Je tomu právě 600 let, co také Moravou zmítaly možná nejdůležitější události středověké Evropy, totiž ty související s husitským hnutím. Je pravda, že zásadní okamžiky s ním spojené se odehrály v Čechách. A hodně lidí má za to, že Morava v době husitství spala – nebo se dokonce celá rovnou „protihusitsky“ přidala k císaři Zikmundovi, té „lišce ryšavé“, jak nás ve škole učili. Toto mínění je však nejen přehnané, ale zkrátka mylné.
K tomuto hrubému zkreslení přispěl nejspíš právě leden 1420 a tehdejší události v Brně. Po smrti českého krále, Lucemburka Václava IV., kterého 16. srpna 1419 skolila mrtvice, byl totiž uherský a římský král i pozdější císař Zikmund posledním žijícím českým Lucemburkem. A tedy i jediným řádným kandidátem na český trůn a moravský markrabský úřad. V prosinci 1419 právě proto přijel do Brna.
„Moravané včetně husitů přijali Zikmunda za pána země a složili sliby poslušnosti,“ píše historik Josef Válka o lednu 1420 ve svých Dějinách Moravy. „Lze se divit, že do čtyř týdnů poté, co koncem prosince 1419 vstoupil na moravskou půdu, mu stavy všech vedlejších zemí včetně Moravy vzdaly svůj hold?“ ptá se řečnicky i historik František Šmahel ve své Husitské revoluci a sám si odpovídá: „V Zikmundovi přicházel nejen legitimní dědic České koruny, ale i nejmocnější panovník kontinentu, sjednotitel církve a nad jiné úspěšný politik, který prázdnou kapsu dovedně zastíral okázalou prezentací svého majestátu.“
Zikmund hledal pomoc u Habsburků
„Do Brna přišla také delegace českých husitů a seznámila ho se svými náboženskými požadavky. Zikmund v Brně ještě nenaléhal, aby se husité vzdali své víry, ale dal jasně najevo, jak bude postupovat, až se stane českým králem,“ líčí dále Josef Válka, jak místo husity Petra Strážnického z Kravař udělal pak Zikmund zemským hejtmanem Jindřicha Plumlovského z Kravař.
Ten byl sice původně také husitou, ale vstoupil do Zikmundových služeb, účastnil se s ním dokonce i kostnického koncilu proti Husovi, získal si Zikmundovu důvěru a „jeho husitismus ochabl“, jak změnu charakterizuje Válka.
V Brně se Zikmund sešel i s olomouckým biskupem Janem Železným, což byl vůbec největší nepřítel husitů na domácí půdě. Nový markrabě potvrdil léna, tedy moc a majetky, nejen Železnému, ale i opavskému vévodovi Přemkovi – a s oběma uzavřel důležité spojenectví. Posílil také katolické rady moravských královských měst a od brněnské rady přijal slib věrnosti.
To všechno byly velice chytré kroky. Zikmund totiž dobře věděl, jaký problém měla královská města v posledních desetiletích 14. století se šlechtou. Její vojenské družiny podle Války olupovaly měšťany na cestách a snažily se proniknout do městských hradeb a města ovládnout. Takže ve chvíli, kdy se moravská šlechta přiklonila k husitství, královská města musela hledat obranu – u koncilu, pak u císaře Zikmunda a později také u Habsburka Albrechta.
Kvůli jeho pomoci proti husitům mu pak Zikmund musel dát za manželku svou jedinou dceru Elišku. A jako věno celou Moravu. Husitství bylo tedy na Moravě hlavně záležitostí šlechty a také venkova, zatímco v Čechách se největšími baštami husitství stala tamní města.
Husitství bylo na Moravě pod ochranou šlechty
Moravští páni však byli husitství s jeho protestantským výkladem víry skutečně silně nakloněni. Vždyť se už v únoru 1415 sjeli do Velkého Meziříčí, aby ve svém listu kostnickému koncilu protestovali proti zacházení s Janem Husem.
„Na sjezdu v Brně 8. května prohlásila shromážděná moravská šlechta, že způsob, jakým se s Husem zachází, je potupou českého národa,“ uvádí dále historik Válka. Dodává, že Husova poprava pak na Moravě vyvolala totéž pobouření jako v Čechách. Morava protihusitské dekrety z koncilu rázně odmítla a obranný šlechtický spolek proti nim měl ze tří hejtmanů v čele dokonce dva z Moravy.
Zdejší šlechta zkrátka brala husitství v ochranu a namísto českých husitských měst vznikly na Moravě šlechtou chráněné „husitské bašty“. Především vesnice Nedakonice na ostrově v řece Moravě poblíž velehradského kláštera se stala jakýmsi moravským Táborem vzniklým na území Haška z Valdštejna na přelomu let 1420 a 1421.
Šlechta bojovala po boku Zikmunda, pak podpořila husity
Pikanterií je, že jak tento, tak další přední moravští šlechtici se v červnu, červenci a listopadu 1420 účastnili po boku Zikmunda bitev na Vítkově i Vyšehradě, kde byli podle kronikáře Vavřince z Březové „jako vepřové ukrutně zbiti“. Mnoho jich zahynulo, ale ti, kteří se dostali do zajetí pražanů, uzavřeli nakonec s husity spojenectví a stali se na Moravě jejich nejcennějšími spojenci.
A právě „táborité“ z Nedakonic pak v půlce ledna 1421 zpustošili a vypálili jeden z nejbohatších moravských klášterů Velehrad, kde upálili mnichy, kteří nestačili utéct. Klášter se zničenou knihovnou byl pak několik let opuštěný.
Proti Nedakonicím zaútočil poté biskup Jan Železný s městskými a rakouskými, ale i panskými oddíly. Jenže neuspěl. Koncem roku se zdejší osazenstvo nicméně připojilo nejspíše k husitům v blízkém Uherském Ostrohu, který se stal jejich hlavní baštou na jihovýchodní Moravě. Na jihozápadní Moravě byly dalšími husitskými středisky Jevišovice, tvrz Červený Martínkov a asi i další místa. Zdejší husité si připsali také nemalé úspěchy při dobývání okolních měst.
I když moravské dějiny z té doby mají nesrovnatelně méně archivního materiálu či dobových kronik, hodně se dá vytušit třeba z listů olomouckých kanovníků koncilu po Husově upálení.
Žalují v nich, že páni na svých statcích sami přijímají pod obojí způsobou a dosazují husitství oddané kněžstvo, které křtí děti u řek a potoků, slouží mše na polích bez posvěceného oltáře, nekoná ušní zpovědi, za Jana Husa a Jeronýma Pražského slouží zádušní mše a uctívá je jako svaté. A tak dále.
Navzdory tomu, co se před 600 lety událo v Brně, tedy i Morava přispěla k tomu, oč se husitství přes svou konečnou porážku a válečné pustošení v Evropě zasloužilo. Jednak se díky husity vybojovaným basilejským kompaktátům otevřela cesta k náboženské toleranci mezi katolíky a utrakvisty, za druhé vzrostl vliv i jiných vrstev společnosti, než byla šlechta.
