Jak iniciativa na zřízení památníku na Palackého náměstí vznikla?
Sochu jsme vymysleli společně s architektem Zdeňkem Sendlerem, který pracuje na parku u kostela v Řečkovicích. Seznámili jsme se na promítání mého filmu o předválečném Masarykově okruhu. Byla to vlastně úplná náhoda. Pozvali ho tam zápasníci z Helasu, Frantovi kamarádi. On za mnou potom přišel, řekl mi o své práci na parku a společně jsme se domluvili na památníku, který bychom tam chtěli postavit.
Proč takové dílo vzniklo až teď?
Já ten nápad nosím v hlavě už dvacet let. Finančně to problém nebyl, jenže předtím nebyla dobrá domluva s radnicí. Teď jsem měl štěstí, že je tomu nový starosta nakloněný. Pomohlo mi právě i seznámení s architektem Zdeňkem Sendlerem. A samozřejmě s tím souvisí i letošní kulaté výročí od smrti Franty Kocourka. Všechno se to dobře sešlo.
 |
Kolik času vám zabralo, než jste došli ke konečné podobě památníku?
Návrh jsme různě měnili a zabralo nám to asi čtvrt roku. Většinu nákladů jsem platil já, ale dílem nám pomáhá i obec. Moc jsem se na to těšil. Franta si ve svých rodných Řečkovicích sochu zaslouží, a kdybych vyhrál ve sportce, tak mu udělám sochu klidně desetimetrovou. (směje se) Socha už stojí na místě několik dní, ale byla zabalená v síťovině. Poslední detaily jsme doladili krátce před odhalením.
Pěkně vyvedená je i pozvánka na akci. Kdo se na ní podílel?
Špičkový malíř Pavel Čech. Když jsem přemýšlel, kdo to zpracuje, tak on byl jasnou volbou. Franta Kocourek byl písmomalíř, a tak má i pozvánka určitou symboliku. Písmo je ručně napsané a je to nádhera.
Nacházíme se ve vaší prodejně s kancelářským nábytkem. Založil jste ji rok po smrti Franty Kocourka. Bylo předtím asistentství vaší hlavní pracovní činností?
Každý jsme měli svoje civilní povolání. Sám Franta pracoval jako uhlař a písmomalíř. Já pracoval v nábytku i předtím, až později jsem si založil živnost. Vystupování byla víceméně jenom volnočasová aktivita. Žádné velké honoráře jsme za to neměli. Franta dostával za vystoupení tři stovky, já a druhý asistent Mirek Krejčí po sto korunách. Ale práce to nebyla náročná, vždycky jsem se na ni těšil. Každá chvilka s Frantou byla úžasná.
Dnes ve vaší prodejně lidé najdou také muzeum Franty Kocourka...
Když jsem muzeum otevřel, nahrnuly se mi sem asi tři tisíce lidí. Všichni chtěli dovnitř, nedalo se tam vůbec pohnout. Minimálně dva tisíce lidí byly venku. Udělali jsme tu pódium, kde hráli Řeci (řecká kapela Prometheus, k níž měl Franta Kocourek vztah, pozn. red.) a odpalovala se raketa.
Jak se na něj za třicet let od jeho smrti vzpomínalo?
V roce 1996, přesně na den pět let poté, co Franta Kocourek zemřel, jsem v brněnských Soběšicích zorganizoval první vzpomínkovou akci. Pozval jsem na ni jeho nejbližší, bylo to asi dvě stě lidí. Dalších dvě stě mi pak vynadalo, že jsem je nepozval. (směje se) Protože o to byl zájem, začal jsem pořádat Večery Franty Kocourka v areálu bývalého pivovaru na Palackého náměstí v Řečkovicích pro veřejnost. Tam se nás sešlo okolo tří tisíc. Lidé jezdili z celé republiky i ze Slovenska. Takových večerů bylo celkem devět, pokud počítám i setkání v Soběšicích. Bylo to finančně náročné, první ročníky jsem táhl sám. Pak mi pomáhal Mirek Donutil shánět sponzory. Večery pro veřejnost v Řečkovicích skončily v roce 2004 kvůli radnici, která si myslela, že na tom vydělávám, a chtěli to dělat sami. Od té doby se každý rok scházíme u mě na zahradě jen s rodinou a nejbližšími.
S návrhem památníku pro Frantu Kocourka v brněnských Řečkovicích přišel někdejší silákův asistent František Kocman a architekt Zdeněk Sendler. Odhalení se ujal herec Miroslav Donutil.
Plánujete pro veřejnost ještě něco dalšího?
Zatím nic neplánuju. Akcí už jsem udělal hodně, každý rok nějaká byla. Do dalších vzpomínkových večerů už se mi nechce, je to neuvěřitelně náročné na organizaci. Aby to vypadalo dobře, musí se do toho dát všechno. A dělat něco takového napůl je škoda. V plánu mám ale knihu, která se chystá už od roku 1996. Jednak jde o vzpomínkovou knihu a jednak o knihu z Večerů Franty Kocourka. Budou tam citace lidí, co na ty večery chodili a na Frantu vzpomínali. Ale bude to spíš obrázková kniha. Hodně se tam fotilo a byla by škoda, aby to lidé neviděli.
Když se ohlédnete za svou činností asistenta, jaké pro vás bylo, když jste seděl v autě a měl jste přejet prkna, pod kterými Franta ležel?
Když jsme to dělali naposled, málem to dopadlo špatně. Ty desky byly srovnané a já jsem na ně špatně najel. Druhý asistent tu desku na poslední chvíli posunul. Kdyby to neudělal, asi bych Frantovi rozmačkal nohy. Bylo to dva měsíce před jeho smrtí. Když mi pak Franta umřel na rameni, tak o den později vystoupení dali do televize. Lidi si pak mysleli, že zpráva o jeho smrti je jeho další fór a nepochopili, že to běželo ze záznamu.
Nejen silák, ale i vlastenec. Kocourek se nebál převrátit policejní auto |
Jak silácké řemeslo, které Franta ctil, žije dnes? Před pár lety jste tu v muzeu uvítali Františka Šebelu, který vystupuje jako jeho imitátor a následovník.
Dřív se sem Šebela chodil koukat a já jsem ho vůbec neznal. Udělal si rekvizity podle toho, co používal Franta, a pár rekvizit jsme mu zapůjčili. A z dálky vypadá skoro jako on. Co se týče vystoupení, tak dělá ty samé věci, ale přidává si i svoje vlastní kousky. Ještě před Šebelou to dělal Zekon (profesionální silák a rekordman z Valašska, pozn. red.). Ten je výbornej, byl na všech vzpomínkových večerech, na všech akcích, i u mě na zahradě. Jsme velice dobří kamarádi. Bohužel nemohl přijet na odhalení sochy, protože měl nasmlouvané vystoupení.
O Frantovi se říká, že byl popularizátorem brněnského hantecu. Dočetl jsem se ale, že realita byla o poznání složitější.
Byl to úplně jiný hantec, než je známý ze Starého Brna. On mluvil hantecem, který se používal tady v Řečkovicích. Strejci, co pocházeli z Řečkovic, ho používali a my jsme si spolu dobře rozuměli. Není to žádný složitý dialekt a není to tak, že by mluvil, jak to lidé znají z televize. V běžné řeči některá slova používal, ale souvisle tak nemluvil.
