A tak, chceme-li si s pravou předvánoční pokorou připomenout nějaké skutečně chudičké divadlo, které by nám vykreslilo komfort, v němž se kdysi narodil malý Ježíšek, těžko najdeme v Brně lepšího adepta nežli léta letoucí bídu s nouzí troucí Divadlo v 7 a půl.
Principál tohoto nezařaditelného souboru Matěj T. Růžička je sám též poněkud nezařaditelný. A může-li se jeho protějšek z Městského divadla Brno, ředitel Stanislav Moša, pochlubit ekonomicky skvěle klapajícím chodem svého MDB (který korunoval novou Hudební scénou, jedinou po roce 1990 zgruntu postavenou divadelní budovou v České republice), pak je nutné říct, že ředitel Sedmapůlky je ve všem všudy jeho pravým opakem.
Coby dokonalý prototyp "zlobivého dítka" brněnské kultury totiž s místními politiky příliš vycházet neumí, komerci dělat nemíní (a možná také neumí), chodník slávy či blýskavou výpravu si dovolit nemůže. I když jeho divadlo za ta léta dosáhlo na slušný kritický i divácký ohlas, v posledku je vlastně rád, když má pro svou práci jakoukoliv střechu nad hlavou.
Studený odchov
Po všech možných divokých přesunech a ještě snad divočejších ekonomických potížích, které si podle nynějšího kulturního náměstka brněnského magistrátu Daniela Rychnovského "divadlo samo zavinilo svým nestandardním chováním", po takřka dvouleté nečinnosti uvedli "sedmapůlníci" na sklonku letošního podzimu novou hru Svíce dohořívají od Sándora Máraie.
Hráli ji ve svém novém sídle: v bývalé závodní knihovně zaniklé továrny Zbrojovka v Zábrdovicích, a to za podmínek věru velmi základních (dosud divadlo řeší například vytápění zdejších prostor, jež se v těchto měsících jeví minimálně "divácky" nezbytné).
Popravdě - ať už se divadlo chovalo ekonomicky jakkoliv nestandardně, tvrdá čísla z městského rozpočtu říkají, že s podobnou státní podporou, jakou dostávala Sedmapůlka, se divadlo skutečně "na rovinu" provozovat nedá.
Zatímco do Národního divadla Brno šlo letos z městského rozpočtu 269 milionů (z toho jen Tajemství Zlatého Draka spolklo čtyři miliony korun), slušně vydělávající Městské divadlo Brno dostalo 223 milionů korun, Centrum experimentálního divadla 42 milionů korun a loutková Radost 22 milionů, na stovky dalších kulturních žádostí (včetně Sedmapůlky) vyčlenilo město pouhých třináct milionů korun.
"Jediným regulátorem kulturní politiky města by měla být kritika," pronesl již zmíněný náměstek Daniel Rychnovský u kulatého stolu o brněnské koncepci kultury a divadla, kterou 2. prosince uspořádal Spolek Kultura & Management a studenti kabinetu divadelních studií při semináři estetiky brněnské filozofické fakulty.
A ihned tam také navrhl, aby přítomní studenti divadelní vědy založili webovou stránku s kritickými články o brněnských divadlech, které by magistrátním úředníkům pomohly v orientaci, jak které divadlo hraje.
A tak mám pro tyto případné webovky první příspěvek: v uměleckých a provozních podmínkách brněnských divadel panuje do očí bijící nerovnost, která s úrovní jejich tvorby nemá pranic společného.
