Obraz největšího moravského města díky jejímu pojetí totiž získal na takovém étosu, jaký mu nedokázal dát nikdo jiný. Vzácný soulad mezi odbornou erudicí a láskou ke zkoumanému - totiž městu Brnu, vývoji jeho městské zástavby, památek, osobností a názvosloví ulic, zapříčinil, že tuto drobnou dámu Brňané už dnes považují za žijící legendu, která s neumenšenou energií přispívá ke slávě a prospěchu Brna jako málokdo druhý.
V poslední době ji trápí stav chátrajícího domu na České 6. Od roku 1904 zde sídlily prvorepublikové Lidové noviny ve své nejslavnější éře, kdy do nich psali bratři Čapkové, Eduard Bass, Karel Poláček, Edvard Valenta, Rudolf Těsnohlídek, Jiří Mahen i prezidenti Tomáš Garrigue Masaryk a Edvard Beneš.
Podle Mileny Flodrové by zde měl vzniknout Dům brněnského tisku nebo alespoň muzeum či pamětní síň brněnské žurnalistiky.
255 let brněnské novinařiny
"V Brně jenom do roku 1975 postupně vycházelo 2849 titulů," přibližuje historička. První noviny v Brně vyšly 5. července 1755, takže brzy uplyne 255 let od počátku brněnské žurnalistiky.
Milena FlodrováNarozená jako Volková 24. ledna 1935 v Hranicích na Moravě. Dětství prožila budoucí historička v Košicích, po vzniku Slovenského štátu musela učitelská rodina odejít. Do Brna se čtyřletá holčička přistěhovala dva dny před německou okupací v roce 1939, žije zde tedy víc než 70 let. V Brně vystudovala dějepis a archivnictví na brněnské filozofické fakultě. Do Muzea města Brna nastoupila ještě za studií a od té doby zde pracovala nepřetržitě víc než třicet let jako odborná historička. Inventarizovala například cechovní truhlice po zaniklých řemeslných společenstvích či nářadí, což ji přivedlo k zájmu o brněnská řemesla. Je neúnavnou propagátorkou brněnské historie a autorkou četných článků o Brně a mnoha knih, například 100 let v Brně, Brněnské hřbitovy, Brno v proměnách času, Pamětní desky a pomníky v Brně, Proměny Vaňkovky, Staré Staré Brno. Vyšlo jí více knih o názvosloví brněnských ulic, roku 2008 graficky velkoryse vypravené Brno aneb Trocha povídání, jak se Brno velkým Brnem stalo a jeho ulice ke svým jménům přišly. V roce 2000 jí byla udělena Cena města Brna. Víc než padesát let je vdaná. Má jedno dítě. |
A dodává, že z těchto prvních "inzertních" novin postupně vznikly v 18. století Brünner Zeitung. Kromě česky psaných Moravských novin, které od roku 1848 vydával Moravský zemský sněm, vycházely v Brně hlavně německy psané noviny.
Redakce jedněch sídlila na dnešní Běhounské ulici, dále na rohu současné Solniční a Rašínovy, kde se ještě na konci minulého století nacházela tiskárna Rudého práva. Původní německý majitel byl ale prozíravý a dával postupně prostor i českému slovu.
Milena Flodrová (před sňatkem Volková) se narodila v Hranicích na Moravě, kde prožila dětství její maminka se svými dvěma bratry. "Dědeček se za první světové války osvědčil jako velitel polní pošty, proto ho poté delegovali do Hranic, kde se vypracoval na poštovního ředitele," vzpomíná historička.
"Maminka pak studovala v Hranicích na gymnáziu a seznámila se zde s mým tatínkem, který pocházel z Hustopeč nad Bečvou," líčí počátky vztahů svých rodičů.
Tatínek vystudoval ještě češtinu, dějepis a zeměpis na Karlově univerzitě v Praze a jako profesora ho v roce 1926 přidělili na gymnázium do Košic na Slovensko.
Tady učil dvanáct let, do roku 1938. Mezitím se oženil a v roce 1935 se manželům Volkovým narodila dcera Milena. Tu opatrovala tatínkova maminka z Hustopeč, která jim vedla domácnost. K výuce se totiž musela po půlroční mateřské dovolené vrátit i Milenina maminka, která po gymnáziu vystudovala učitelský ústav ve Valašském Meziříčí.
"Moje rané dětství bylo moc krásné a šťastné, spoustu si toho z té doby pamatuju. Ale v říjnu 1938 najednou přišlo nařízení Čehúni von, protože se chystal Slovenský štát, takže jsme pak museli do osmačtyřiceti hodin pryč," vzpomíná Flodrová.
Rodina tedy přesídlila do Brna, kde tatínek učil na Třetím reálném gymnáziu na dnešním náměstí Leoše Janáčka mezi Kounicovou a Mášovou, kde našla rodina byt.
"Do Brna jsem se přistěhovala 13. března 1939, dva dny předtím, než nás zabrali Němci. Takže tu bydlím víc než sedmdesát let," počítá historička.
Jak přetrpět hodiny marxismu
S úsměvem říká, že je přesně ten ročník, který prošel všemi reformami prvního komunistického ministra školství Zdeňka Nejedlého. Z obecné přešla na Třetí reálné gymnázium, kde už její tatínek neučil, protože mezitím přešel do zemské školní rady.
Jenže hned po událostech v únoru 1948 odtamtud odešel, aby nemusel rozmisťovat kantory podle nových nepříjemných direktiv. "Byl zvyklý všem kolegům pomáhat, proto okamžitě požádal o přesun na školu. Takže pak až do důchodu učil češtinu na elektroprůmyslovce na Kounicově ulici," vzpomíná jeho dcera, která nakonec dostudovala gymnázium na třídě kapitána Jaroše.
"V septimě nám najednou oznámili, že musíme maturovat v srpnu, protože je málo přihlášek na vysoké školy. Takže jsme oktávu museli zvládnout za prázdniny," líčí neuvěřitelné kotrmelce komunistického školství v roce 1953 Milena Flodrová.
Na brněnské filozofické fakultě pak vystudovala historii, k níž si ve druhém ročníku přibrala archivnictví. "Tehdy na fakultě ještě dosluhovali staří páni profesoři a ti brali výuku vážně, takže ta škola byla v té době dobrá, byť jsme museli mít i marxistické nesmysly," vybavuje si hodiny komunistických pavěd, v níž se občas ozvalo cinknutí jehlice, neboť zde všechny studentky obvykle houfně pletly.
"Přednášející měl ale tolik nadhledu, že při takovém zvuku obvykle prohlásil: Hm, hm, na konci semestru budeme muset udělat výstavku ručních prací mladých marxistů," usmívá se Flodrová, kterou tehdy nejvíc zaujaly takzvané pomocné vědy historické.
Ty si pochvalovala pro jejich praktičnost a konkrétnost: "Paleografie (nauka o starých písmech), epigrafika (nápisy na nemovitostech, deskách, pomnících a náhrobcích), numismatika (nauka o penězích), chronologie (nauka o časových údajích), heraldika (erby) či sfragistika (nauka o pečetích) nebyly žádné rindy pindy, které bylo na škole tehdy bohužel třeba také přetrpět."
Třicet let na Špilberk a zpět
Po studiu v roce 1958 nastoupila do Muzea města Brna. K místu jí vlastně pomohla náhoda - ředitelce Cecílii Hálové ji doporučil ředitel dnešní Knihovny Jiřího Mahena, kde Flodrová mezi 4. a 5. ročníkem byla na brigádě.
Studentce historie se vzápětí dostalo řádného zaměstnání historičky. "Bylo to mé první i poslední místo, nikde jinde jsem nepracovala," popisuje mnohaletou činnost.
"Kopec na Špilberk, kde muzeum sídlí, jsem čtyřikrát denně, dvakrát nahoru a dvakrát dolů, šlapala celých třicet let," usmívá se historička.
V muzeu ale působila takříkajíc i jako historická informační kancelář. "Každou chvíli se někdo ptal: Paní Flodrová, kde byla Erzherzog-Rainer-Gasse? Podívám se do adresářů, které Brno vydávalo od roku 1779 do roku 1948, já na to. Načež jsem hodinu hledala a zjistila jsem – aha, to je Úvoz, no, to mě mohlo napadnout. Ale když těch dotazů bylo pořád víc, dala jsem si za svůj odborný úkol, že sepíšu všechny názvy brněnských ulic. A z toho vznikly pak mé knížky o vývoji názvů ulic města Brna, které dodnes do detailů doplňuji z nejrůznějších historických pramenů," popisuje své velké dílo historička.
