„Neví někdo, jak jsou na tom ty dvě slečny, co dnes okolo 16. hodiny narazily se stříbrnou ibizou v té prudké zatáčce do stromu nad Vrbovcem?“ „Znáš je? Napiš soukromou zprávu.“
Běžná komunikace mezi členy dopravních skupin na Facebooku. Jen na Znojemsku fungují dvě: Doprava Znojemsko a Policejní hlídky - Znojemsko. Dohromady mají přes 11 tisíc členů. „Videa a foto z různých situací vítána,“ píše se v popisu Dopravy Znojemsko. Jenže sdílnost někdy nezná mezí.
Paní Renatě ze Znojma zemřel při havárii bratr. O neštěstí se dozvěděla právě z těchto dvou stránek. Podle popisu aut, osádky i místa nehody začala mít zlé tušení, které se nakonec potvrdilo.
„Chápu, že lidé slyší sirény a hned pátrají, jestli jsou jejich blízcí zdraví, a vyptávají se. Oni se tak uklidní, ale druhému způsobí šok,“ zlobí se žena.
Redakce MF DNES správce stránky, jež má v podtitulu, že „slouží k informování o dopravě, o nehodách, o blbcích, kteří vás naštvali na silnici, a o všem, co se týká provozu“, oslovila, aby zjistila, jak v případě sdílení citlivých osobních údajů postupuje. Oficiálně se odmítl vyjádřit. Pokud právě nesedí na internetu, kontroverzní příspěvek určitou dobu mohou vidět tisíce lidí. Mnoho ze statusů nakonec smaže.
Podobnou „policejní“ skupinu má na Facebooku každé větší město. Ve většině se ale řeší jen ukradené espézetky a dopravní omezení.
Není pravda, že nemají zodpovědnost
Nejčastějším omylem členů těchto skupin je dojem, že za příspěvky nenesou odpovědnost.
„Názor, že máme demokracii a můžeme si na sociálních sítích říkat, co chceme, zapomíná na právní stránku věci. Navíc je obrovský rozdíl, zda něco napíšu na svůj soukromý profil svým přátelům, nebo se vyjádřím v diskusních skupinách,“ myslí si Eliška Vyhnánková, specialistka na sociální média.
Brněnský právník Richard Novák řešil v poslední době hned tři případy, kdy status na Facebooku sloužil jako důkaz v trestním řízení.
„Takové to ‚jedu kolem nehody, vyfotím to a sdílím na internetu‘ může být nebezpečné. Může jít o neposkytnutí pomoci, šíření poplašné zprávy, urážku na cti i trestný činu. Někdy to je ‚jen‘ krajně neetické,“ míní.
Řidiče natáčející si nehody často vidí i policie.
„Záběry vyvěsí na internet a neuvědomují si, že ještě ani nemusíme znát totožnost zraněných. Další velkou tragédii tak mohou způsobit tím, že se o zranění či fatálních následcích nehody rodina dozví právě ze sociálních sítí. Je na místě otázka, jak by oni takové přispěvatele vnímali, kdyby byli sami příbuznými zraněných,“ podotýká policejní mluvčí Štěpánka Komárová.
S tím souhlasí i brněnská psychoterapeutka Stanislava Ševčíková. „Respekt k soukromí a bolesti by se nejen z důvodu zákona měl zastavit na citlivé a decentní hranici. Pokud to společnost neumí, pohybuje se na hranici mezi voyerismem a buranstvím,“ myslí si.
Neexistuje žádná norma, jak by se měl člověk na sociálních sítích chovat. „To, že si lidé píšou na Facebooku, je podobné tomu, když se baví neformálně v kavárně nebo na pavlači, a je nutné na to tak pohlížet. Pravdou je, že často nedohlédnou důsledky, ale o úmrtí blízkého se můžete dozvědět i od sousedů,“ podotýká Jakub Macek z Fakulty sociálních studií MU.
Pisatel si navíc neumí představit sám sebe na druhé straně. „Pokud před sebou přímo nevidíme tváře těch, kterým je naše zpráva adresována, dává nám to pocit jistoty a bezpečí. Jak před ostatními, tak před právem. A tento pocit je klamný,“ říká Vyhnánková.
Dobré mravy v on-line prostoru by se měly časem vytříbit. „Nyní žijeme v určitém mezičasí, kdy není úplně jasné, co je a není správné na sociálních sítích dělat. Podobné to bylo před patnácti lety s mobily, taky jsme nevěděli, kdy je slušné je zvednout, a co naopak neřešit, když jedeme tramvají,“ dodal Macek.
