Závažné dopady na psychiku lidí, kteří přežili holokaust, byly už mnohokrát popsány. Lze však tyto změny vidět na zobrazení mozku? Projeví se v genetice? A jsou takoví lidé výrazněji náchylní k chronickému stresu, nebo mu naopak lépe odolávají?
Právě na tyto otázky se nyní snaží odpovědět odborníci z výzkumného centra Masarykovy univerzity CEITEC díky dobrovolníkům – těm, kteří sami holokaust přežili, i jejich dětem a vnukům. Pro srovnání jsou ale v ojedinělém výzkumu zapojení i lidé, jejichž rodinnou historii holokaust přímo nezasáhl.
„Pořizujeme snímky mozku magnetickou rezonancí a hledáme případné odchylky na epigenetické úrovni (epigenetika zkoumá změny chování našich genů – pozn. red.). Vyšetření trvá zhruba tři hodiny. Kromě snímkování mozku lidé podstupují psychologické vyšetření, odběr krve pro zjištění hladiny stresových hormonů a stěry z úst pro genetický výzkum. A vyplní i psychologické dotazníky,“ popisuje vedoucí výzkumu Ivan Rektor.
Jedním z účastníků projektu Holocaust survivors je i brněnský herec, dramatik, režisér, pedagog a spisovatel Arnošt Goldflam. Třináct členů jeho rodiny zemřelo v koncentračním táboře a útrapami války si prošli i jeho rodiče. „U nás doma se o válce hodně mluvilo, protože někteří členové rodiny přežili, někteří ne, jiní to zase odnesli nějakou nemocí nebo psychickým traumatem. A já jsem se tím zabýval jako autor celý tvůrčí život, napsal jsem řadu her a povídek na toto téma. Jak bych to řekl? Člověk s tím žije, aniž o to nějak zvlášť stojí, a zbavit se toho je těžké, ne-li nemožné,“ vysvětluje pro MF DNES svoji motivaci k účasti na výzkumu Goldflam.
„Zajímalo mě, do jaké míry jsem holokaustem poznamenán. S tím, že je to i jakési trauma, a jestli se toho člověk může zbavit. A taky až do kterého pokolení to jde, zdali to zasáhne třeba i moje děti,“ dodává. A podle dílčích závěrů výzkumu jsou skutečně zatížené i další generace. „Předběžně víme, že při zobrazování mozku jsou viditelné změny, které přetrvávají i 73 let po válce. Takže zanechala velký důsledek na celý život. U přeživších holokaustu jsme zjistili větší stres, ale také opačně posttraumatický růst, tedy to, že některé lidi to může zocelit. Ve strukturách mozku, které souvisí s pamětí a emocemi, jsou viditelné rozdíly mezi holokaustem zatíženou a nezatíženou skupinou. Podobné změny se prokázaly také u druhé generace – dětí, co se narodily po válce,“ shrnuje Rektor.
„Hledáme dobrovolníky“
Výsledky u vnuků vědci ještě nemají. Teď shánějí hlavně zájemce z nejstarší generace, tedy ve skupině od 75 do 95 let. Spolu s Židovskou obcí Brno už oslovili lidi z Brněnska. „Vzhledem k jejich vysokému věku se soustředíme především na první generaci. Zaměřujeme se jak na přeživší, tak ty, kteří jim odpovídají věkem, pohlavím a vzděláním, ale nepatřili mezi systematicky likvidované skupiny obyvatel. Už jsme vyšetřili 280 lidí,“ vypočítává Rektor.
Kromě toho, že účastníci výzkumu obdrží snímek mozku, od 75 let nahoru získají i příspěvek tisíc korun, ostatní pětistovku. Snahou odborníků je najít co nejvíce přeživších a jejich potomků ze druhé a třetí generace a tomu odpovídající počet lidí do takzvaně kontrolního vzorku. „Potřebujeme co nejvíc respondentů. Oběti holokaustu tvoří různorodou skupinu lidí, kteří jej zažili v různých podobách, od věznění v koncentračním táboře přes skrývání se až po aktivní odboj, třeba jako partyzáni,“ říká Rektor.
Věří, že výsledky výzkumu pomohou i v budoucnu. „Řešíme vlastně aktuální problém. To, co zjistíme, se totiž dá aplikovat například na oběti války v Sýrii či jiného konfliktu a na jejich potomky,“ dodává.
Ostatně i podle Goldflama jde o mnohem komplexnější problematiku, která se zdaleka netýká jen rodin, jež zažily holokaust. „Je to zakořeněno i ve společnosti – v antisemitismu či xenofobii. Zdá se, že to nemizí, ba právě naopak,“ poukazuje brněnský herec.
Zájemci o zařazení do studie se mají hlásit na 777 641 558 či e-mail monika.fnaskova@ceitec.muni.cz. Nábor dobrovolníků skončí v příštím roce, pak vědci začnou zpracovávat finální výsledky.
