"Když mi trochu přerůstají přes hlavu, John začne vzpomínat a připomíná, že před dvaceti lety bylo všechno jinak. A že jsme tenkrát vůbec netušili, že budeme mít v Česku hotel, večer sedět u krbu, dívat se do ohně apopíjet přitom dobré moravské víno. A je to pravda. Kdyby nebyl listopad '89, seděla bych asi někde v zahraničí v kanceláři," přiznává Daniela Wornellová.
Ve dnech, kdy se na náměstích cinkalo klíči, žili ještě v Německu. "Pracovala jsem v restauraci a John tam chodil na večeře. Byla jsem právě v rozvodovém řízení a o nějakém dalším muži jsem nechtěla ani slyšet. Ale pak jsem se zamilovala a v pětaosmdesátém jsme se v Anglii vzali," vzpomíná Wornellová.
Sama pochází z Moravy a do Německa odešla i kvůli tomu, že se jí doma nelíbilo. "V osmašedesátém jsem byla na rok v Anglii, a když jsem se vrátila, musela jsem se pravidelně hlásit na policii, na tři roky mi vzali pas a nemohla jsem dlouho najít práci. Nevím jak, ale všude, kde jsem se ucházela o místo, věděli, že jsem byla venku. Nebyla jsem žádný disident, jen jsem chtěla odtud odejít, protože jsem měla pocit, že mi tady ukřivdili. Měla jsem však pro to i osobní důvody," přiznává.
K tomu, aby se po listopadu vrátila, ji přesvědčil její anglický manžel. "Když byla sametová revoluce, brala jsem si odpoledne z práce volno a sledovala živé vysílání z Prahy. Kolikrát jsem u toho i brečela, bylo to hodně emotivní. A tam venku možná ještě více, protože se vám tam stýská. A kdo říká, že ne, tak nemluví pravdu," říká.
Přiznala však také, že ani v těch chvílích na návrat ještě nemyslela. "John však říkal, že bych své zemi měla vrátit to, co jsem se venku naučila. A také kvůli mým starým rodičům," dodává.
"Ten dům má duši"
Dům na drnholeckém náměstí koupili v jednadevadesátém. "Známí nám posílali fotografie různých objektů na prodej, ale dlouho se nám nic nelíbilo, byly to takové nevzhledné socialistické panelové stavby. Když se ale John postavil před tento dům, řekl, že má duši a že ten koupíme. Zdálo se nám také výhodné, že je nedaleko Mikulova a kousek odtud je Rakousko," říká Daniela Wornellová.
Dům ovšem tehdy vypadal zbědovaně. Aby ho mohli zrekonstruovat, dost se zadlužili a zažili pak v určitém období kvůli velkým dluhům i dost krušné časy.
V hotelu to však není znát, dýchá zněj anglický klid a tuto atmosféru ještě podtrhuje to, že se u stolků v baru občas mluví anglicky.
"Velmi často nás navštěvují Johnovi známí z Anglie a díky nim je hotel vyzdobený tolika starými předměty," říká Daniela Wornellová.
Lidé z Drhnolce na večeři do hotelu chodí zřídka, jen když něco slaví nebo mají hosty. "Ale povídají o nás známým a myslím, že si zvykli, že v moravské vesnici je anglický hotel," směje se.
