U téhož stolu vedle sebe popíjel dělník, propuštěný vězeň, student filozofické fakulty, jeho (nezřídka ze školy z politických důvodů vyhozený) profesor, s drogami experimentující vlasatec i usedlý tatík od rodiny.
Zároveň se vcelku spolehlivě vědělo, že na „televizáky“ nebo novináře člověk přes den natrefil ponejvíce v cukrárně U Vočků v dnešní Jezuitské ulici, na herce z Divadla na provázku v sektbaru Venuše v Jakubské ulici, na brněnské štatlaře neboli pivu holdující máničky, mluvící dobovou podobou hantecu, nejčastěji v pivnici U Formana na rohu dnešní Joštovy a České, případně v pivnici Střelák na rohu parku v Pisárkách, a tak dále.
Svá pevná místa měly ale i brněnské osobnosti. Třeba brněnští básníci Oldřich Mikulášek a Jan Skácel se od stolu v osvěžovně Belva naproti kostelu svatého Tomáše na dnešním Moravském náměstí posouvali do hospody Praha u Lužánek, případně sedávali v maličké vinárničce v Mášově ulici, zatímco skladatel Jiří Bulis miloval cukrárnu Kolbaba v dnešní Kounicově ulici zhruba naproti hotelu Continental.
A tak podobně. Chodilo se ovšem i do spousty dalších hospod a vináren, jejichž nabídka sice nebyla s tou dnešní kvantitativně, ale hlavně kvalitativně srovnatelná, nicméně se tady především vyhledávala společenství stejně či podobně smýšlejících.
Takže nekvalita piva či vína se těmto osvěžovnám odpouštěla tím spíše, že jiné možnosti prakticky neexistovaly.
Muži popíjeli, ženy vybíraly ingredience do polévky
Pojďme se však u některých podniků zastavit blíž. „Hospoda U Tří knížat v Minoritské ulici byla velmi tmavá až ponurá, a co ji odlišovalo od jiných brněnských paluší, bylo její umístění – stála totiž přes ulici naproti vchodu do kostela sv. Janů,“ uvádí webová stránka Moje Brno v textu Ztracené brněnské hospůdky.
„Protože se dříve hospody otevíraly až od jedenácti hodin, stávaly před ní často hloučky žížnivých chlapíků, kterým se po nedělní bohoslužbě udělalo poněkud ‚žíznivo‘. Za odbíjení zvonů na Petrově, které v tuto dobu mátly všechny mimobrněnské tím, že hlásily poledne, vtrhl houf nedočkavých žíznivců dovnitř, a zatímco pak chlapi popíjeli jedno či dvě orosené, jejich ženské pobíhaly po Zelňáku, aby vybraly ingredience do nedělních polévek,“ píše se o této rovněž pověstné pivnici.
Dále je tu vzpomenuta hospoda U Dobrého kata v Josefské ulici, původně patrně byt s mnoha místnůstkami propojenými chodbičkami, kam se dalo na pivo nepříliš vyhlášené kvality zajít i hluboko v noci – jen s jakousi pauzou na úklid někdy nad ránem.
To se tu brněnští ochmelkové mísili obvykle s cestujícími z nedaleké „role“ neboli hlavního brněnského nádraží. Jinak totiž drtivá většina brněnských hospod zavírala v deset večer.
Dva hosté na jedné židli
Co se však pivnic týče, pak se kromě dodnes fungující Bláhovky v Gorkého ulici pyšnil největší proslulostí určitě takzvaný Formíř neboli zmíněná pivnice U Formana. Čepovala se zde výborná smíchovská dvanáctka, a jak před léty vzpomínal zdejší „pingl“ Zdeněk Richter: „Lidi tu třeba za letních veder vypili za den 1 400 litrů, to znamená 2 800 piv – a ještě navíc plnotučných čili dvanáctistupňových.“
Pivnice proslula opravdu neskutečně pestrým osazenstvem, od těžkých kriminálníků po studenty brněnských vysokých škol. Od dopolední otvíračky tu taky nebylo vůbec snadné sehnat místo, a dokud ke stolům nedali v pivnici lavice, častokrát se sedávalo takzvaně „na půlčana“, tedy na půli sedáku jedné židle, kam vám i kamarádovi to pivo už donesli.
Opravdovou „čtverkou“ čili hospodou nejnižší kategorie byla pak pivnice zvaná U Kunca ve Smetanově ulici, původně rovněž nejspíše přízemní byt o více místnostech, kam se vešly spousty lidí opravdu veškeré úrovně i původu, i když tu na sebe pro cigaretový dým občas ani pořádně neviděli.
Početné návštěvnictvo měla i Černohorská pivnice pod Zelným trhem na dnešní Masarykově třídě. Sídlila v místě dnešního McDonald’s v domě U Tří kohoutů a pivo příslušného jména jste tu mohli dostat světlé, tmavé, případně preferovaný řezák. Také v Kozí ulici se chodilo na pivo k Cajplovi, stejnojmenná pivnice je zde ostatně i dnes.
I přízemí hotelu U Jakuba na Jakubském náměstí se večer stávalo pivnicí, protože žíznivých bylo tehdy hodně a hospod vlastně pořád ještě pomálu. Takže se na pivo chodilo také do zmíněné „kavárny“ Belva, do Eriky na vrcholku ulice Úvoz, samozřejmě k dodnes fungujícímu Čápovi na dnešním Obilním trhu.
A štamgasti do svých podniků dorazili na své pivo skutečně denně. Desítka stála do roku 1984 jednotně 1,70 korun, dvanáctka 2,80, jen plzeňské pivo bývalo dražší. Pak se cena zvedla na 2,50 u desítky a u dvanáctky na čtyři koruny.
Policejní kontroly jako folklor
Samozřejmě tu utajeně dozorovaly také složky státní policie a poměrně často probíhaly šťáry, kdy do místnosti vtrhlo komando policistů neboli po brněnsku „švestek“ zkontrolovat občanské průkazy, ale to už návštěvníci vnímali spíše jako obvyklý folklor.
Jak psala autorka tohoto článku už před lety do seriálu o normalizačních letech v Brně: „Ulice nejprofízlovanějšího města sice zely prázdnotou, ale hospody byly narvané. Tam se lidé cítili svobodní. Husákův režim byl v tomto směru už poučený a v chlastu či soukromí ponechával lidem daleko větší volnost, než tomu bylo v 50. letech. Dá se naopak říct, že přiožralé soukromničení podporoval.“
Po vcelku brzkých hospodských zavíračkách se nejen v centru Brna navíc chodívalo do některého „volného“ bytu, kde se pokračovalo v pití „lahváčů“, případně vína nebo tvrdého alkoholu. Nebo se i pivaři přesouvali do brněnských barů a vináren se zavírací dobou o něco pozdější.
Kromě zmíněného sektbaru Venuše proslula také Bzenda neboli Bzenecká vinárna v Solniční ulici, Vavřinecká na rohu Starobrněnské a Mečové, případně bary jako Roxy, Bolero, Pavilon nebo trošku vzdálenější Ambra u Kounicových kolejí v Žabovřeskách.
Všechny tyto provozovny měly k prvorepublikové nádheře už hodně daleko, bývaly ulepené, ale chodilo se do nich také. I zde sedávaly u stejného stolu všechny možné profese, úrovně intelektu, vzdělání i financí. Volnost, rovnost a bratrství poznaly tyto obvykle těžce zakouřené prostory doslovně a v praxi.
