Dnes osmaosmdesátiletá žena říká, že najít nový domov bylo těžké, zvlášť když milovala ten na jižní Moravě. I dnes je však ráda, že se před 74 lety alespoň se sousedy vyhnuli prvnímu, divokému odsunu s mnoha násilnostmi.
„Na opuštění domova nás začali připravovat v květnu 1945. Díky majiteli mlýna Ludwigu Klappalovi a dalším vlivným pánům, kteří nechtěli zodpovídat za tento druh vyhoštění, nám bylo povoleno zůstat,“ vypráví Wellanová.
Jenže ne ve vlastních domech. „Tam setrvali jen staří a nemocní lidé,“ říká pamětnice, která s matkou a ostatními ženami přespávala v kasárnách. Muži zase ve školní tělocvičně.
Želešičtí Němci se tak sice vyhnuli dlouhé cestě na Pohořelice – takzvanému pochodu smrti, ale trpěli jinak.
„Každé ráno v pět hodin jsme se museli dostavit na plácek a tam nám zadali práci. Pracovali jsme v cihelně, u zemědělců nebo jsme v lese tahali kmeny stromů. Ani už nechci vzpomínat na ty strašné události. Především ženy trpěly, zažily hrozné věci. A my mladé dívky jsme dospěly přes noc,“ povídá trpce Wellanová.
„Na naši vesnici nezapomenu“
Pracovní nasazení v táborech, které provozovali partyzáni, nakonec trvalo rok. V květnu 1946 museli želešičtí Němci odejít do Maloměřic. „Mohli jsme mít padesátikilové zavazadlo, které nám ale prohledali. Hodinky a vše, co mělo cenu, sebrali. Potom nás nahnali do dobytčáku a museli jsme naši milovanou rodnou zemi opustit,“ popisuje.
Wellanová s rodinou dojela do Starnbergu, druhý transport mířil do Hofu a třetí do Aalenu. „V Německu nás nepřijali dobře. Místní rodiny nám musely uvolnit vždy jeden pokoj a běžně nás v jedné místnosti bylo i sedm,“ vzpomíná.
Později se jim podařilo získat povolení a přestěhovat se do Bádenska-Württemberska, dál od hranice s východním Německem. Od 50. let žije její rodina v Aalenu, západně od Mnichova. „Často se sama sebe ptám, jak se s tím vším vyrovnali naši rodiče a prarodiče,“ přemítá.
Do Želešic pak jezdila už jen na návštěvy. Na odsun a strasti mládí myslí nerada, ale jak sama poznamenává, vzpomínky ve stáří přicházejí znovu a znovu samy, aniž by se je snažila vyvolat.
„Náš domov je teď v Německu, ale na náš starý domov, na naši vesnici, život tam a na krásné příběhy z dětství nezapomenu nikdy,“ ujišťuje Wellanová, která se v Německu živila jako obchodní zástupkyně.
Pouť ke kapli vydržela i po odsunu
Z řady želešických slavností nejraději vzpomíná na pouť ke kapli svatého Peregrína. „Ze všech okolních vesnic přicházely zástupy, které jsme díky hudbě a zpěvu slyšeli už z dálky,“ vybavuje si.
Odsun Němců
|
Poutníci se pak před obrazem světce modlili a zpívali. „Pro nás děti toho bylo hodně k vidění. Ve vesnici rozbalili stánky, kde se prodával perník, hračky a mnoho dalších věcí. Ale byly jsme ochuzeny o Kracherl (německý druh alkoholu, pozn. red.) a musely jsme uhasit žízeň vodou,“ dodává s úsměvem.
Právě pouť ke kapli je nejspíš jedinou německou tradicí, která přežila i po odsunu téměř celé vesnice.
Wellanová se na Moravu přijela několikrát podívat, pokaždé navštívila želešický kostel. „V kontaktu s komunitou v Německu byl hlavně farář Martin Pernička a bývalý starosta Jiří Kvasnička. To však ustalo, když faráře převeleli jinam a Kvasničkovi skončil mandát (před pěti lety, pozn. red.). Současné vedení obce o nás či vzájemné setkání zájem nejeví,“ poznamenává.
Ostatně sama se už na další cestu i kvůli věku necítí. „Na dálku ale sleduji Poutě smíření a další připomínkové akce, které se v Brně a okolí pořádají,“ ujišťuje Wellanová.
