"Od ledna doučuju každý týden desetiletého Roma. Všechno, co neumí. Umět nebude asi nic. Dosud chodil do speciální školy, kam ho maminka dala, aby to měl jednodušší. Nyní přestoupil do třetí třídy klasické základky. Cílem doučování bude zařídit, aby se na základce udržel." Tak začíná blog Lucie Vaškeové, který si začala psát krátce poté, co se rozhodla doučovat Tomáše z brněnského Cejlu.
Devětadvacetiletá úřednice pracuje v Jihomoravském centru pro mezinárodní mobilitu, kde se stará o další vzdělávání mimořádně nadaných středoškoláků. "Pracovala jsem zatím s dětmi, co jsou o dva kilometry napřed a ne o deset pozadu," konstatuje, když má popsat dojmy z první doučovací hodiny s Tomášem.
Lucie VaškeováJe jí 29 let, žije v Brně. Vystudovala žurnalistiku a mezinárodní vztahy na Masarykově univerzitě. Pracuje v Jihomoravském centru pro mezinárodní mobilitu, stará se o mimořádně nadané středoškolské studenty, organizuje pro ně akce se seberozvojovým zaměřením. Její zápisky o doučování malého Tomáše najdete na vaskeova.blog.respekt.ihned.cz. |
Chlapec má podle testů poměrně nízké IQ. "Jenže to podle mě byly špatně sestavené testy, děti v nich mají třeba něco nakreslit a pak se podle toho hodnotí jejich vyzrálost. Jenže například Tomášův mladší kamarád Ládík ve svých sedmi letech není zvyklý hrát si s pastelkami, a tak když je teď dostal do ruky, kreslí jako tříletý," poukazuje na to, že mnohdy o budoucnosti dětí rozhodují i takové omyly.
Jsme bývalé kolegyně, Lucie téměř rok pracovala jako redaktorka, proto jsme nepředstíraly, že si vykáme.
Čtyři roky pracuješ mezi extrémně nadanými středoškoláky a teď ses rozhodla doučovat chlapce, který je naopak pozadu. To musel být trochu skok.
Jo, zjistila jsem, že mám v tomhle ohledu hodně málo zkušeností. Nenapadne tě, že desetileté děcko nikdy v životě neskládalo puzzle, nemaluje, nejspíš mockrát nebo snad nikdy nebylo mimo Brno, že mu doma neumí pomoct s násobilkou.
Proč jsi se rozhodla "doučovat malého Roma", mám-li parafrázovat i název tvého blogu?
Chtěla jsem se věnovat nějaké dobrovolnické práci. Zároveň nejsem zas tak sluníčkový člověk, že bych tomu chtěla věnovat každý víkend. Doučování, kterým strávím čistého času dvě a půl hodiny týdně, bylo ideální. Také vnímám ve společnosti silné protiromské nálady a přijde mi to ohavné a nesmyslné. Myslím, že každý, kdo vystrčí nos z České republiky, zjistí, že je to u nás úplně v pořádku, nejsou tu ohromné problémy. Byli jsme s přítelem v Sýrii, Indii, Laosu, Vietnamu, Turecku - a to se nedá porovnat s tím, jak se tu máme dobře. Nadávat tady na cikány je ubohé. Zvlášť, když to slyšíte od lidí, u kterých nemáte pocit, že by nějaké znali. I tak je to super hospodské téma a vyhrávají se na tom volby. A řekla jsem si, že dokud sama nemám tu osobní zkušenost, pak je hájit Romy těžké a taky vlastně jen teoretické žvanění.
Proč ses rozhodla o doučování psát blog? Mimochodem velmi čtený.
Přišlo mi, že u toho zažiju hodně nových věcí. Ze začátku jsem to psala pro kamarády. No, a první dva příspěvky mají čtenost kolem dvanácti tisíc. Úplně jsem žasla. Hodně se to sdílelo na sociálních sítích. Je mi jasné, že už název "Proč jsem se rozhodla doučovat malého Roma" přitáhl pozornost.
Sama jsem dost přemýšlela nad tím, že pokud jdu dělat rozhovor na téma "učím malého Roma", nakolik je už výběr tématu vlastně rasistický. Proč se nebavíme o dohánění školního učiva s dítětem, ale proč mě (i ostatní, které zajímá tvůj blog) zaujalo doučování konkrétně Roma. A moje otázka zní: Není vlastně od tebe rasistický projev už to, že ses rozhodla zrovna pro malého Roma?
Přišlo mi, že ze všech cest, které jsme absolvovali, na mě pořád vypadávalo, že klíčem k tomu, aby se člověk vyhrabal z problémů, je vzdělání. A hodně se píše o tom, že vysoké procento romských dětí chodí do zvláštních škol. Což je statisticky hovadina. Doučování je něco, co umím. Kdybych měla po ruce sousedovo dítě, co potřebuje doučovat, doučovala bych ho. Bílých dětí jsem doučovala spoustu, za peníze. Jenže já teď ty peníze nepotřebuji a chtěla jsem pomoct nezištně. Přemýšlela jsem, kdo to potřebuje, ale nemá na to a nejspíš se mu špatně shání dobrovolníci. A narazila jsem na výzvu Muzea romské kultury. Vypadlo z toho, že kilometr od bytu, kde bydlím, jsou lidé, kteří to potřebují.
Jaké máš na doučování reakce? Od okolí i od cizích čtenářů blogu?
Byla jsem překvapená, že i v diskusích pod texty není moc nenávistných věcí. Přiznejme si, diskuse k tématu Romové bývají občas drsné. Z okolí i v mailu mám naopak spíš dobré ohlasy, kamarádka dokonce začala doučovat taky, to je skvělé.
Co předsudky? Měla jsi nějaké, které ti to doučování už vyvrátilo? Nebo potvrdilo?
Došlo mi, že jsem vážně byla zvyklá vnímat Roma buď jako zloděje, nebo oběť bílé většiny a nic mezi tím. To je blbost. Taky je zažité klišé o tom, že Romové vlastně o vzdělání nestojí. No jo, ale ani spousta bílých si neuvědomuje, jak je podstatné. A pro Romy to zkrátka často je mnohem těžší: koukala jsem na Tomáše a říkám si, ty jo, narodíš se na nějakém místě a už rovnou jsi v háji, protože tě nikdo nebude přemlouvat, že je škola nutná. Naopak Romové mají předsudky vůči klasické škole, říkají si: "Bude to tam na něj těžké, já nemám šalinkartu, jak ho tam budu vozit, je to daleko a mimo okruh těch, co známe, navíc oni ho v té škole budou šikanovat, že je Rom... A koneckonců sousedův Pepík to dotáhl až k maturitě a stejně ho pak nezaměstnali, protože je cikán." Myslím, že vybřednout z tohoto je hrozně těžké.
Jak tě vnímá Tomáš a jeho rodina?
Toma škola baví, má dobrou učitelku, a je rád, když dostane pochvalu. Je nadšený, že dělá pokroky. Rodiče jsou evidentně velmi vděční, jsou ke mně zdvořilí, zvali mě několikrát domů.
Proč byl Tomáš nejdřív na zvláštní škole?
Maminka říkala, že ve svých pěti letech upadl a dost se zranil na hlavě. Měl pak i problémy s mluvením, proto to doporučila psycholožka. Na zvláštní škole se mu ale ve třetí třídě změnila učitelka a začal domů chodit výrazně smutnější, taky potrhanější, míval návaly vzteku. A problémy se stupňovaly, tak se ho rodiče rozhodli přeložit na klasickou základní školu a problémy hned ustaly. Paní učitelka o něm teď říká, že je zlatíčko.
Jak doučování prakticky probíhá? Musí mít dobrovolník nějaké zkušenosti?
Já je mám. Ale myslím, že to není nutné. Jsou rádi za každého člověka, už to, že to děcko s někým tráví čas a nefláká se na ulici, je dobře. Kdyby se třeba díky našemu rozhovoru někdo další přihlásil, bylo by to úžasné. Doučujících je pořád málo, zájem dětí ale je.
Co jsi čekala, když jsi šla na první hodinu?
Bála jsem se, že přitáhnou vzpurného kluka, co se doučovat nechce. A že mu nebudu rozumět, což občas jde těžko, Tom používá směs češtiny, kterou vyslovuje velmi tvrdě. Z toho pramení, že má potíž s měkkým i a tvrdým y, protože vše vyslovuje jakoby s tvrdým. I slova jako "dítě, nic" říká jako "dýtě a nyc". Pak se gramatiku učíte těžko.
A co tě pak překvapilo?
Třeba kolik má sourozenců, šest. A hlavně co všechno neumí. Neuměl nic. Byl děsivý rozdíl mezi tím, co se oficiálně učí ve škole a reálem. Nepoznal třeba ani zvířata na obrázcích, slepici, želvu... Dosud počítá na prstech. Má potíže s udržením pozornosti. Teď mám trochu špatný pocit, že spolu trávíme týdně jen hodinu a půl, potřeboval by to spíš denně.
A co je radost?
Že se zlepšuje, začíná se mnou mluvit dlouhými větami, zrychluje se mu počítání násobilky, ačkoliv až teď třeba pochopil, že pětkrát dva je totéž co dvakrát pět.
Co budeš vnímat jako úspěch?
Šla jsem do toho s tím, že cílem je udržet Toma na základní škole, aby nepropadl. Ale on nepropadne, je na stejné úrovni jako spolužáci. Teď bude pro mě úspěch, že ho budu doučovat dlouho. A ráda bych, kdyby pak šel na střední, třeba na učňák.
Co ti doučování dalo?
Dávám si pozor na rychlé soudy, zobecňování. Takové to: Romové žijí v hnusném prostředí a za ty odpadky si mohou sami. Přišly mi zajímavé výzkumy z Dánska, že když se člověk pohybuje ve špinavé ulici, snáz tak sám zahodí odpadek jinam než do koše. Tak víc přemýšlím, co způsobuje co. A jak to zastavit.
