Ačkoli jeho manažer hned v počátku telefonického rozhovoru upozornil, že unavený Cooper má jen čtvrt hodiny času, s redaktorkou MF DNES hovořil dvakrát tak dlouho.
Životní role Alice Coopera, kterou šedesátník hraje už přes 40 let, ho úplně pohltila - narodil se jako Vincent Furnier, ale v mládí se přejmenoval podle kapely, kterou založil a která dala vzniknout nové hudební škatulce "shock rock".
Dokonce o sobě samém často mluví ve třetí osobě: "Alice Cooper bude," říká místo "Já budu". Ale má i obrovský nadhled. Několikrát při rozhovoru sám sebe rozesmál.
A smysl pro humor ukazuje i na koncertech. "Už nemůžu šokovat, to dělá CNN, já musím bavit. Hororem i groteskou." Brno o tom přesvědčí 2. prosince v hale Rondo.
Alice cooper: horor v brněKdy: 2. prosince |
Jak vám mám vlastně říkat, volají na vás doma Alici, nebo Vincente?
Říkejte mi Alice, všichni mi tak říkají, už čtyřicet let.
Takže Alice není jenom role, pomůcka při stylizaci, kterou předvádíte na pódiu?
No, to vlastně taky je. Ale ono je to mnohem jednodušší, jmenovat se stejně za všech situací. Eltonu Johnovi taky myslím přátelé neříkají Reggie. To by byl děsný zmatek. Alice je přece perfektní jméno.
Proslul jste svými šokujícími show, všude vám po pódiu stříká krev, gilotiny sekají hlavy, vystupoval jste s hadem. Na co se můžeme těšit v prosinci v Brně?
Předvedeme hodně teatrální podívanou. Myslím, že publikum si zaslouží nejen hudbu, ale i hodně vizuální zábavy. Když chcete udělat pořádnou show, měli byste lidem dát všechno, co máte. Mám hodně dobrou kapelu a budeme hrát hodně tvrdý rock, ale nejde jen o hudbu. Mimoto nabídnu ještě hodně divadelní podívané, což mnoho jiných kapel nedělá. Každé moje turné, dokonce každá moje píseň mají v sobě něco divadelního.
Můžete být konkrétnější, čím se odlišíte od minulých koncertů? Proč se turné jmenuje Psycho Drama Tour?
Zahrajeme 28 písní, což je na jeden koncert vážně hodně. Každá z těch písní má v sobě nějaký příběh, který i obrazově ztvárníme. Některé jsou hodně dramatické, třeba když mě na pódiu pověsí, další písně doprovodí balet. Připravili jsme hodně nových scén a prvků. A samozřejmě uvidíte i děsivě hororové úseky, na které jste u mě zvyklí. I když, při té hororové hrůze je vždycky přítomná i komediální složka. Myslím, že nikdy nesmí chybět něco, co publikum i rozesměje.
Kolik lidí ve vaší show účinkuje?
Je tam pět hudebníků, dvě kytary, basa, bubeník a já, ale pak ještě dalších asi sedm herců a tanečníků, co se různě střídají. Rád publikum takříkajíc přetěžuji, nenechám ho popadnout dech. Na něco se koukají, pak začne další píseň a zase něco jiného. Nemáte šanci přestat zírat na pódium. Ani nechcete, abyste něco nezmeškali. Líbí se mi ta myšlenka, že když už si to diváci zaplatili, musejí za své peníze dostat opravdovou protihodnotu. Chci si být jistý, že až budou odcházet, řeknou si, že to byla skvělá show.
Vy rád vyprávíte příběhy nejen na koncertech, ale i na svých deskách, vaše poslední album Along Came a Spider je konceptuální deska o vrahovi. Proč tenhle námět?
Alice Cooper byl vždycky vypravěč. Všech mých 25 alb má příběhovou linku. Tentokrát je o postavě fiktivního sériového vraha. Jeho psychologie je hodně barvitá. Ale myslím, že každý chápe, že není reálný. Nikdo by asi nechtěl mít jako hlavního hrdinu strašlivého vraha. Ale příběh o člověku, který se zamiluje do jedné ze svých obětí a uprostřed toho všeho má i náboženskou zkušenost a ve své příšernosti je i komický, je pro mě zajímavý.
I vaše klipy jsou takové malé filmy... nenapadlo vás někdy natočit opravdový film?
Hodně mých písniček by mohlo sloužit jako námět k filmu, třeba Welcome to my Nightmare. Ale já se tak nějak víc přikláním k živé produkci, chci, aby to lidi viděli naživo a abych i já viděl jejich reakce. Prožijeme si to spolu.
Nejste jen hudebník, děláte spoustu dalších věcí - jste profesionální golfista, hrajete ve filmech, máte síť restaurací i vlastní pořad v rádiu. Jak by vypadal váš ideální den?
Byl by hodně rušný. Já si ty ideální dny dělám, když jsem doma, ne na turné. Každé ráno vstanu dřív a zahraju si golf. Po osmnácti jamkách dojdu domů a nahraju předem tak tři rádiové pořady. Pak poskytuju rozhovory, a někdy píšu i písničky. A hlavně, jsem hodně s rodinou. To je nejdůležitější, aby moje děti věděly, že jsem tu vždycky pro ně. Nikdy mě nehledají, vždycky vědí, kde jsem a budu.
Takoví Kiss, Nine Inch Nails nebo Marylin Manson se přiznali, že je inspirujete. Co inspiruje vás, co teď posloucháte?
Občas si pustím Rage Against The Machine, Slipknot a takové kapely, ale hlavně hodně klasický rock, to jsou nesmrtelné songy. I moje děti dneska poslouchají Led Zeppelin, AC/DC. Jsem překvapený, že mladí pořád hodně poslouchají Stouny, The Who, Beatles, Ozzyho a mě. Je vidět, že máme kvalitní písně. Sám rád poslouchám i začínající kapely, nejlepší jsou ty úplně garážové. Moc nefandím elektronice, radši si poslechnu The White Stripes než nějaký mašinky. Snažil jsem se najít něco zajímavého i v tom, ale přišly mi ty elektro písničky strašně stejné. A občas to vlastně ani nejsou písničky. A to zvládnu poslouchat hodně žánrů, od jazzu po písničkářky. Jenom rap a country nezvládnu nikdy. (smích)
V roce 1978 řekl Bob Dylan v jednom rozhovoru, že jste přehlížený autor. Neuvažoval jste o tom, že byste opustil teatrálnost a ukázal sílu svých písní v jednoduchém provedení - a teď se možná rouhám, ale třeba i akusticky?
Názor Boba Dylana, tak skvělého básníka, mi vážně lichotí, to, že mě uznává, je úžasný kompliment. Všechno, co dělám, i to divadélko okolo, začíná právě u písničky. Ostatně, k čemu by byla dobrá vynikající show doprovázející blbou píseň. Nejvíc času strávím psaním, vše ostatní je podružné. I když, ty nejlepší písničky jsem měl stejně napsané velmi rychle, třeba School's Out nebo Only Women Bleed zabraly kolem jedné a půl hodiny. Ovšem na některých jiných jsem dělal třeba týden čistého času. Tak trochu mě napadá, jestli vlastně není ale takové obecné pravidlo, že ty nejlepší písničky jsou napsané nejrychleji.
No a co ta akustika?
Ne, ne, Alice Cooper nikdy nebude akustický umělec. Teda, mohl bych, jen tak si sednout a všechny ty písničky zahrát na španělku a piano, ale mé publikum by bylo tak zklamané! (smích) Protože oni chtějí vidět úplnou show. Víte, když někam přijedeme, je to, jako by do města přijel cirkus. Lidi chtějí vidět všechny ty věci, kterými je Alice překvapuje... Ale! Kdybych chtěl, mohl bych zahrát akusticky. Ale to se vážně nikdy nestane. Ovšem ostatní můžou moje písně upravovat na akustické verze, to by bylo výborné! Vždycky mě zajímá, když někdo udělá coververze mých věcí. Třeba jednou se třináct žen pustilo do skladby Only Women Bleed, vzniklo třináct úplně odlišných verzí. (A byla to dokonce slavná jména Tinou Turner počínaje a Tori Amos konče - pozn. red.)
V posledních letech trávíte šest měsíců v roce na turné, ob rok vydáte desku. Nejste už unavený? Slavil jste nedávno šedesátku...
Ne, ani trochu. Je to jediná práce, kterou jsem kdy měl, profese, kterou jsem si zvolil. Rozhodl jsem se, že budu autor a zpěvák svých písní. Vylézt na pódium s úplně novým materiálem mě ještě nikdy neunavovalo. A ani mě neomrzelo hrát staré hity. Protože lidi chtějí slyšet School's Out, No more Mister Nice Guy, I'm Eighteen... Mluvili jsme o Bobu Dylanovi. Ten je na turné od roku 1961, a nikdy se neunaví. Já to dělám už pětačtyřicet let a jsem na tom stejně.
Určitě jste za ty roky měl šanci vysledovat změny pod pódiem. Co bylo šokující v sedmdesátých letech, je dneska normální. Musíte čím dál víc "tlačit na pilu"?
Nemyslím, že dnes ještě lze něčím lidi šokovat. V roce 1975 to bylo lehké, teď už nemáme šanci být drsnější než CNN. Realita je víc šokující než Alice Cooper nebo Marylin Manson, Slipknot... Co děláme teď, je prostě jenom show. Horor, komedie, romantika. Střídavě chytrá i blbá. Ale stále hodně agresivní. Hrajeme drsně, žádný relax. Chceme diváka totálně unavit. My do toho taky šli naplno, celý den koncert připravujeme, čekáme stejné úsilí i od vás.
Na turné s vámi vystupuje i vaše dcera Calico. Takže nejste ten případ rodiny, kde děti zarputile odmítají všechno, co se líbí rodičům.
No, vlastně obě moje dcery Calico a Sonora a k tomu i moje žena vystupují na současném turné. A moje hudba je baví všechny. Víte, moje žena Sheryl - bože, už jsme spolu třicet dva let! - byla v roce 1975 první balerína v mojí show. Dokonce učí balet, obě mé dcery taky tančí... Na nejnovější show hrají všechny kolem pěti odlišných postav, někdy jsou zombie, někdy vražedkyně. Všechny uvidíte i v Brně.
Takže to turné máte jako takový rodinný výlet do Brna... Znáte tohle město? A pamatujete si něco z České republiky? Naposledy jste tu byl před osmi lety v Ostravě...
Ano, to už je teda pěkně dávno... Co si pamatuji, české publikum bylo vynikající, co jsem si zapamatoval, jste velmi hlasité publikum, dáváte plno energie. Brno se chystám prohlédnout, vždycky se zajímám o místa, kde hraju. Nejlepší způsob, jak město opravdu poznat, je vyrazit na hlavní třídu. Vždycky někam přijedu, a než abych zůstal na hotelu, vyrazím hned mezi davy do centra, dám si oběd, obejdu obchůdky, dostanu se do nálady a atmosféry. Takže se v prosinci uvidíme u vás na náměstí. (smích)
Máte pro české fandy nějaký vzkaz?
No, za prvé, vážně se po těch letech rád vrátím do Česka. A za druhé, buďte připravení na hodně zábavný večer. Bude sranda.
