Jakou měl ten den atmosféru?
Počítali jsme s tím, že se něco bude dít. Všichni, aniž se nějak domlouvali, věděli, že se sejdou ve městě a budou chtít tichým a nenásilným způsobem uctít památku mrtvých z předchozího roku.
Vy jste šla sama, nebo ve skupině?
Poletovala jsem po městě sama. Znala jsem spoustu lidi od vidění a mnoho známých potkala. Situace vás vždy s někým spojila.
Byla účast na demonstracích u dvacetileté holky občanské gesto?
Samozřejmě mě pudila zvědavost, a ne jen politika. Šli jsme ven se vzdorem v sobě, ale mluvit by se dalo také o recesi vůči policajtům a estébákům. Šlo také o zpupnost proti lidem, kteří se stavěli za sovětskou okupaci.
Lidé prý tehdy vyjadřovali nesouhlas třeba i oblečením.
Ano, i já si záměrně vzala černou halenku a tmavou sukni, připla jsem trikoloru a na rukávu jsem měla na znamení smutku černou pásku. Podobná výstroj byla bezmála uniforma tehdejší mládeže.
Byl všední den. Byla jste i v práci?
Dopoledne jsem prošla přes město. Pak jsem šla do knihkupectví Československý spisovatel na České ulici, kde jsem prodávala. Pracovní morálka ten den nebyla žádná. Všichni byli zvědaví, co se stane. U nás se tiskly letáky a z okna jsme je lidem vyhazovali na ulici.
Byla jste svědkem brutálních scén ze strany pořádkových složek?
Samozřejmě. Šla jsem na dnešní Rašínovu, tehdy ulici 9. května, a chtěla pokračovat na Svoboďák. Tamuž to nešlo. Přímo proti nám pustili vlčáky. Byli jsme v zadní části. Ti vpředu to schytali pendreky a slznými bombičkami, které působily na všechny. Všude byl zmatek. Měli jsme strach. Slyšeli jsme střelbu.
Později se ukázalo, že nešlo jen o slepé patrony a slzné projektily. Ostré náboje připravily o život dva mladé lidi. Jak jste zjistila, že jsou v ulicích dokonce už mrtví?
Vše se tajilo. Já najisto nevěděla, že ten den byli mrtví. Šla šeptanda a my nevěděli, zda je to potvrzená zpráva. Situace nebyla dobrá, začaly politické prověrky. Věděli jsme, že nebude dobrá situace.
Jaký měl na vás srpen 1969 osobní dopad?
Někdo se nechal slyšet, že jsme v práci tiskli letáky. My ale byli soudržní. Nikdo nikoho neudal, takže nám nic nedokázali. Náš vedoucí byl však na hodinu vyhozený.
Co bylo tehdy nejhorší?
V roce 1968 stáli Češi proti Rusům. Nyní stáli sami proti sobě. Mládež proti starším, generace otců proti generaci vlastních dětí.
Jak vidíte srpen 1969 s odstupem let?
Ta situace byla určující. Byl to mezník v našem životě. Pochopili jsme, že už není úniku. A život nám dal za pravdu. Vše dopadlo na dvacet let bezútěšně. A na morálce Čechů je dodnes tato prohra vidět. Mlčet, ustupovat, proplouvat. To jsou hesla, která platí pořád stejně.
