Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Dobrý kýčař vás může naučit víc než páni profesoři, říká malíř Mikulka

  17:13aktualizováno  17:13
Alois Mikulka, akademický malíř a spisovatel, je nezaměnitelný. Jeho rukopis i sloh poznáte, ať už vidíte kteroukoliv jeho ilustraci, sochu či obraz, ať už čtete kteroukoliv z jeho mnoha knih pro děti i hravé dospělé. Na jeho příbězích i kresbách vyrůstá už třetí dětská generace.

Akademický malíř Alois Mikulka | foto: Monika Hlaváčová, MF DNES

Vysokou školu výtvarných umění jste vystudoval v Bratislavě v ateliéru monumentální malby. Proč tam – a ne třeba v Praze?
Jednak se mi zdálo, že Bratislava je blíž k rodnému Brnu, a pak, matka byla Slovenka, takže jsem inklinoval spíš na tu stranu. Nevím, jak dnes, ale v té době se na tamní výtvarné vysoké škole nevyučovalo Umění, ale spíš poctivému řemeslu. Říkalo se: "Jakési vlohy máš, ale to, jestli z tebe bude umělec, si zkoušej, až budeš venku ze školy." Takže co jsem se naučil na brněnské Umprumce a v Bratislavě, byla docela slušná výbava pro jakýkoliv druh výtvarna. Později jsem mohl dělat od nástěnných maleb přes sochařinu, komorní malbu, keramiku, divadelní a televizní inscenace, restaurátorství, volnou grafiku a ilustrace prakticky cokoli. Když k tomu připočítáte ještě literární činnost (přes padesát autorských knih – pozn. red.), dá se říct, že jsem se v životě nenudil.

. ALOIS MIKULKA

profil

Narodil se 13. srpna v Brně. Svými obrazy, ilustracemi a sochami se zúčastnil mnoha samostatných a kolektivních výstav doma i po celém světě, napsal a ilustroval přes padesát autorských knih i mnohé od jiných autorů. Jeho dílo má jednotný charakter s jasně čitelným rukopisem, ať už jde o výtvarno či o knihy pro děti a odrostlejší čtenáře.

Jak jste po studiích začínal?
Po skončení akademie si nějaký čas člověk připadá jako pilot, který se katapultoval z hořícího letadla. Snáší se na padáku do neznáma. Nikdo vás nezná, nemáte ateliér, nikdo od vás nic nepotřebuje. Je také třeba nějaký čas, aby si člověk po akademickém školení našel svou tvář a výraz. Naštěstí jsem už i za studií dělal ilustrace a knižní obaly pro různá nakladatelství a nějak jsem si na velice skromné začátky vydělal. Nebylo to lehké, ale začínala tak většina z nás, kdo neměli bohaté rodinné zázemí.

Už vaše první výstava měla ale velký úspěch, pochází z ní veršík, který děti napsaly do návštěvní knihy: "Mikulka je šikulka." Kde to bylo?
V brněnském Domě umění, v grafickém kabinetu, v těch prostorách, kde měli později šatny herci Divadla na provázku. Domu umění tehdy řediteloval Adolf Kroupa, který to tam vedl velkolepě. Vystavoval jsem lavírované tuše, dramatické i básnivé náměty. Pár těch kousků ještě mám, a kdykoliv se mi náhodou dostanou do rukou, nechápu, že mi to tehdy někdo neotloukl o hlavu. Jakmile jsem pak už měl ateliér a začal jsem malovat obrazy, situace se vylepšila. Vydal jsem pár autorských knížek pro děti, začal jsem pracovat pro divadlo, reprodukce mých věcí se objevily v různých časopisech, pohádky v rozhlase, ilustroval jsem knihy jiných autorů... Ale hlavně jsem si vydělal, abych mohl malovat svobodně sám pro sebe a být nezávislý.

Akademický malíř Alois Mikulka

Takže jste se nikdy a ničemu nemusel přizpůsobovat? Ani za nedobrých normalizačních let?
Samozřejmě jsem taky nějaký čas nesměl vůbec vystavovat, protože přece jen mé věci v sobě skrývají nějaké sdělení a dřív či později v nich musely být nalezeny "politicky nevhodné ideje", i když jsem se nikdy politikou nezabýval. Ideje mají jepičí život. Na ty je škoda barev. Stejně ale nemám rád pojem "umělecká svoboda", kterou se spousta kumštýřů ohání, zaklíná a je ochotna uprchnout na druhý konec světa, aby tam jen našli jinou tvář nesvobody. Vždy jsme totiž otroky řemesla. A překážky nám pomáhají nacházet nádherná řešení, ke kterým bychom se normálně nikdy nepropracovali.

Co říkáte současné situaci ve výtvarném umění?
Abych pravdu řekl, moc se o současné dění nezajímám. Párkrát jsem byl pořádně zklamán. Nemohu si pomoci, ale devadesát procent toho, co se vystavuje, jsou podvody. Nahlédněte do výstavních síní. Zejí prázdnotou. Koho mohou zajímat happeningové záležitosti, nihilistické hovadiny, naturalistické fotografie? Jejich životnost trvá po dobu vernisáže a pak výstavní prostory osiří. Jednou mi řekla jedna stará hlídačka, že se tam bojí sedět celé dny takhle sama. Ani se jí nedivím. Já mám zkušenost, že když udělám výstavu, je návštěvnost velmi dobrá. Někdo přijde i několikrát a většinou odchází v dobré náladě. U mých výstav je však časté i to, že ji kritikové ignorují a nic nenapíšou, byť by i negativně. Jako vysvětlení se mi doneslo, že prý jsem nezařaditelný. Tak nevím. Dost ale možná, že je to i výhoda.

Říkáte, že se nepovažujete za umělce. Proč to?
V době, kdy se za něj může zcela samozvaně prohlásit kdokoliv, je tento titul dost zdevalvován. Spoustu takových "celebrit" stvořili obchodníci s kumštem a vytáhli je na výsluní zájmu pro ty, co si do jejich artefaktů ukládají své peníze v domnění, že si kupují budoucí stále narůstající hodnotu. Za svoji nevzdělanost a nevytříbený vkus si mohou ovšem sami. Už jsem měl možnost sledovat spoustu "umělců" na vysoce ceněných postech, o kterých dnes nikdo neví. Jako by je spláchlo moře. Ale nač vzdychat? Pořád ještě spousta lidí dokáže vnímat přirozenou krásu přírody a porovnávat její tvořivost s dílem tvůrců, takže je tu stále možnost korigovat si svůj osobní žebříček hodnot a nenalítnout podvodníkům.

Když už mluvíme o hodnotách, z vašich knih je mi jasné, že jste musel být skautem. Co se vám na skautování líbilo?
Už jako chlapeček jsem se stal vlčetem v brněnském 28. oddíle skautů. Líbily se mi tak trochu tajemné schůzky ve sklepní klubovně. Chodili jsme na výlety, každý batůžek s jídlem, šátek, nůž, kotlík, a vlajka s vyšitým medvědem. Když jsme pochodovali a zpívali Poštorenskou kapelu, vesničané na nás s úsměvem koukali. Líbilo se mi, jak jsme se dokázali šikovně zabydlet v tenkrát ještě rajské přírodě, přespat v ní, uvařit si, přitom se chovat tiše a ohleduplně, poznávat přírodní zákony, zvěř a rostliny. Učili jsme se, jak po sobě zahladit stopy a nechat onen kout přírody neporušený naší dočasnou přítomností. Jak si za každé situace poradit. Dodnes žasnu nad některými chlapy, kteří si nedovedou přišít knoflík, uvařit si, ošetřit ránu a vzdychají nad každou ztrátou či nenadálou změnou k horšímu. V té době jsem neslyšel o nějaké šikaně. Pro nás platil zákon, že silnější ochraňuje slabšího. Pomáhali jsme při živelních pohromách. Nemluvili jsme sprostě. Žádné "vole vole". Kouřit a opíjet se neexistovalo. Denně alespoň jeden dobrý skutek. A hodně se sportovalo. Škoda že nejsou všichni lidé skauty. Svět by byl možná lepší.

Sama jsem byla skautkou, takže vám rozumím. Ale dál: Byl jste literárně činný i v šedesátých až osmdesátých letech? Jaké to bylo?
Měl jsem to štěstí, že jsem začal s psaním pro nejmenší, kde se pro lidi s fantazií rozkládala poměrně svobodná zóna. Ale stejně, nebýt divadla Semafor, které tenkrát uvedlo mé pohádky jako pásmo pro děti, a že si jich všiml Československý rozhlas, jenž je použil pro pohádkového Hajaju, nevím, jestli bych psaní pro děti nenechal. V té době se v Brně vše kulturní točilo kolem měsíčníku Host do domu a kolem divadel. Já byl se svou tvorbou pro děti poněkud osamocen, protože taková jména jako Oldřich Mikulášek, Jan Skácel, Milan a Ludvík Kunderovi, Milan Uhde, Miroslav Skála a další seděla v jiných vagonech literárního vlaku. Navíc se vbrzku objevil nový fenomén, Divadlo Husa na provázku, kolem kterého se začalo točit mládí. V něm dozrála generace výborných herců, z nichž se mnozí stali tak trochu světoběžníky. S takovými kamarády se mi dobře povídalo při setkáních v hospůdkách. Měli plno zajímavých zážitků, které my, co trčíme celý dlouhý čas ve svých ateliérech, nemůžeme zažít.

Akademický malíř Alois Mikulka

Ta doba byla i plná ideologických problémů, vy jste se jim vyhnul?
Občas jsem i při psaní pro děti narazil na nějakou horlivou redaktorku nebo učitelku. Pak ale stačilo něco škrtnout nebo nazvat jinak a bylo. Narážel jsem spíš na vnitřní problém, když se mé pohádky dostaly ven do světa v různých překladech. Já jsem v té době vymýšlel občas nová slova na způsob dadaisticko-poetických hříček. Ale když jsem pak četl cizí překlady, mé hříčky zmizely. Ale byl-li příběh dostatečně festovní, nakonec mu to neublížilo. Navíc jsem si uvědomil, že dřív s vše vyprávělo v první řadě dospělým (biblické příběhy, řecké báje, zpěvy minesengrů, ruské byliny...). Pro děti se začalo psát teprve v době secese, kterou z duše nemám rád. I začal jsem psát spíš pro mládež a dospěláky. Psaní je také řemeslo, vlastně jde o stejnou práci, jako kdybyste brousila ornament na skleněné číši. Nebo dělala pevnou stoličku. Uváženě a přesně. Je zajímavé, že mladí básníci, kteří píší výhradně volným veršem, touto prací pohrdají. Píšete-li pro děti, musíte mít dobrou myšlenku, nejlépe vtipnou, správný rytmus i rým. Vše křišťálově čisté a prosté. Někdy je to pěkná fuška. I pro malíře. Když dáte současnému abstraktnímu výtvarníkovi ilustrovat dětskou knížku, většinou ztroskotá, protože nemá dostatečný fundament. A pak vám řekne, že tento druh práce je pod jeho úroveň. Sám jsem pár takových poznal a byli to dost renomovaní machři.

Říkáte, že nemáte rád secesi? Proč?
Každému kreativnímu tvůrci by měla vadit ona neživoucí bravura, neomylná virtuozita, šablonovitá tvrdost a nejvíc zapšklý, nostalgicky unylý duch, který ze secesního pseudoslohu vane. Tímto umělým slohem také zákonitě končí údobí všech slohů a začíná do současnosti přetrvávající anarchie moderny. Paradoxní přitom je, že se estetická nepřirozenost secese ještě kloubí s absolutně dokonalým řemeslem. Vím, že spousta lidí, kteří bydlí v secesních domech a jsou tímto slohem prosáklí, secesi milují, její podivný duch jim nevadí a rádi se jí obklopují. Ale já mám raději baroko a staré kultury, třeba i z jiných kontinentů.

Jak byste charakterizoval, co malujete vy?
No, to je teda otázka! Abych pravdu řekl, trochu si z podobných charakteristik dělám legraci, protože už mám takovou povahu. Dalo by se říct, že mám dost široký výrazový rejstřík. Od akademické malby až po lidový primitivní styl. Takže když chci namalovat třeba absurdní zátiší z předmětů, které vůbec neexistují, musím je udělat natolik přesvědčivě, aby to vypadalo jako pravda. Tedy naturalisticky. Když ale maluju třeba antický motiv a chci si z něj udělat legraci, sjedu až k lidově naivnímu výrazu. A je-li třeba, udělám kresbu čistou a přesnou. Jindy třeba zenově dadaistickou. Možná že právě tohle mě dělá těžko zařaditelným do nějakého šuplíku.

Co byste poradil výtvarníkům na začátku cesty, kterou jste si už prošel?
Aby se naučili nejprve pořádnému řemeslu. Není třeba mít hned právě akademické školení. Kolikrát vás nějaký dobrý kýčař naučí velmi rychle a kvalitně víc než páni profesoři, z nichž si většina neví rady ani se svou vlastní tvorbou. Hlavně nezačínat hned dělat "umění". Až zvládnete okopírovat přírodu nebo díla velkých mistrů, můžete se vydat na svou vlastní cestu a uplatnit duševní bohatství, máte-li jaké. Po takové přípravě by málokdo dospěl k současnému módnímu názoru, že krása spočívá v ošklivosti a zrůdnosti. Umění by mělo člověka zušlechťovat, ne z něj dělat hlupáka. Ale stejně jde o velice nejisté podnikání. Podvodníků tvoří ovšem nepřeberné množství. Ovšem síto Času nakonec zcela neúprosně oddělí skutečnou hodnotu od braku.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Doogee Mix
Hledaný mladík se lekl oznámení v ukradeném mobilu a sám šel na policii

Celostátně hledaný mladík zpanikařil, když na mobilní telefon, který ukradl v Letovicích na Blanensku, přišlo oznámení o zablokování přístroje policií. Zloděj...  celý článek

Linkový autobus s dětmi jedoucími do školy ve Vyškově uvázl na železničním...
Autobus s dětmi vjel na přejezd na výstražná světla, pak prorazil závoru

Na železničním přejezdu ve Vyškově ráno uvázl linkový autobus, ve kterém jely děti do školy. Střetu s vlakem se řidič vyhnul jen tím, že prorazil závory....  celý článek

Autobus s dětmi uvízl na přejezdu
Potvrzeno. Řidič, který s dětmi uvízl pod závorou, trestný čin nespáchal

Řidič autobusu plného dětí, který uvízl na železničním přejezdu ve Skalici nad Svitavou, podle brněnského krajského soudu nespáchal trestný čin. Soud tak...  celý článek

Advantage Consulting, s.r.o.
CATIA KONSTRUKTÉR – JUNIOR

Advantage Consulting, s.r.o.
Jihomoravský kraj, Olomoucký kraj
nabízený plat: 22 000 - 25 000 Kč

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.