Napěněný, růžový mléčný nápoj byl běžně k dostání v mléčných barech. První býval naproti vlakovému nádraží, druhý na náměstí Svobody a potřetí se keramický půllitr tekutých jahod dal koupit u pultu v bufetu Sputnik na České.
Vzpomínají na něj všichni, se kterými jsme se po brněnské nákupní ose v myšlenkách procházeli. Chutnal smetanově, byl z mléka a socialistických jahod.
"Koktejl vyráběly prodavačky z jahodové dřeně a šlehaly v obyčejných mixérech značky Eta," vybavilo se Bohumilu Kiliánovi, který do baru chodil jako mladík.
Později do "Spuťálu", kde je dnes KFC, chodil na bílé víno. "My jsme chodili po zkoušce na kafe a becherovku do cukrárny k Tomanům, ale tehdy se to jmenovalo Nitra," vzpomíná na dobu svých studijních let jeho žena Libuše.
Dorty a vůni kávy legendární kavárny Nitra vystřídala lesklá cédéčka, která se v domě na náměstí Svobody dnes prodávají. Pultový prodej a vysoké umakartové stoly v bufetech byly obvyklý normalizační standard.
Do Pipi Grilu na náměstí Svobody se chodilo na grilované kuřecí stehno. Na šunkový chlebíček, vařený vepřový rypáček i dršťkovou polévku zase do bufetu Petrov k nádraží.
Nezapomenutelné jsou i Stopkova pivnice nebo pivnice U Formana, kde pivo stávalo korunu a sedmdesát haléřů, stejně jako gril bar U Zlatého bažanta na České.
Tam chodily lovit zavedené i začínající umělce mladé dívky, jak vzpomíná brněnská rodačka Martina Formanová ve své prvotině Skladatelka voňavého prádla na dobu, kdy jako studentka randila s Karlem Gottem.
Kino promítalo celý den. Pořád to samé...
K názvu ulice Masarykova se vracelo vždy, když stávající politický režim "polevil". V roce 1918, po válce v pětačtyřicátém, v roce 1968 a naposledy v roce 1989. Mezitím nesla jméno nacisty Hermanna Göringa, v padesátých letech a ještě v roce 1989 byla třídou Vítězství.
Na procházce srdcem Brna se zachovaly dva původní názvy domů podle domovních znamení: dům U Tří kohoutů v dolní části Masarykovy ulice má dnes tři pyšné opeřence na střeše domu, na konci 19. století bývalo znamení na nároží v úrovni prvního patra. A rohový dům U Raka s lékárnou.
Ale vraťme se zpět do předrevoluční doby. Než se chodec zanořil do České ulice, mohl navštívit kino Čas. "Vstupenka ještě v 80. letech stála jen několik korun," přibližuje historička Milena Flodrová, kterou paměti Brna fascinují.
"Kino Čas bylo schválně v dosahu nádraží. Chodili tam cestující, kteří čekali na vlakové spoje. Promítalo se celý den a pořád dokola to samé," popsala Flodrová.
Čekaly se fronty na knihy i mandarinky
Filmy běžely i veřejně pod širým nebem na náměstí Svobody. "Říkalo se tomu světelné noviny. Každý večer na světelném panelu fasády domu číslo dva běžely zprávy, aktuality a pozvánky na manifestace a oficiální akce strany," vypráví historička.
O kousek dál vpravo, vedle uzenářství, bývalo původně kino Central, ještě před dvaceti lety známé jako Úderka. "Každý čtvrtek stávaly fronty na knihy," vzpomíná na dobu před více než dvaceti lety Flodrová.
Knižní novinky skutečně vydávala všechna nakladatelství jednotně, a tak stávaly už od rána zástupy lidí u dnešní prodejny levných knih v Masarykově ulici i v knihkupectví "U Zvonečku", kam dnes chodíme pro čtivo k Barvičovi a Novotnému.
Čekalo se nejen na detektivky a jména známých spisovatelů na hřbetech knih, čekalo se na všechno. Mandarinky? Banány? Jen před Vánocemi. Oříšky a rozinky se prodávaly rodinám po jednom balení a pěkné vepřové kotlety se schovávaly známým "pod pultem".
"Šílela jsem z Petera Nagye. Jeho Kristýnka iba spí byl hit a kazetu jsme poslouchali do omrzení," ponořila se ve vzpomínkách do své puberty dnes čtyřicetiletá Pavla. Nagy stál 45 korun a Pavla si na desku vydělala na brigádě.
Do Pantonu chodila každý týden, stejně jako do prodejny Supraphonu, která bývala v horní části České. Fotografie a plakáty svých idolů si vyměňovala s kamarádkami nebo kupovala ve stánku u nádraží.
"Mívali tam fotky nedostižných zahraničních hvězd Samanthy Fox, Sabriny. Chtěly jsme vypadat stejně, chodily jsme na trvalou a vypadaly na třicet," směje se nad svými fotografiemi a ukazuje, co to znamenalo mít na sobě "mrkváče".
Raději šicí stroj než modré tepláky či tesilky
Oblečení se nakupovalo v Luxusu nebo v Domě moderní Brňanky. Téměř každá socialistická máma šila doma, pokud chtěla mít něco, co vypadalo jinak než modré tepláky a šedohnědé tesilky.
Ovládání šicího stroje patřilo k základním ženským dovednostem. "Styl oblékání jsme okoukali v německém časopisu Burda," směje se při vzpomínce na hodiny šití Pavla.
Architektonicky je náměstí Svobody reprezentativní salonKdyby někdo srovnával fotky náměstí Svobody dnes a v roce 1989, přemýšlel by, jestli jde vůbec o jedno a totéž místo. Za dvacet let ve středu města vyrostlo několik nových domů a jiné dostaly zcela nový vzhled. "Po architektonické stránce je náměstí reprezentativní salon Brna," říká šéfredaktor architektonického časopisu Era 21 Osamu Okamura. Když se podíváte na náměstí, jak hodnotíte jeho celkovou atmosféru? Náměstí je netypické. Je to takový hybrid mezi křižovatkou a náměstím, protože jím projíždí tramvaje. Navíc tam chybí centrální instituce, radnice nebo kostel, prostě spirituální střed. Je tam sice morový sloup a výrazná kašna, ale to jsou malé prvky. Náměstí Svobody vlastně bojuje o to, stát se náměstím. Které budovy si architekti na náměstí nejvíc cení? Uznávaná je hlavně budova z 30. let od Bohuslava Fuchse, ve které nyní sídlí Komerční banka. Lidem se možná moc nelíbí, ale na svou dobu byla šokujícím způsobem moderní a je moderní vlastně dodnes. Z těch nových staveb je ceněná hlavně Omega, ale pěkných staveb je tam víc. Po architektonické stránce je náměstí opravdu reprezentativní salon města Brna. To tam není žádná budova, která by architekty rozčilovala? Někdy se mluví špatně o Rozkvětu, nemá žádný interiér, ale zvenku je v pořádku. I když to není úplně můj šálek čaje, jak se říká. (ek) |
