Sbírku vydal Československý spisovatel roku 1953, kdy bylo autorovi čtyřiadvacet let. O tři roky dřív, kdy už některé z básniček jeho první sbírky vznikaly, udal údajně mladý stalinista Kundera podle záznamů komunistické SNB Miroslava Dvořáčka, který si pak odseděl čtrnáct let v kriminále.
Mladý Brňan Kundera se narodil v královopolském "bledošedě omítnutém vilovém domě", kam za ním do měšťácké idylky jeho dětství a zrání okouzleně docházel přítel z tehdejších let, spisovatel Vojtěch Jestřáb, jenž ve své knize Hmatat až k nahotě (Doplněk, Brno 2000) vzpomíná i na to, jaká "enkláva klidu objímala mládí Milana Kundery, klidu vily se zahradou a klidu nitra jeho otce, člověka vzácně vyváženého, pracovitého a ukotveného v řádu".
Jestřábova kniha přináší vůbec jedno z nejautentičtějších svědectví o tom, jaký člověk byl Milan Kundera v době, kdy údajně 14. března 1950 přišel na stanici SNB, aby zde udal Miroslava Dvořáčka, takže – jak dále uvádí dokument zveřejněný Ústavem pro studium totalitních režimů – "na základě tohoto zjištění zůstali orgánové ve studentské koleji střežit v pokoji" na kolejích, dokud se tam jmenovaný Dvořáček nedostavil, aby byl následně zatčen, obviněn ze zběhnutí, vyzvědačství a velezrady a odsouzen na dvaadvacet let.
"Vysokého, urostlého, ve tváři nemálo krásného mladého muže, jemuž hrálo na rtech cosi roztomile rošťáckého", tedy Milana Kunderu, seznámil s Jestřábem tehdejší organizátor brněnského uměleckého života Adolf Kroupa.
"Strašlivě se mi od prvního setkání zamlouval svým ironickým (přitom laskavým) viděním věcí," vzpomíná dál Jestřáb, "svým způsobem vyjadřování jakoby ustavičně nasvíceným světlem humoru, sarkasmu, grotesky a rovněž recese (ale nikdy levné recese, ta mu byla naopak vždycky protivná)."
Únorová past
Ale vraťme se znovu k očividně mnoha talenty obdařenému mladému autorovi.
"Na dno lidí potápí se / básník potapěč. / Jenom tam, jen tam si najde / do bitev svůj meč. // Který básník jenom z páry / slov si kuje meč, / jeho báseň nevydrží / ani první seč."
Kdyby to nebyla jasná a nevyvratitelná pravda, těžko uvěříme, že tyto hloupoučké veršíky mohl napsat tvůrce geniálního románu Žert (1967) a světově proslulých dalších prací, z nichž český čtenář zatím nezná poslední tři romány, jejichž překladu z francouzštiny do rodného jazyka se autor (žijící od roku 1975 ve Francii) usilovně brání.
Zřejmě právě v onom neuvěřitelném, leč cíleném zadupání jiskřivého talentu "pro dobro věci" se skrývá i jádro mediálně propíraného mravního "selhání práskače Kundery", které nyní, tedy o padesát osm let později, hodnotíme ve zcela jiném ovzduší a se zcela jinými zkušenostmi.
"Skutečně neuvěřitelná se zdá být dnes ta past, do které jsme cizí i vlastní vinou spadli v únoru 1948," vzpomíná ve své knize Kunderův kamarád Jestřáb, "velkou část národa omámil rajský plyn politické lehkomyslnosti a naivity (ne poprvé a ne naposled). Zvlášť silně bohužel omámil takzvanou uměleckou frontu, která v drtivé většině patřila od konce války k radikální levici. Bylo tomu tak nejen u nás, tento trend byl světový. A není se čemu divit po zkušenostech národů s hospodářskými krizemi a krvavými agresemi pravice dychtící po impériích."
Strana by nás vydávila, řekl Jestřáb
"Podivní jste, vy komunisté... / Za štěstí lidí budoucích / svůj vlastní život dáte. / Za štěstí, které možná zbloudí / a cestu k lidem nikdy nenajde... Za takové mince / nad stín stínu tenší / prodali byste katovi / svůj život jediný a nejkrásnější? / Vy kupci přeludů! / Vy bláhoví!... Podivní jste, vy komunisté... / Podobáte se rybáři, jenž uzřel / v daleké mlze pannu lunu / a do hluboké vody za ní / vyběhl omámeně z člunu," znějí paradoxně jasnozřivě Kunderovy verše z jeho poémy Poslední máj (1955), kde těmito slovy zkouší ovšem komisař gestapa Böhm přesvědčit Julia Fučíka, aby zradil své přesvědčení.
"Oba dva jsme byli marxisté stejného rodu," svědčí o svém příteli (v roce 2003 bohužel zesnulý) pamětník Jestřáb, "to jest takoví, které by matka strana okamžitě vydávila ze svého velrybího chřtánu, znát jen z padesáti procent jejich skutečné názory. Já, v podstatě jakýsi dialektický spiritualista, Kundera nejspíš zase dialektický agnostik. Lenina jsme vnímali jako problém, Stalina jako pohromu. Všemu tomu by slušel nejspíš název trockismus prolezlý Sartrem, Camusem, Heideggerem a u mě navíc Jaspersem."
Prosincem 1949 je datována báseň Vánoční vyznání z Kunderovy sbírky Člověk zahrada širá. Pocházejí z ní ovšem jak verše "Tak to se mnou cloumá: / Doma! / Jen kruš mne, stesku, kruš... / Soudruzi moji, já bez vás, / já bez vás nikdy už!", tak zcela jinak znějící sloka "Tak to mnou cloumá: / Doma! / úpěnlivě to slovo zní! / Ach, veď mne za našima, / hvězdo vánoční!"
Zdá se, že Milan Kundera byl v čase svého jinošství hlavně hodným synem, kterému se dostalo pečlivého vychování i duchovního vedení milujících rodičů. Svědčí pro to i Jestřábův popis Kunderova mládeneckého pokoje v prvním patře tiché vilky ležící tehdy ještě čelem proti volným polím Králova Pole.
"Byla to příjemná světlá místnost," vzpomíná zdejší pravidelný návštěvník i na kakao s koláčem, které jim nosívala Kunderova maminka, "s nejnutnějším, jednoduše vkusným nábytkem, mnoha knihami, něco málo obrazy a okny do zahrady: pohled do korun stromů, na hřebeny dvou tří střech, dokola ticho, daleko široko žádná tramvaj, auto projelo tehdy po oné ulici tak jednou za čtvrt hodiny."
Chlapci z podobně idylického prostředí často cítí jednak pocit dluhu vůči vrstevníkům, kteří v chudobě materiální (ale bohužel i duchovní) žijí jakoby "opravdověji", což obzvlášť v poválečně levičáckých "budovatelských" dobách palčivě nutilo maminčiny hodné chlapce, aby se "nerozezněla má polnice až týden po boji".
A ty hodně inteligentní, k nimž Kundera patřil, na druhé straně dovedlo i ke zvláštnímu druhu ironie a skepse, o čemž opět píše Vojtěch Jestřáb: "Přímo bratrsky nás spojoval smysl pro legraci, ironii, grotesku, schopnost vidět život jako masopustní mumraj a karneval. Ať se tam venku odehrávaly sebevětší ničemnosti a pitomosti, ať z nich sákla do duší sebeodpornější plíseň depresí a frustrací, uvnitř našich setkání jsme si s Milanem utvářeli světy plné smíchu (a rovněž posměšků a úšklebků)."
Což Jestřáb dokresluje parodickými výstupy, v nichž Kundera (prý neodolatelně) napodoboval v Brně žijícího a s Kunderou úzce se přátelícího barda Vítězslava Nezvala, například při jeho návštěvě Sixtinské kaple, kde básník trpící hypertrofií prostaty nemohl najít WC:
"Já jsem se vychcal v Sixtinské kapli, Milánku – jsem jediný básník, který se tam vychcal, já jsem tam nechtěl chcát, ale musel jsem."
Kundera nebyl Kohout
"Jakýsi klerikální adept kritiky o Kunderovi po sametové revoluci napsal, že byl v padesátých letech bujarý a smyslný svazák, který tančí a jásá," hájí znovu svého přítele Jestřáb.
"Jaký nesmysl plést si tehdejšího Kunderu s tehdejším Pavlem Kohoutem! Dnes má patrně Kundera Kohouta nemálo v lásce. Tehdy se přímo štítil Kohoutova bujarého a kýčovitě pravověrného svazáctví... Kunderu dusil vzduch otrávený partajnickou stupiditou až do fáze tání po Stalinově smrti neméně než Seiferta nebo Hrubína. Pro seshora naordinované nadšení měl vždycky Kundera jen ironický úsměv, ne-li škleb. Na tom je ostatně postaven celý román Žert."
V době Kunderova dnes propíraného činu to sice na jeho tvorbě ještě poznat nebylo, naopak, ale z dnešního pohledu čas, kdy napsal své nejlepší věci, ležel už za rohem.
Dobově poplatnou hru Majitelé klíčů, za kterou dostal v roce 1963 státní cenu, předcházela v roce 1957 už daleko "lidštěji" znějící básnická sbírka Monology, v níž například voják Urban nebojuje za socialistickou vlast proti zlým imperialistům, ale spáchá sebevraždu poté, co se dozví, že je mu jeho žena nevěrná:
"Zastaví se. Pak pušku zvedá / a dívá se jí do hlavně. / Jak by v té hlavni cosi hledal, / co nikde jinde nenajde. / Vidí v té hlavni tvář své ženy, / jak na dně studny vidí ji. / Pak zvolna, klidně, bez zachvění / pušku nabíjí. // Dnes po kasárnách ticho je. / Dnes zakázán je zpěv. / Na dlažbu dvora sypou písek / a zametají krev."
Žert a poctiví pracující
A potom – v roce 1963 – začíná vycházet jeho slavný povídkový triptych Směšných lásek, který se na lidské konání dívá úplně opačně než nadšené veršíky před šesti lety.
A geniálně je tato tendence završena čtyři roky poté výjimečným Žertem, který kritik Claude Roy ve francouzském časopise Le Nouvelle Observateur přivítal těmito slovy:
"Žert Milana Kundery má na každém řádku ten nenapodobitelný akcent pravdy, která je nahá, až je jí zima, i akcent zralosti, která je smutná, že ví, ale šťastná, že chápe... Na každé stránce této ohromující knihy je slyšet hlas hotového umělce a opravdového člověka – to je dost velké štěstí v tomto neštěstí času... Jestli čtete mnoho knih, ať je Žert první ze všech. Jestli nepřečtete letos než jednu knihu, prosím vás ze vší síly, ať je to Žert... Dopřejte si radost z jedné z těch vzácných knih, absolutně dokonalých, v nichž je vše."
Jak vidno, "jeho Francouzi Kunderovi už tehdy rozuměli", a není se co divit, že u nich po pěti letech normalizačního pronásledování v roce 1975 zůstal, naučil se dokonale jejich jazyk, v němž napsal i další knihy a eseje, z nichž některé výjimečně vyšly i u nás (svazečky Můj Janáček, Zneuznávané dědictví Cervantesovo, Kastrující stín svatého Garty a Nechovejte se tu jako doma, příteli vydalo v letech 2004 až 2006 brněnské nakladatelství Atlantis).
Jenomže Claude Roy nepřeháněl. A je možné, že i mladické selhání tvůrčí (a možná též mravní) dovedlo Milana Kunderu k napsání výjimečných, celosvětově proslulých děl.
Což bývá v našich krajích poměrně bezpečným spouštěčem honu "poctivých pracujících" na mravně pochybeného bohéma.
Vždyť estébáci, kteří přijímali hlášení a zatýkali zahraničního agenta, případně soudci a prokurátor, který pro zatčeného chtěl původně trest smrti, rozhodně nenapsali nic Žertu podobného. Nejsou tedy nijak vděčným terčem našeho spravedlivého rozhořčení.
