Ve španělštině si telefonovali přes Skype a psali přes Facebook a Twitter. Společně vytvářeli videa, prezentace, texty a další výstupy, kterými z netradičních úhlů představili Litomyšl a další tři zahraniční města zařazená na seznam památek UNESCO.
Po více než roce se díky úspěchu projektu jeho tvůrci potkali tváří v tvář v centru evropské politiky. „Nyní jsou z nás přátelé“ říkají sedmnáctiletí studenti Klasického a španělského gymnázia Kateřina Dvořáčková a Josef Kún.
Čím jste představitele Evropské unie zaujali?
Kateřina: Asi tím, jak jsme spolu se zahraničními studenty hodně komunikovali a spolupracovali. Mám pocit, že ocenili to propojení a možná i šíři našeho záběru a různé úhly pohledů.
Kolik lidí a jak dlouho pracovalo na vašem projektu?
Josef: S projektem eTwinautas en las cuidades (in)visibles (eTwinauti v (ne)viditelných městech - pozn. redakce) jsme začali na začátku loňského roku a rok jsme mu určitě věnovali. Dohromady se tuším zapojilo 103 studentů a 14 učitelů ze čtyř zemí. Nebo spíš ze tří. Norové se sice přihlásili, ale nakonec se na to vykašlali.
V čem váš projekt spočíval a kdo s nápadem přišel?
Josef: Přišla s ním naše učitelka matematiky Olga Martínez Cancelas. Měli jsme si navzájem představit čtyři vybraná města. Litomyšl, italské Crespi, norský Bergen a španělskou Segovii. Rozdělili jsme se do čtyř mezinárodních skupin, v každé byli žáci ze všech čtyř škol. Každá ze skupin zpracovala jedno město.
Kateřina: Já jsem se třeba se svou skupinou věnovala Litomyšli, kde jsme měli za úkol zpracovat informace o festivalu, zámku, Bedřichu Smetanovi a podobně. Španělští studenti zase měli za úkol hudbu a výrobu piva. Pro ně to bylo určitě těžší, stejně tak jako bylo pro děcka od nás těžší zjišťovat něco o Segovii.
V čem byl pohled na města jiný?
Josef: Nešlo primárně o historii, ale o zajímavosti z pohledu matematiky či chemie. Třeba v Bergenu počítali úhly v tamním oblouku, u Smetanových skladeb v grafických programech zkoumali vlnění, věnovali se třeba i chemickému složení při výrobě piva. Dozvěděli jsme se toho hodně, ale byla to spíš zábava než práce.
Co jste se díky projektu naučili?
Kateřina: Třeba používat nové programy, Geogebru na vytváření geometrických obrazců, Prezi pro prezentace,Tagxedo a další.
Josef: Procvičili jsme si hodně jazyk, domluvit se bylo možné jen španělsky. Rozuměli jsme si dobře, až mě to překvapilo. Horší byly jen odborné názvy. Od prváku máme na šestiletém oboru španělštinu intenzivně, deset hodin týdně. Od třeťáku pak španělsky výuku pěti předmětů. Jako největší přínos hodnotím, že jsme se seznámili s lidmi ze zahraničí. V budoucnu bychom se chtěli navštívit.
Co je eTwinning?Aktivita Evropské komise zaměřená na on-line spolupráci mezi školami, vzdělávání a vzájemnou komunikaci evropských učitelů (více zde). Letos porota vybrala ze 133 přihlášených projektů vítěze tří kategorií rozdělených podle věku a sedm kategorií speciálních. |
Kolik času jste projektu věnovali?
Kateřina: Něco jsme dělali ve škole, ale většinou jsme pracovali doma. Práce na projektu zabrala asi dvě hodiny týdně. Řídili jsme se zadáním, ale způsob zpracování už jsme vymýšleli sami.
Co úspěch znamená pro vás a pro školu?
Josef: Vůbec jsme to nečekali. Pro naši školu to znamená překvapivě hodně. Až při ceremoniálu, kam se s námi přišli pobavit i důležití pohlaváři z Unie, jsme si uvědomili, jak je to důležité. Paní učitelka dostala sošku, všichni ostatní medaile a diplom. Ve škole nám pak paní ředitelka dala dort.
Kolik se vás v květnu sešlo na předávání cen v Bruselu?
Kateřina: Z naší třídy tam jelo jedenáct lidí, dohromady nás tam bylo asi třicet, kteří jsme pracovali na projektu. Někteří Španělé nemohli dorazit kvůli maturitám, z Norska nepřijel nikdo.
Jak jste si to v Bruselu užili?
Kateřina: Navštívili jsme Evropský parlament, Evropskou komisi, byli jsme na bowlingu, účastnili se workshopů, prohlédli si město a památky. Ceremoniál a předávání cen se konalo v přírodovědném muzeu.
Museli jste něco platit?
Kateřina: Ne, všechno platili z grantu. Odlet z Vídně, ubytování i jídlo. Bylo to super, opravdu klobouk dolů, co všechno zařídili. Hotel byl luxusní, úžasné jídlo, večeře o čtyřech chodech, nechápali jsme to. Přitom už při postupu do užšího výběru jsme dostali peníze, za které jsme jeli celá třída na výlet do Vídně.
Josef: Ceremonie byla opravdu jak někde na Oscarech. Předtím jsem neměl o Unii valné mínění, ale tímhle se fakt vytáhli (smích). Sblížili jsme se s naší učitelkou, se spolužáky i zahraničními studenty. Celou dobu to bylo neosobní, ale při pobytu v Bruselu jsme se skamarádili. I teď si ještě sem tam napíšeme.
