„Objevily se fotky dávno zapadlé, většinou bez autora. Přihlásili se ale i někteří renomovaní fotografové, kteří prošli svoje archivy – našli a přinesli mnohdy historické skvosty,“ svěřuje se Vondrák.
Ten se kvůli tomu rozhodl sepsat knihu pojmenovanou podobně, Král železa a srandy. Vychází právě teď a autor ji nepojal jako podrobnou biografii, nýbrž jako „příběh člověka, který byl pro svou dobu někým mimořádným a byl pro nás – s odstupem času – nositelem hodnot, na které by se nemělo zapomenout,“ jak sám uvádí o muži, jenž zemřel už před sedmadvaceti lety.
Možná k nejcennějším kapitolám v knize patří kupodivu spíše ty, které nelíčí recesistické žerty řečkovického rodáka, na něž tak rád vzpomíná Miroslav Donutil, ale ty, jež vykreslují brněnského gladiátora i herce z jeho intimnější stránky.
Zvláště zajímavá je třeba vzpomínka kytaristy a písničkáře Aleše Kvapila, který se spolu s Kocourkem v srpnu 1969 účastnil tvrdě potlačených brněnských demonstrací proti sovětské okupaci, kdy proti vlastním lidem zakročila tehdejší „pěst dělnické třídy“, tedy Lidové milice spolu s Veřejnou bezpečností i tuzemskou armádou.
Recese místo demokracie
„Chci říct jednu věc, o které se neví, nebo se o ní nemluví. Franta byl vlastenec,“ vzpomíná v knize Kvapil. „Byl jsem s ním, když v centru docházelo ke srážkám demonstrantů s pořádkovou milicí,“ líčí písničkář střet na křižovatce Moravského náměstí s Kounicovou ulicí.
Novou knihu pokřtí Miroslav Donutil
|
„U univerzitní knihovny jsme zablokovali policejní auto. Obstoupili jsme ho, chytili za střechu a blatníky a rozhoupávali s pokřikem: ‚Gestapo, gestapo!‘ Policajti vyskákali, ale před obrovskou přesilou se raději ztratili v davu. Chtěli jsme to rozhoupaný policajtský auto obrátit alespoň na bok a udělat kolem něj barikádu… No, nešlo to, až se Franta ohnul, chytil za práh auta, zabral a obrátil ho na střechu,“ vypráví Kvapil, jak se lidé v tu chvíli začali děsit, že auto vybuchne.
Z vozu ale vyrazil jen „takovej uprděnej plamínek“, byť i tak celé auto nakonec zčernalo.
„Pro mě Franta toho dne vstoupil do dějin nejen jako gladiátor, ale jako gladiátor-vlastenec,“ dodává pamětník a Vondrák pak uvažuje, že právě Frantovo jasné poznání, jak se demokracie této zemi bude na dalších dvacet let nejspíše vyhýbat, způsobila Kocourkův příklon k recesi a kanadským žertíkům, díky nimž v jádru citlivý muž pak přežíval dobu nesvobody.
Hřebíky zabodnuté v zádech
K velmi cenným vzpomínkám samotného „Kaciho“ patří pak ty, v nichž přiznával, že se mu ne vždycky vydařily jeho silácké kousky, s nimiž vystupoval i v zahraničí.
Takové maléry totiž paradoxně dokazují, že rozbíjení kamene na kovadlině na prsou, tahání hřebíku zuby, trhání ocelových lanek či ohýbání traverzy nebyla žádná „šmé“, ale šlo v nich skutečně o zdraví nebo i život.
Takže kromě různých zranění od úlomků rozbíjeného kamene, nebo když jej přiopilý divák trefil místo do kovadliny na prsou přímo do hlavy, a to i sekerou, je dokazatelně pravdivá i následující Kocourkova historka.
„Lehl jsem si při jednom vystoupení na hřebíky, zatnul svaly a čekal na kladivo. Kovadlina však byla příliš těžká – sto osmdesát kilo. Nemohl jsem nabrat dech, vydechl jsem, svaly povolily, hřebíky zapracovaly a… vstával jsem s deskou v zádech,“ vzpomínal v roce 1970 v rozhovoru se svým přítelem, režisérem Karlem Fuksou.
Zastánce umělců
K Františkově charakteru coby skutečného přítele je v knize také několik krásných historek – včetně té, která se týká přímo autora knihy. Ten vzpomínal na krušný začátek „husákovské“ normalizace, kdy spousta umělců nesměla vystupovat, zavíraly se kluby, nepovolovala vystoupení…
Tehdy si brněnští bohémové hledali nová místa, kam zajít – a jedním z nich byl po dobu normalizace i studentský klub Topas v Kounicových kolejích. Kvůli pěkným studentkám tam chodíval i bývalý boxer, skoro dvoumetrový svalovec zvaný Jerry Bum, jenž naopak nesnášel vlasaté umělce a obvykle s nimi vyprovokoval bitku.
Tak se k pořádné nakládačce jednou málem přichomýtl i Jiří Vondrák, který si vyprávěl s hezkou slečnou, jejíž partner zrovna odešel pro občerstvení. A protože jím byl právě Jerry Bum, zkroutil Vondrákovi ruku za záda a vlekl ho ven.
„Než se ale stačil pořádně rozmáchnout obávanou pravačkou, vznesl se do vzduchu,“ popisuje autor knihy, jemuž zachránil kůži právě Kocourek. „Bylo to přesně v jeho duchu, obrátit konflikt v legraci, protože Jerrymu Bumovi, jenž měl z Franty ohromný respekt, nezbylo nic jiného, než se celé věci zasmát… Sice trapně a křečovitě, ale zasmát,“ vypráví Vondrák.
