ve svém nedělnickém původu, a přihlásil jsem se na letní krajskou brigádu mládeže při stavbě továrny na dřevotřískové desky v Jihlavě," vybavuje si Pavel Vydrář, jak si "šel vytvářet dělnický původ", což později rozšířil o činnost pomocného dělníka ve skladu UP závodů v Třebíči.

Ani další rok ho nepřijali jak na brněnskou filozofickou, tak ani na fakultu ekonomickou. Pak už zbývala jedině "stavárna", takže se padesát kilo těžký "proletář" rozhodl, že zvýší své šance ke přijetí coby dělník Melioračního družstva ve Velkém Meziříčí.

"Mistr mne posílal na nemožné práce, kdy jsem si při hrozné dřině vydělával 18 haléřů za den. Až pak si mě z milosti vzal sobě k ruce," vybavuje si Pavel Vydrář, který pak v kurzu melioračních mistrů získal i svou první odbornou kvalifikaci a prakticky se tam naučil víc než později na stavební fakultě, kam ho konečně přijali.

"Pro své přijetí mám tři vysvětlení: táta požádal o pomoc profesora Vágnera, který tam učil chemii, paní z uličního výboru mi řekla, že už se na to nemohla dívat, a seřvala ostatní, když mi do posudku pořád psali, že chodím do kostela, a proto nemám předpoklady ke studiu na vysoké škole, takže tentokrát to už nenapsali, anebo pomohlo, že už jsem měl dělnický původ," popisuje tehdejší praktiky Pavel Vydrář.

"Studií jsem si pak vážil, neflákal je a studoval jsem bez problémů. Pohodu mi narušila jenom má vlastní klukovina, když jsem vrátnému na Kraví hoře, kde jsme bydleli na kolejích v dřevěných barácích po německé armádě, ukázal místo průkazky stravenku, ten to poznal a označil mé počínání za urážku dělnické třídy," vybavuje si nepřátelství personálu kolejí k "inkoustům" tehdejší student.

"Kdyby to bylo jen na mně, asi by mě ze školy vyhodili, tak studené obličeje, jako před tou děkanskou komisí, jsem ještě neviděl. Zachránil mě táta, který tam byl za mě pokorně prosit. Ale to jsem se dozvěděl, až mi po listopadu 1989 vydali kádrové materiály," dodává Pavel Vydrář, který si na jaře 1964 vzal svou spolužačku Jaroslavu Pavlů.

Toho roku se jim pak narodila dcera Radka a na podzim roku 1967 společně promovali.

Manželé se pak sešli i na Ředitelství vodních toků, Správě povodí Moravy (později Povodí Moravy). Proti postupnému lámáním charakterů za normalizace se Pavel Vydrář spojil se svým kolegou Václavem Čermákem.

Pavel Vydrář a Václav Čermák spoluiniciovali vznik Brněnského fóraPavel Vydrář a Václav Čermák spoluiniciovali vznik Brněnského fóra

"Objevil jsem v něm člověka s velice podobným systémem hodnot. Při prosazování hospodárnosti jsme se dostávali do situací, kdy naše vystupování začalo být označováno za odpor režimu," vzpomíná Pavel Vydrář, kterému odejmuli oprávnění pracovat s tajnými materiály a hrozili vyhazovem.

"Pak jsem nešel k volbám a vyhodil ze svého bytu členy volební komise, kteří mě přišli k volbám osobně pozvat, takže hrozilo, že se má dcera, jedničkářka, nedostane na gymnázium," popisuje další boj o vlastní rovnou páteř Pavel Vydrář, který až po listopadu 1989 našel ve svých kádrových materiálech připravený propouštěcí dopis.

Pavel Vydrář a Václav Čermák spoluiniciovali vznik Brněnského fóra

"Nepropustili mě, jen mne platově drželi na úrovni průmyslováka. O platovou třídu jsem se soudil, ale paní soudkyně slovy soudruha prokurátora zdůvodnila, že nemohu mít stejnou platovou třídu jako můj vedoucí skupiny," vzpomíná na další boj s režimem Pavel Vydrář, jehož dceru odmítli i pozvat k přijímačkám na gymnázium.

Pod peticí proti stavbě Pražské radiály se v srpnu 1988 i díky Evě Trúdě Vidlařové z Divadla na provázku sešlo 999 podpisů.

"Tehdy však spolupracovnice mé ženy, sekretářka ředitele na krajském národním výboře, prohlásila, že kvůli blbému tátovi přece nemůžeme trestat dceru, a díky její protekci pak Radku na gymnázium přijali," vzpomíná Pavel Vydrář, kterého v roce 1979 otec Josef přivedl i s Václavem Čermákem do neoficiálního diskusního M-klubu k profesorce Boženě Komárkové mezi tamní chartisty, kteří tehdy už skoro čtyřicetileté "mladíky" přátelsky přijali coby určitou část mladší generace techniků.

"Ocitli jsme se na dohled od kriminálu, což paradoxně vedlo k většímu pocitu svobody než dřívější opatrnost. Když jsme ale chtěli podepsat Chartu 77, už nám to naši přátelé z M-klubu přímo zakazovali," vybavuje si Pavel Vydrář naivní představu přátel, že by tím ohrozili neutrální útočiště v "nechartistických" bytech.

"Po listopadu 1989 jsme ovšem zjistili, že mezi námi byli tři agenti Státní bezpečnosti," přidává Pavel Vydrář hořkou pointu.

S Vaškem Čermákem však podepisovali různé výzvy, dopisy přátelům ve vězení, za jejichž osvobození drželi řetězové hladovky, a v říjnu 1998 mezi prvními i manifest Hnutí za občanskou společnost (HOS), po němž přišel první výslech na StB, v němž Pavel Vydrář i sám před sebou obstál.

Pražská radiála

Nejpodstatnější politicko-odborná akce dvojice Vydrář-Čermák však přišla v podobě občanské iniciativy proti výstavbě Pražské radiály. Silniční přivaděč od dálnice D1 ke vnitřnímu městskému okruhu za výstavištěm v Brně-Pisárkách měl být totiž původně veden po pravém břehu Svratky po dnešní ulici Veslařské, i když na druhém břehu už silnice byla a stačilo ji pouze rozšířit.

Pod peticí proti této stavbě se v srpnu 1988 i díky Evě Trúdě Vidlařové z Divadla na provázku sešlo 999 podpisů. S pomocí Československého svazu ochránců přírody v Kamenné kolonii vedené Vladimírem Matouškem se celá věc propojila i s disidenty, na základě čehož vznikla jinde v republice nevídaná předlistopadová akce - Brněnské fórum.

Už v říjnu roku 1989 byla Čermákem a Vydrářem navržená varianta vedení silnice oficiálně vybrána jako nejvýhodnější a původní označena za nejhorší.

Řešil kauzu Lehkých topných olejů. Poctivě, bez výsledku

Pavel VydrářČinnost Pavla Vydráře v rámci polooficiálního Brněnského fóra pro něj po listopadu 1989 znamenala odrazový můstek v politickém angažmá. Na jaře 1990 ho kooptovali do pléna Národního výboru města Brna a jeho "spolubojovník" proti Pražské radiále Václav Čermák se stal náměstkem primátora.

"Rozjeli jsme tehdy řadu aktivit, ale zdaleka ne všechny skončily úspěchem. Pro některé musí totiž být příznivá doba i v demokracii," domnívá se Václav Vydrář, který se pak nechal přesvědčit k přechodu do profese naprosto neznámé a dříve mu z hloubi duše protivné.

Jako 48letý "mladík" nastoupil s velkými vnitřními pochybami do bývalé StB, tedy do Úřadu na ochranu demokracie. "Tehdy začala probíhat privatizace, a to i velmi podivně. My jsme sice chtěli zabránit, aby státní, obecní a družstevní majetek přešel do rukou těch, kdo ho k získáni moci nad lidmi využívali už dřív, tedy komunistických struktur," vzpomíná Pavel Vydrář.

"Už na radnici jsme se dostali k případům, kdy si dosavadní, většinou komunisty dosazení manažeři tyto podniky různými právními triky, jež umožňovala prováděcí vyhláška k tehdejšímu hospodářskému zákoníku, převáděli do vlastnictví družstev, která sami zakládali, a následně jejich majetek nepřiměřeně levně nakupovali. To byly třeba případy velkých brněnských hotelů," neskrývá své zklamání z práce, která ho stála mnoho sil a nakonec i zdraví Pavel Vydrář.

Pak vypukla kauza Lehké topné oleje, v jejímž rámci zmiňuje redaktorka Jana Lorencová, která se jí věnovala mediálně, jméno vyšetřovatele Pavla Vydráře jako jednoho z velmi mála poctivých.

"Na to, že se nezdaněná nafta lifrovala pod jiným názvem přímo z rafinerie do tuzemska ještě v letech 1997 až 2000, jsme přišli v týmu," říká k tomu Pavel Vydrář.

"Dělalo se to z Korama Kolín a měli jsme doloženo krácení daní za asi miliardu korun. Naše rozpracování případu jako jediné moji nadřízení po ukončení aspoň slovně ocenili a slíbili, že je dokončí z Policejního prezidia. Ale houby, rozsekali je na případy jednotlivých dopravců a rozdělili na kraje a okresy, kde to bez souvislostí, které jsme k tomu dokumentovali, muselo vyšumět," povzdechne si bývalý vyšetřovatel, který ve svých třiašedesáti letech odešel v září 2005 s podlomeným zdravím do důchodu.

Dnes má radost hlavně ze své dcery a vnučky.