Když Dušan Vitázek poprvé hrál koláře Jiřího Birka v muzikálu Brněnské kolo, napadlo ho vyzkoušet legendu na vlastní kůži.
Letos v září pokácel v noci strom v lednických lesích, s mistrem kolářem Augustinem Krystyníkem z něj vyrobil loukoťové kolo a pomocí postroje ho dokoulel 60 kilometrů z Lednice až do Brna. Sklidil velký úspěch a chystá další akci.
Máte rád brněnské pověsti a legendy?
Mám rád všechny legendy. Díky nim se vracím do vzpomínek na dětství, kdy jsme si jako kluci hráli třeba na piráty. Legendy jsou fajn, takové živé zázraky.
V září jste potvrdil legendu o brněnském kole. Šel byste do toho znovu? Okamžitě. Znovu kácet strom a dělat to samé nemá smysl, ale už řeším co příští rok. Chtěl bych zorganizovat pořádnou běžeckou akci pro víc lidí. Aby to už nebylo jen o mně, že někam poběžím a tam mě lidé přivítají. To už mi přijde málo. Nečekal jsem, že projekt bude mít takový úspěch, a mám z toho velkou radost. Vše, co jsme si vysnili, se stalo. Příště chci ale zapojit víc lidí.
Koulení kola mělo i charitativní ráz.
Ano. Přemýšlel jsem, jakou charitu podpořit, a vybral jsem Nadační fond Emil, který pomáhá handicapovaným dětem a mladým lidem sportovat. Lidem, kteří to i přes svoje postižení nevzdali, usmívají se a chtějí aktivně žít.
Musíte mít dobrou fyzičku. Využijete ji i při hraní v divadle?
Fyzička se mi hodí hlavně při mém silovém a křečovitém herectví. (směje se) V muzikálu musím zvládnout něco odtančit a udýchat, takže dobrou fyzickou kondici zužitkuji hodně.
V Městském divadle Brno jste od roku 2004. Přirostla vám za tu dobu nějaká role k srdci?
Na to není jednoduchá odpověď. Premiér a představení je tolik, a já už se dostal do věku, kdy nerozlišuji, co za představení hraji. Už se nechodím dívat ani na hry v alternaci, v nichž hraju. Mám na inscenaci osobní vnitřní názor, jakmile bych ji díky alternaci uviděl zvenku, moje představa se zboří. Jsem zaměřený na konkrétní situace v představení a nerozlišuji, zda jsem na hudební či činoherní scéně. Spíš je to o skvělém prostředí kolem mě – od mých kolegů až po diváky. Miluju brněnské prostředí.
Proč?
Nedávno jsem v sobotu hrál kultovní muzikál Rent a v neděli činohru Zamilovaný Shakespeare. To není běžné a jsem šťastný, že právě teď můžu hrát v Brně. Kdyby mi někdo na škole řekl, že budu střídat takovéto tituly, nevěřil bych mu. Je zázrak, že můžeme hrát tolik věcí. Třeba v Londýně je běžné, že je herec obsazený do jednoho muzikálu a pak skončí jako recepční. V Brně máme na podnose světové tituly, jež mnohdy hrajeme těsně po premiéře na Broadwayi. To je úžasné.
Zajdete si na představení třeba i ke konkurenci?
Vůbec ne. Rád bych zašel, ale práci v našem divadle bych z pohledu muzikanta přirovnal k desetiměsíčnímu turné. Když jsem ještě neměl děti, zašel jsem večer na koncert nebo do divadla. Teď jsem v divadle každý den a každou volnou chvilku chci být doma s rodinou.
Jste držitelem dvou divadelních Thálií. Co pro vás ocenění znamenají?
Na tu otázku jsem odpovídal několikrát. Jak plyne čas a sbírám zkušenosti, moje odpověď se mění. Když jsem dostal první Thálii, byl jsem ještě ve škole. To byla euforie a měl jsem pocit, že jsem slavný. Druhou Thálii jsem bral jako profesionální ohodnocení nejen pro sebe, ale pro všechny, kteří se na představení podíleli. V Česku se moc neumíme ocenit. Nejsme Američani, kteří hrdě nesou třeba Tony Award a díky ocenění se na ně pak hrnou nabídky. U nás to tak nefunguje a spíš tady něco znamená, když člověk svoji práci dělá dlouho a dobře a moc o tom nemluví. Jak říká můj kolega Stano Slovák – divadlo není atletika. Stovku někdo uběhne nejrychleji, ale Thálii můžu získat za výkon, který někdo jiný poplive. A oba mají pravdu. Je to umění a na každého působí jinak.
Dušan Vitázek
|
V čem vás teď mohou diváci v Městském divadle vidět?
Nedávno jsme premiérovali kultovní muzikál Rent o mladých lidech, kteří žijí na okraji newyorské společnosti. Mám rád tento styl hudebního divadla, kde se jen zpívá. Na hudební scéně hrajeme Spamalot, což je pro lidi velká bžunda. Hraji také v satiře o českých dějinách a politické scéně Osmyčky. Na únor se pak připravuje muzikál Poslední loď od Stinga. Na něj se moc těším, ale obsazení zatím neznáme. A v lednu se s muzikálem Jesus Christ Superstar chystáme na zájezd na Tenerife.
Co by si podle vás měl divák z představení odnést?
Jakmile do divadla přijde, je zaručeno, že si něco odnese. Snažíme se, aby to byla inspirace, nějaká očista a pohled na věc. Divadlo je dialog mezi hercem a divákem a díky němu se na věci můžete podívat z jiné stránky.
Loni jste vydal své první sólové album KDE. Baví vás víc divadlo, nebo hudební tvorba?
Mám rád dobré divadlo a dobrou hudbu. Když se věnuji hudbě, vybírám si jen to, co mě naplňuje, kdežto v divadle hraju všechno. Něco mi sedne víc, něco méně, ale to je normální. Z herecké role vždycky musím vyždímat maximum, jinak by mě ta práce nebavila. Stát ale na prknech s vlastní hudební tvorbou, kdy mezi mou duší a divákem nestojí žádná postava, předepsaný text ani režie... to se lehce podlehne pocitu, že už bych to chtěl jen takhle.
Pocházíte ze Slovenska. Zaznívá někdy v divadle váš rodný jazyk?
V komediálních scénách, kde se to hodí, promluvím i slovensky. Třeba v Mendlovi nebo v představení Bítls. Když je potřeba odlišit, že je postava z jiného prostředí, nabízí se slovenština. Vždycky je to promyšlené a změna jazyka má svůj smysl.
I na vašem albu KDE, které jste vydal před rokem, zní nejen slovenština, ale i čeština. Nedělá vám problém přecházet z jednoho jazyka do druhého?
Myslím, že ne. Mám je v sobě oba. Na rodinu doma mluvím česky a v divadle převážně hraji česky. Kořeny mám ale v Trenčíně. Jakmile jsem začal tvořit hudbu, texty mi naskakovaly česky i slovensky. Ovlivňuje mě prostředí, v němž se nacházím.
Kde berete inspiraci?
Jsem spíše vlk samotář a v hlavě se mi hemží strašně moc nápadů. Něco vidím a okamžitě mě napadne sloka, tak si ji nahraju. Je to neustálá a každodenní inspirace. Jedu v autě kolem místa, které znám z dětství, na něco si vzpomenu a nová sloka písničky je na světě.
Jaký vlastně zpíváte žánr?
Kamarádi se mi smějí, že zpívám tatranský pop. Kluci ve studiu mi říkali, že mám výhodu, protože nejsem ovlivněný žádným hudebním stylem. Hudba je zkrátka můj jazyk. Někdy využiji námět lidové písně, jindy se jedná o moji zpověď skrz hudbu. Samotného by mě vlastně zajímalo, kam by lidé moji hudbu zařadili.
Chystáte další album?
Kdyby mi bylo dvacet, jdu do toho hned. Hudební tvorba mě baví, ale mám hodně práce v divadle a rodinu. Cokoliv, co teď vytvořím, vzniká v noci mezi jedenáctou a třetí hodinou ráno. Je na mně producentská i manažerská práce a na vydání CD teď bohužel nemám kapacitu. Spíš bych se vrhl na nějaký projekt, který bude mít smysl, nebo bych vydal singl. Čerstvě mám v šuplíku píseň, ze které bych rád udělal hit příštích Vánoc na Slovensku.
Jak prožíváte předvánoční období? (Rozhovor byl pořízen v době adventu, pozn. red.)
Protože máme dvě malé dcery, chystáme advent a Vánoce především pro ně. Svátky jsou nejkrásnější skrze jejich oči a zážitky. Ale představa mých ideálních Vánoc je odjet mimo město. Jako herec nemám zimní prázdniny ani volné víkendy a jediné volno v prosinci mám od 23. do 26. Můj vánoční sen je odjet někam do hor, což mi doma asi neprojde. (směje se)
