Vyučil se číšníkem v Karlových Varech, hereckou profesní dráhu však spojil hned s několika brněnskými scénami. Kromě toho byl také zručný řezbář.
Pro MF DNES na Martina Havelku, který před týdnem v 62 letech opustil herecký svět, zavzpomínali jeho kolegové ze tří brněnských scén, kde působil.
„Popsat jednoduše Martina není lehké, je to jako popisovat moře: klidné i divoké, zádumčivé i pěnící, hluboké i mělké, přátelské i nebezpečné, zpupné i umírněné, svobodné i spoutané, sebevědomé i křehké,“ zvolil přirovnání Petr Gazdík, šéf muzikálového souboru v Městském divadle Brno.
Na Havelku bude vzpomínat jako na herce s velkou autentickou osobností, jenž vždy dokázal svou přítomností na jevišti vytvořit atmosféru. „Jako na kolegu, s nímž se při hraní cítíte bezpečně. Neplní ‚jen‘ dohodnuté úkoly, ale je s vámi ‚online‘ v dané situaci, pokud vás tedy zrovna trošku nezlobí…,“ dodal Gazdík.
Na jevišti byl divočák
Herec Jakub Uličník se s Havelkou poprvé coby divák setkal už jako kluk v Praze v Pyramidě na muzikálu Vlasy. „Kuriózní je, že naše první velké setkání na jevišti pak bylo právě ve Vlasech v roce 2004, když jsme v Brně otevírali Hudební scénu,“ vybavil si jednu ze vzpomínek Uličník.
A přiznal, že byl jediným z kolegů, s nímž měl před každým představením nějaký vtipný rituál. „Ten vycházel vždy ze zkoušení dané hry. Na jevišti byl Martin divočák, velmi živočišný tvor, třeba z Kvítku z horrroru, kde jsem hrál hlavní roli a on šíleného zubaře Orina, máme všichni neuvěřitelné zážitky,“ dodal Uličník.
Do Městského divadla Havelka přišel v roce 1999 a svou explozivní energií potěšil diváky ve více než pěti desítkách rolí na Činoherní i Hudební scéně. Za dvě z nich se dokonce ocitl v širší nominaci na Cenu Thálie – za roli nespoutaného Truffaldina v komedii Sluha dvou pánů a za nezapomenutelného, ďábelsky rozkošného Darryla v Čarodějkách z Eastwicku.
Na stejnou cenu byl nominován už v roce 1998 za ztvárnění Che Guevary v muzikálu Evita, kde alternoval se zpěvákem Danem Bártou. Muzikál se tehdy v české premiéře uváděl v pražském Divadle Spirála.
Brněnské diváky rozesmál jako už zmíněný šílený zubař Orin v bláznivém muzikálu Kvítek z horrroru, byl uhrančivým Hendrikem Höfgenem v dramatizaci románu Klause Manna Mefisto, provokoval jako svobodomyslný McMurphy ve slavném Přeletu nad kukaččím hnízdem, stejně jako nespoutaný Lujko Zobar v muzikálu Cikáni jdou do nebe.
Svobodný duch a nespoutaná energie
V posledních letech se vepsal do srdcí diváků jako tatínek v Mary Poppins, Carlson v dramatu O myších a lidech či Vincent Larchet v komedii Jméno, za jehož ztvárnění získal cenu Těšínský anděl za nejlepší mužský herecký výkon.
„Martin mně bude moc chybět. Měli jsme spolu úžasný vztah a hodně jsme spolu hráli. Za všechno asi hovoří to, jak jsme se oslovovali – já mu říkal Marťasku a on mně Kudrnáči. Když jsme hráli a zkoušeli Jméno, šlo o vzácný okamžik, kdy jsme se sešli čtyři kamarádi. Každé představení bylo jiné a moc jsme si to užívali,“ prozradil herec Viktor Skála.
Principál Městského divadla Stanislav Moša vystihl Martina Havelku jako pana Herce.
„Právě takového hráče, který když vstoupí na jeviště, všichni ztichnou a zatají se jim dech. A když začne jednat slovem, gestem, mimikou či zpěvem, když si ‚osedlá‘ jeviště a z něj vládne tomu času, kterému se uvyklo říkat divadelní zázrak, pak se všichni opájíme jeho nezvyklou osobitostí, podmanivou uhrančivostí a absolutní přesvědčivostí,“ zamyslel se Moša.
Než přišel do divadla „k Mrštíkům“, strávil Havelka pět let v Národním divadle Brno.
„Martin byl živel, který, jak sám vyprávěl, vstoupil do Mahenky oknem se slovy ‚avantgarda přichází‘ a po několika letech ji stejným oknem v kostýmu Kalibana, tedy jen v bederní roušce, opouštěl se slovy ‚avantgarda odchází‘. A i kdyby ta historka byla pravdivá jen částečně, naprosto vystihuje jeho svobodného ducha a nespoutanou energii, se kterou uměl uhranout diváky, okouzlit divačky a ovládnout jeviště,“ připomněl historku jeho kolega z Mahenovy činohry Martin Sláma, jenž si s ním zahrál třeba v Tomáši Becketovi nebo Poprasku na laguně.
Divadlo dělal už před restauračními hosty
Na divadelních prknech Havelka začínal v brněnském Provázku v roce 1976. Když ještě v Karlových Varech pracoval jako číšník, oslovil ho po premiéře karlovarského divadla Křižník Potěmkin Tauričevský brněnský režisér Zdeněk Pospíšil z Provázku.
„Na večírku jsem dostal nabídku, jestli nechci dělat divadlo, a na to jsem rejžovi odpověděl, že to dělám každý den před hosty, když dostávají myslivce místo francouzského koňaku. Pak jsem mu na požádání předvedl etudu, jak mě škrtí had v pralese, a druhý den jsem s ním jel ve staré upravené škodovce po automobilovém závodníkovi Frantovi Královi do Brna,“ vzpomínal před třemi lety Havelka v rozhovoru pro MF DNES na své herecké začátky.
V Huse na provázku s ním hrál třeba Jan Kolařík. „Na Provázku jsem od osmaosmdesátého a Martin odcházel někdy v roce 1993, takže jsme spolu hráli hodně. Vybaví se mi Svět snů, Katynka z Heilbronnu, Rozvzpomínání, Shakespearománie… Je to brzo a je to škoda. Byl to dobrý kamarád a kolega, který nehrál na sebe,“ uzavřel Kolařík.
