Rybníkář a hostinský z Velké nad Veličkou Tomáš Lajza | foto: Radek Miča, MAFRA

Hospoda, klobásy a dědečkův splněný sen o rybách

  • 0
Když začal Tomáš Lajza z Velké nad Veličkou chovat na úpatí Bílých Karpat ryby, mnozí si klepali na čelo. Hostinský z Velké však věděl, že rybníky v těch místech zřejmě byly ještě mnohem dříve, než mohl kdokoli pamatovat.

Zní to trochu jako pohádka o tom, kterak děd vnukovi zarostlý úhor daroval a vnuk tam zlaté dno našel... O zlatém dnu by ovšem hospodský a rybníkář Tomáš Lajza z Velké nad Veličkou možná raději nehovořil, protože závisti je prý mezi lidmi pořád dost.

tomáš lajza

Narodil se v roce 1971. Vyrostl v Javorníku, od roku 1991 žije ve Velké nad Veličkou. Je ženatý, má syna Tomáše a dceru Beátu. V roce 1991 koupil společně se svým otcem budovu bývalého pohostinství ve Velké nad Veličkou. Tam v rámci rodinné firmy nejprve zprovoznili prodejnu masa, v roce 1992 pak otevřeli pohostinství a výrobnu uzenin. Se zavedením DPH se firma otce a syna Lajzových rozdělila na dva samostatné subjekty, protože pro výrobnu uzenin bylo výhodné platit DPH, zatímco pro pohostinství nikoliv. V současné době provozuje Tomáš Lajza se svojí ženou Evou pohostinství U Lajzů ve Velké. Chová ryby ve čtyřech rybnících v blízkosti Velké a Javorníka. Ryby prodává, ale za úplatu poskytuje i možnost ulovit je přímo v rybníku. Provozuje i sportovní střelnici. (rig)

Pohostinství U Lajzů v samém centru Velké nad Veličkou zná přinejmenším každý návštěvník proslavených Horňáckých slavností.

A pro velickou klobásu, čabajku či bůček si do řeznictví, sousedícího s hospodou, přijíždějí lidé z širokého okolí.

Zatímco výroba uzenin je doménou Tomáše Lajzy staršího, hospodu má na starosti jeho jmenovec a syn. Stejně jako v úvodu zmíněné rybníky, vybudované právě na kdysi zarostlém kusu pozemku poblíž Velké.

Ze stavby mostu rovnou do hospody

Hodně podstatného se v životě Tomáše Lajzy odehrálo počátkem devadesátých let. "Tehdy jsem se vrátil z vojny z Prahy," vypráví.

"Měl jsem nastoupit do práce v Hodoníně u podniku, kde jsem se vyučil, abych tam opravoval náklaďáky. Nechtělo se mi ale dojíždět takovou dálku za dvanáct set korun za měsíc. Tak jsem vzal práci tady poblíž na stavbě mostu na dráze směrem na Myjavu. A zrovna v té době přišel otec s tím, že je na prodej budova hospody, že bychom to měli koupit, jít do toho spolu a udělat z toho restauraci a výrobnu uzenin."

Rybníkář a hostinský z Velké nad Veličkou Tomáš LajzaRybníkář a hostinský z Velké nad Veličkou Tomáš Lajza

Otec a syn si tedy vzali úvěr a koupili starý velický hostinec, od poloviny osmdesátých let proměněný na bufet. Ze všeho nejdříve otevřeli masnu, což byl logický krok vzhledem k tomu, že Tomáš Lajza starší byl profesí řezník.

"V únoru 1992 jsme otevřeli hospodu, v květnu téhož roku vlastní výrobnu uzenin. Z automechanika jsem se tedy stal uzenářem a hospodským, uzeniny jsem také rozvážel," popisuje Lajza.

Takhle rodinný podnik fungoval čtyři roky. Pak však ucítil potřebu dělat i něco jiného, vrátit se víc za volant. Koneckonců i kvůli úvěru bylo potřeba poohlédnout se po nějaké další práci.

"Koupil jsem tedy autobus, začal jsem jezdit zájezdy do Itálie a do Španělska. Ale stalo se, že mě podvedli v kupních smlouvách a ve chvíli, kdy už jsem měl autobus skoro zaplacený, sebrala mi ho kriminálka. Ten podvodník, od jehož firmy jsem měl autobus na splátky, totiž někomu prodal techničák za 250 tisíc a mně sebrali autobus, za který jsem zaplatil ve splátkách milion a půl."

Nakonec čtyři rybníky

Pak přišly rybníky, na Horňácku poněkud nezvyklý byznys. Dnes má Tomáš Lajza rybníky čtyři a chová v nich pstruhy, líny, amury či kapry.

Předcházelo tomu ovšem pracné čištění zarostlého pozemku. "Na rybníky jsem přišel tak, že můj děda z matčiny strany měl pozemek a na jedné oslavě narozenin mi nabídl, že ho na mě převede," popisuje Lajza.

Připomněl mu, že se to tam jmenuje Rybnický potok, asi tam tedy někdy byly rybníky. Mluvil o tom, že vybudovat tam rybníky byl jeho sen. "Komunisti mu ale nedovolili vůbec nic, ještě mu sebrali koně a dobytek," vzpomíná muž.

Rok a půl trvalo vyřídit potřebná stavební povolení. Mezitím se pozemky čistily od náletových dřevin. V roce 1998 pak byly rybníky zkolaudovány: "Dědovi jsem to všechno stihl ukázat ještě předtím, než umřel. Vůbec se mu z toho místa nechtělo odejít pryč."

Tomáš Lajza připouští, že s rybníky jsou občas starosti. "Někdy se daří, někdy ne. Kvůli suchu mi jednou vykapaly ryby ve dvou rybnících. Škoda přes dvě stě tisíc. Včera jsem zrovna chytil tři pytláky. Mám tam sice ceduli se zákazem vstupu, ale vlastně nemám problém s tím, že tam někdo chodí. Jen si s sebou zrovna nesmí vézt kolečka na upytlačené ryby."

V odpovědi na otázku, co dál a jaká další výzva je před ním, krčí Tomáš Lajza rameny. "Přemýšlím nad vším možným na světě, ale vymyslet dnes něco, co bude fungovat, to není jednoduché."